Jana Štroblová
Lament
Akropolis 2008, 64 s.
Jana Štroblová se ve svých sbírkách často zaměřovala na konflikt světa se svým vlastním já. Její básně se ale ve sbírce Lament od silného existenciálního podtextu přibližují více k okolnímu světu současné každodenní reality. Tento svět je však vnímán opět jako konfliktní k lyrickému subjektu sbírky i k člověku jako takovému. Významnými pojmy sbírky jsou rychlost a běh člověka, jenž ztrácí půdu pod nohama. Běh se postupně proměňuje v útěk, do kterého klavír Titaniku nepřestává hrát. Ač svěžím jazykovým humorem, představuje Štroblová naši betonovou realitu metaforicky jako útok na člověka a jeho svobodu. V celém textu je různorodě variována obava ze života bez citu, který ztratil i Bůh, a ze společnosti, jež se vydala pěšinou k prázdnu. Sbírka však nemá nihilistické vyústění, dává alespoň chabou naději na změnu, i když „lidé jak tuři řvou, a lidsky mluví skunci, je načase vstát znovu z popela“.
Zuzana Malá
David Greenslade
Keltský kotel
Přeložila Dagmar Štěpánková
Periplum 2008, 310 s.
Keltové Starého i Nového světa jistě zajásají nad novinkou z Walesu: klasický román waleského barda Davida Greensladea, složený v téměř tradiční formě, se spoustou reálií a rozsahem waleských slov, jenž postačuje samoukovi na malý slovníček. Pro představu: ostrovní keltské jazyky, k nimž patří waleština, jsou s převahou souhlásek, zato keltské jazyky pevninské mají poměr opačně s převahou samohlásek. K převyprávění příběhu Keltského kotle místo nedostačuje, umělecky však je zčerstva zamřelý – jak má být. Jistým potěšením je synchronie, s níž v Keltském kotli klokotají odkazy k mytologii, kultuře a náboženství Keltů, a současné reálie příběhu zároveň; příběh ten zajisté potěší i čtenářstvo podonské, galatské, sabejské a babylonské, jakož i další. Směle můžeme hovořit o nepřerušené kontinuitě keltské kultury, nyní takto realizované uměleckým románovým tvarem. Poněkud záhadné je kritické hodnocení Keltského kotle jako „literární grotesky“, ač se jedná o literární burlesku a nanejvýš vážné dílo s notnou dávkou humoru i realistických líčení děje. V intenci keltské renesance Greenslade naznačuje možnosti a meze keltských aspirací, oproštěně vyjádřeno. Celý rozsah od šílenství existence k fikcím reality… to se nedá vyprávět, na literárních stezkách keltský román vede!
Vít Kremlička
Arthur Rimbaud
Cestou bez konce
Přeložil Gustav Francl
Vyšehrad 2008, 90 s.
Skutečnou událostí v dějinách básnictví byl francouzský básník, „božský rošťák“ Rimbaud. Stal se v krátké době své mladosti vskutku vidoucím, mohl proto vyjadřovat nevyjádřitelné, zaposlouchávat se do nevýslovného, přibližovat se k bytí a zakoušet i krásu jeho vnějšího projevu. Básník tak může „oněmět krásou tvou“, ať už to je dívka, nebo samotná příroda. Básník pod hvězdami vzpomíná na své zážitky, „zadumán ve svém srdci“ rozjímá nad opojnou krásou dívek a světů. Je stále na cestě a neustále „mizí v daleku“, když si užil zlatého lože z mladičkých trav; ničím nespoután, věčně „bude plout“ k novým obzorům. Překlad Franclův je klasičtější než třeba známější překlady Nezvalovy. Nicméně i tento uměřenější překlad dokáže vyjádřit sílu Rimbaudova slova – znovu pocítíme onu zkušenost, která táhla básníka za jeho „zlatým pokladem“, na cestě za pravdou. Jedině z dosažené tvrdé zkušenosti a jemně vydestilovaného poznání, poté, co se „oprostí“ od obecností (vědy), může pak tvůrce „otevřít svoje srdce“, zvolit vskutku sebe sama: z vlastní niternosti pak zazní realizované já, když vyjadřuje své závrati. Toto já pilo „víno odvážných“ a na cestách pod hvězdami mu pak dívky tančily a on „těm láskám“ zpíval. Pak i božský bůh se smál z prostředka posvátné přírody.
