Berlín dává našinci poznat, čím jsme jiní. Nedávno jsem si tam zajel a navštívil mimo jiné výstavu německého fotografa Wolfganga Tillmanse (1968), držitele britské Turnerovy ceny za rok 2000. Vzdušná instalace napříč „kilometrovým“ Hamburger Bahnhof. Velkorysý prostor tu hraje jednu z podstatných úloh. Teprve v něm zazní Tillmansovy jinak nikterak zvláštní obrazové struktury, poskládané z různých fotografických, tiskových a reprodukčních zdrojů. Výstava funguje díky pevnému a zároveň svobodnému rámu, kterým je obklopena i prostoupena. U nás se projekty podobného ražení dělají na koleně v improvizovaných prostorech, jejichž jméno se dodatečně leští v médiích, aby zazářilo. Je to možná jediné tuzemské řešení. Rozdíl spočívá v měřítku a nonšalanci, za kterými jsou, jak jinak, finance. Projevy současného českého vizuálního umění mají měřítko a ohlas odpovídající domácí společenské toleranci, zájmu a potřebě. Možná se vše změní, až v Praze začnou růst mrakodrapy nebo až nás spasí peníze ze zahraničí, určené (kým?) na kulturní rekultivaci naší zahrádky. Než přijde Godot, času dost na to vyřezat si ještě jednoho Rumcajse.
Petr Vaňous
Z publikací o „české povaze“ vyplývá, že podmínky, jimiž vývoj národů procházel, byly rozličné, ale rozhoduje charakter všelidský. Přesto nelze ČT zazlívat, že se „naší povahou českou“ zabývá. Každá generace má právo na tuto otázku. Snazší je ovšem klouzat po povrchu – jako v pořadu minulého týdne „Boj o paměť národa“. Byla to apologie Ústavu pro studium totalitních režimů. Vědeckou nestrannost instituce zde obhájila předsedkyně rady Ústavu N. Kavalírová neomaleným výrokem, že navrhovatel i předseda soudu stojí na druhé straně barikády, a tvrzením, jímž pořad vrcholil: „Ústav vadí především lidem, kteří vědí, že by mohlo být někde zaznamenáno jejich chování a jednání, takže zrušení Ústavu a archivu je báječná příležitost“. Skutečná historie však neposluhuje ani nehledá nástroje ke skandalizaci politických oponentů. Kdo učinil pro odhalení podstaty a mechanismu komunistické totality víc než Koestler, Orwell, Buber-Neumannová, Kaplan, Prečan, Otáhal, Vaculík? Ani jeden by podle zákona nesměl být v radě Ústavu. Jak chtějí současní správci naší paměti z písemných pozůstalostí po StB vysvětlit morální úpadek, jímž značná část společnosti prošla těsně po válce i v letech normalizace? Spor o paměť národa a snaha o její očistnou reflexi je obsažnější, než se nám ČT pokusila říci.
Jiří Vančura
V Británii, USA či Austrálii se s vervou píše o Svobodě. Zahraniční vojenská dobrodružství se odůvodňují bojem za tuto spanilou a tajemnou dámu. V různých zemích si však lidé potrpí na jiný druh svobody. Někdo má rád právo psát, že jeho prezident je blb, jiný si nechce povinně zapínat pás ve svém autě. Osoba zvyklá na anarchii života v jihovýchodní Asii se jen těžko vyrovnává s nařízeními třeba v sousední Austrálii. Všechno je prakticky zakázané. Dovážet do země potraviny a nápoje. Musíte informovat celnici o dřevinách v zavazadle. Zavazadla jdou stejně přes rentgen. A opovažte se odpoutat pár vteřin před kapitánovým povelem, i když je letadlo dávno zaparkované. Jedete pouští po bezvadné a prázdné silnici mezi Alice Springs a Ayers Rock a udivují vás radary měřící rychlost? Překvapí vás pokuta za kouření v kavárně u stolku na ulici? Nebo že nesmíte pít alkohol v mnohých částech Severních území? Že vás vyhodí z drahého hotelu v deset ráno, a když se v recepci objevíte o pět minut později, naúčtují vám dalších 40 dolarů? Že za šlápotu za řetěz do obyčejné trávy v národním parku vyfasujete 5000 dolarů pokuty? Máte právo o tom napsat. Ale nikde vám to neotisknou.
André Vltchek
Kulturní obec je v Praze svědkem dalšího rodícího se skandálu. Historická budova Lapidária je domovem kamenných originálů soch od Matyáše Bernarda Brauna, stovek různých středověkých fragmentů či původního sousoší pomníku maršála Radeckého. Nyní je ale už několik měsíců veřejnosti uzavřena, a to zrovna v sezoně, kdy se Lapidárium konečně dostalo mezi klíčové cíle turistických průvodců Prahy na celém světě. Důvod uzavření je až bizarně prostý, přesně také kopíruje realitu takřka celého pražského Výstaviště, které má od města jako správce pronajaté společnost Incheba. Do budovy totiž už několik let zatéká, což ve finále znamená, že hrozí propadnutím celá vstupní kopule Lapidária, paradoxně místo, kde stojí socha obra Atlanta, nesoucího na svých bedrech zeměkouli. Není překvapením, že se k zodpovědnosti nikdo nehlásí: muzeum je z obliga, protože je v nájmu, Incheba jako správce pak žehrá na liknavost magistrátu, který jí na opravy dává ročně šedesát milionů. Město totiž z plánu za poslední téměř tři roky přes opakovaná upozornění vždy opravu střechy vyřadilo – v případě Lapidária, které veletržnímu gigantu nepřináší žádné velké peníze, lze jen spekulovat proč. A dnešní odpověď „kulturního“ radního Milana Richtera? Nejsou peníze…
Jakub Mračno