Jiří Olšovský
Leena Lehtolainen
Zasněžená žena
Přeložila Markéta Hejkalová
Hejkal 2008, 282 s.
Jako má Agatha Christie svého Poirota, má Leena Lehtolainen, nejpopulárnější finská autorka detektivek, zrzavou policejní inspektorku Marii Kallio. Silnou inspiraci anglickými, logicky promyšlenými detektivkami autorka otevřeně přiznává a typických prvků bohatě využívá. Nejen hlavní zápletka, ale i motiv úzkého okruhu podezřelých na jednom místě, postupné pronikání do psychologie a dávných traumat podezřelých, dokonce i závěr, vše je jaksi převzato odjinud. Problém je tedy zřejmý: některé rysy překračují hranici parafráze či odkazu k žánru a nesou znaky klišé (např. objevení útržku šatů uprostřed lesa a podobné „náhody“). Naštěstí Zasněžená žena oplývá mnoha dalšími rovinami. Autorka umí mistrovsky zastínit nejdůležitější dějovou osu zcela jiným, ještě napínavějším kriminálním případem. Vyřešení původní záhady tím odsunuje na druhou kolej, a vtipně ji tak řadí k mnoha dalším případům, jež musí obyčejná helsinská inspektorka denně řešit. Pod detektivní zápletkou intenzivně vyplouvá na povrch tematika feminismu a genderové problematiky vůbec. Sledujeme umírněný i horlivější způsob praktikování feminismu a díky ich-formě je poměrně detailně vykreslen pohled žen na obě pohlaví. Leena Lehtolainen si ovšem udržuje nad postavami nadhled a vzhledem k tomu není Zasněžená žena feministickou literaturou, nýbrž literaturou mluvící o feminismu.
Radek Hylmar
Jaromír Červenka
Trampoty a radůstky trpaslíka Horáce
Ilustroval Marek Brodský
Mladá fronta 2007, 68 s.
Trpaslík, tajtrlík, šotek, pidimuž, rarášek, skřítek, pumprlík – pořád jde o jednoho a téhož: malého mužíčka, který je tady proto, aby pozoroval, pokoušel, svedl na scestí nebo naopak někoho přivedl zpět k rozumu. Postava trpaslíka má v historii dětské literatury nezaměnitelné místo. Z vod českých klasiků jmenujme alespoň poetického kamenného trpaslíka s vybledlou červenou čepicí ze Zahrady Jiřího Trnky či fousaté poštovní skřítky z Pošťácké pohádky Karla Čapka, kteří hráli s panem Kolbabou mariáš nedoručenými dopisy. Jan Červenka zvolil klasický model pidimužíka se špičatou zelenou čepicí a v červených botičkách. A stejně jako dělá Trnkovu trpaslíkovi společnost zavilý kocour, trpaslík Horák má k ruce vránu. Ta však plní funkci pozitivního přítele. Je to svým způsobem vizionář, postava zdravého rozumu. Ještě že tak, protože Horác je zahradní trpaslík, který nejenže v zimě nespí, ale velice snadno se ocitne v nebezpečí. Zejména když vyrazí do nedalekého světa. Protože jde o ryze zimní pohádku, trpaslík lyžuje, poznává sněhuláky, dostává se do neznámého světa zamrzlého rybníka či podezřelého zasněženého lesa. S blížícím se jarem se vydává zpět a uléhá do snu šťastného poutníka, který se vrátil domů. Příběh končí a nad ním vyvstává jediná otázka, zda typ ryze prvoplánové ilustrace, vhodné pro nejmenší, odpovídá příběhu, který je přece jen určen čtenářům o málo starším.
Magdalena Wagnerová
Iluminace 1/2008
Jediný odborný filmový časopis u nás mapuje aktuální vývoj filmové historie a teorie ve světě prostřednictvím monotematických čísel, která editují přední odborníci. První letošní číslo je zaměřeno na historii filmové recepce a edičně ho připravil Pavel Skopal. Cílem čísla bylo představit metodologické přístupy k výzkumu filmového diváctví, například projekt orální historie, který už 12 let vede v Národním filmovém archivu Eva Strusková. Nahrané rozhovory jsou pro filmový archiv důležitým svědectvím pamětníků i tvůrců o dané době i filmech. Lucie Česálková představuje projekt, v němž prostřednictvím dotazníků a rozhovorů s pamětníky zkoumá, jak vnímali návštěvníci v osmdesátých a devadesátých letech kinokavárnu v Pardubicích a jakou roli při návštěvě kina sehrál právě prostor kavárny a společenský rozměr „chození do kina“. Pavel Skopal zkoumá specifičnost diváků stalinských padesátých let u nás na dopisech diváků cestovatelských filmů Hanzelky a Zikmunda. Odlišnou analýzu představuje Kevin Johnson v kritických ohlasech české a německé verze filmu Jana z poloviny třicátých let. Obecnější reflexi recepčních studií poskytuje rozhovor s Markem Jancovichem či studie Josepha Garncarze o popularitě filmů, která z historického pohledu přehodnocuje tradiční tezi o dominanci Hollywoodu na světových trzích. Právě Garncarzův příspěvek dokazuje, jak může zaměření pozornosti na diváka poskytnout nový pohled na tradiční pojetí problému.
Kamila Boháčková
Mojmir Grigar
Znakotvorčestvo – semiotika russkogo avantgarda
Izdatělstvo DNK 2007, 518 s.
Mojmír Grygar působil v letech 1969–2003 na univerzitě v Amsterodamu, kde založil a vedl bohemistické pracoviště a vyvíjel mnohem šíře zabírající odborné aktivity. V nich pokračoval i poté – a vydal úctyhodný počet zásadních studií v různých jazycích na nejrůznější humanitně vědní témata. Devatenáct z nich vyšlo v petrohradské edici seznamující ruskou veřejnost s nejnovějšími výsledky západní slavistiky. Grygar v obsáhlém svazku (rozděleném do sedmi oddílů) bez ohledu na podtitul reflektuje existenci avantgard ve většině evropských zemí. Činí tak z rigorózně sémiotických pozic: v prvním oddíle proto zevrubně osvětluje podstatu sémiotiky, ukazuje přednosti jejích interpretačních metod, zdůvodňuje, proč nově vymezil pojem znaku. Propedeutický ráz má i druhý oddíl – předvádí modernu jako vývojově nanejvýš nosný předstupeň avantgardy. Té – literární i výtvarné – jsou zasvěceny zbývající oddíly. Nepojednávají
o ní však v obecné rovině, nýbrž se postupně vyrovnávají s kubofuturismem, s Chlebnikovem, Malevičem a Pavlem Filonovem. Co nejvšestranněji přitom analyzují jejich specifické postavení uvnitř ruské avantgardy a jejich přesah do dneška. Pro nás nicméně nejzajímavější je poslední, komparativně zaměřený oddíl, zejména kapitola nadepsaná Paříž-Praha-
-Moskva. Česká avantgarda ve srovnání s avantgardou francouzskou a ruskou. Alespoň ta by měla být přeložena do češtiny.
Jiří Honzík
Jean-Claude Schmitt
Svatý chrt
Přeložila Helena Beguivinová
Academia 2008, 276 s.
Přední francouzský medievista a žák Jacquesa Le Goffa díky překladům svých tří knih již zdomácněl v české historiografii. Nyní se dostala k českému čtenáři kniha o kultu sv. Guineforta, jež vyšla ve Francii v roce 1979. Na pozadí dichotomie kultury vzdělanců a „lidové“ kultury těch, kteří neuměli tehdejší lingua franca, tedy latinu, rozvinul Schmitt svůj historiografický a etnografický tetraptych. K posílení autentičnosti je vedle překladu exempla O uctívání psa Guineforta vložen do knihy latinský originál tohoto textu z pera Štěpána Bourbonského. První část čtyřdílné studie nás nejen seznamuje s postavou autora exempla, ale i s vývojem pojetí hereze a pověr. V druhé části je tento jedinečný dokument vzdělanecké kultury podroben obsahové a formální analýze. Ve třetí kapitole se setkáváme s jakousi topografií kultu sv. Guineforta, respektive s jeho recepcí v různých částech Francie. V poslední kapitole, ricoeurovsky nazvané Čas vyprávění, čas dějin, se explikuje samotné těžiště knihy – svár i vzájemná osmóza mezi kulturou kleriků a folklorní kulturou. Předností Schmittovy „vědecké hagiografie“ je důsledné zasazování „mikrohistorie“ Dombes, dějiště našeho příběhu, do širokých historických souvislostí. Ty tímto lokálním nasvícením získávají nejen novou konkrétnost, ale samy jsou nově vpojovány do dějin středověké religiozity i středověké každodennosti.
Michal Janata
Gilbert Keith Chesterton
Autobiografie
Přeložila Jana Kuchtová
CDK 2007, 272 s.
Jan Lukavec v doslovu bilancuje osudy Chestertonova vlivu v Česku: kromě notorického poukazu k Čapkovi zmiňuje třeba i Jiřího Suchého a Ivana Vyskočila. Na Chestertonův dnes ne tak obvyklý styl je třeba si nejprve přivyknout a překonat i jistý odpor z toho, jak pisatel dává najevo svou převahu a suverenitu, i na jeho způsob budování členitých, pointovaných paradoxů i občas přece jen okázalé duchaplnictví. Před námi se rozvíjí přísně střežená a umně pěstěná svébytnost a originalita ostře konturované individuality, již utvářel duch staré Anglie, comon sense a tisícileté pravdy katolicismu (náboženství pro něj bylo „něco tak praktického jako zahradnictví“). „V hlubinách našeho mozku se skrývá zapomenutý výbuch úžasu nad vlastní existencí. Umělec má pátrat po tomto údivu skrytém v hlubinách.“ Chestertonovy vzpomínky nejsou tradiční, jde v nich o to, jak si jeho vidění světa utvářelo svůj jazyk (a naopak), jak se trénoval v dovednosti sledovat věci z protilehlých stran. Bojovník proti „dekadentům a pesimistům“ také nejapně žertuje na téma změny Bohemie v Československo a některé z jeho bonmotů by dnes korektní cenzurou neprošly („Kapitalismus a socialismus je v podstatě totéž, v etickém smyslu, takže není nic podivného na tom, že jejich vůdci pocházejí z týchž etnik“), ale jinak Chestertonovy kvality mají stále něco do sebe.
Jiří Zizler
Lucie Olivová
Tradiční čínská architektura
Dokořán 2008, 157 s.
Rozsahem útlá knížka uspokojí zvědavost mnohých a v mnohém. Může ji číst odborník, architekt, orientalista, ale i člověk, který zná Čínu pouze z doslechu nebo jen z obrázků. Přehledné uspořádání do dvanácti kapitol zahrnuje téměř všechny typy staveb, které se v klasické čínské architektuře vyskytují, navíc podpořené teoretickými základy, uplatňovanými při výstavbě starých měst a jejich komponentů. Zvláštní část je věnována i zatím ne zcela objasněné nauce – geomantii a jejím hlavním zásadám. Knihu doplňují četné nákresy základních typů uvedených budov a fotografická příloha. Čínská architektura nebyla u nás dodnes nikdy přehledně pojednána, možná vzhledem ke složitosti a rozmanitosti tématu. Nelze o ní totiž psát bez znalosti specializovaného pojmosloví a aniž by autor jednotlivé stavby viděl, především očima stavitele. Dlouholeté pobyty v Číně a vysoká odbornost přivedly Lucii Olivovou na skvělou myšlenku. Knížka sice není právě průvodcem po čínských palácích, mostech, klášterech či pagodách, ale nejznámější z nich jsou v textu obsažně zmíněny. Pro všechny typy odborníků i turistů (minulých i budoucích) jde o výbornou pomůcku i námět pro reminiscence. Vše je – jak je u této autorky samozřejmostí – podáno se schopností vyčerpat téma, nenudit přílišnými podrobnostmi a hlavně být srozumitelná.
Miriam Löwensteinová