Arabští komentátoři si všímají dvou událostí nedávné doby, které podle nich budou mít zásadní význam pro Blízký východ, přestože se primárně týkají jiných regionů. První z nich je odmítnutí evropské reformní smlouvy, které ovlivní schopnost Evropské unie vystupovat jednotně na mezinárodní scéně. Další klíčovou událostí je vítězství Baracka Obamy v demokratických primárkách ve Spojených státech. Od jeho případného vítězství v listopadových volbách si přitom mnozí slibují změnu kursu americké zahraniční politiky, mimo jiné i v otázkách Iráku a izraelsko-palestinského konfliktu. Komentátor Abdulláh Mustafa z londýnského deníku Aš-šarq al-awsat rozebral 17. června hlavní možné dopady „irského ,ne!‘“. Nejedná se podle něj o zásadní ohrožení evropského integračního procesu, ale rozhodně by podle něj stálo za zamyšlení, do jaké míry je celý proces ještě legitimní. Evropská unie sice má smluvní rámec, který jí umožňuje nadále fungovat po technické stránce, jednoznačné odmítnutí prohloubení evropského projektu ze strany Dánů, Švédů, Francouzů, Holanďanů a Irů v uplynulých dvou letech vystavuje evropským politickým elitám vážné varování. Pro ostatní svět včetně Blízkého východu pak znamená nepřijetí Lisabonské smlouvy jednoznačné oslabení Evropy na úkor problematických mocností, jakými jsou zejména Rusko a Írán. Negativní je výsledek irského referenda i pro Spojené státy, které očekávaly, že reforma společné zahraniční a bezpečnostní politiky umožní Evropanům efektivněji zasahovat ve společných vojenských operacích. Podle Abdulláha Mustafy není však jednoznačné, zda je Lisabonská smlouva již mrtvým projektem. Povšiml si, že celkem zdrženliví Britové hodlají pokračovat v ratifikačním procesu. Jednoznačně ho neodmítli ani představitelé dalších velkých států. Autor se na druhé straně pozastavil u prohlášení českého prezidenta Klause, který zřejmě jako jediná hlava členského státu Evropské unie přijal výsledek referenda s radostí a označil ho za vítězství rozumu.
O projektu evropské integrace se šířejí rozepsal již 13. června také Muhammad al-Ašhab z libanonského deníku Al-haját. Učinil tak v souvislosti s připravovaným summitem představitelů budoucích členských států Středomořské unie. Autor glosoval debatu, která tuto chystanou schůzku provází na arabské straně, přičemž porovnával schopnost politické a ekonomické integrace na straně Evropanů a na straně Arabů. V článku s výmluvným názvem „Sjednocená Evropa a svářící se Arabové“ uvedl, že obyvatelé jižní strany Středozemního moře dlouhodobě doplácejí na svou omezenou schopnost domluvy a spolupráce. Evropa, která byla a je heterogenním celkem po stránce kulturní, jazykové i náboženské, se stala jednotnou a díky tomu i silnou. Arabský svět je na druhé straně jednotný přinejmenším jazykově a do velké míry i kulturně a nábožensky, a přesto se arabský „ušlechtilý sen o jednotě“ rozplynul v dlouhodobých svárech, soudí autor. Arabové mohou na svoji nejednotu doplatit i v případě dialogu ohledně Středomořské unie. Hrozí totiž, že se kvůli nim celý projekt nakonec neuskuteční. Autor si přitom nedělá iluze o motivaci evropské strany, jež hledá v první řadě zajištění a posílení svého vlivu pomocí vývozu vlastního konceptu regionální integrace. Tato nikoliv nezištná nabídka se tedy může stát pro jižní stranu příležitostí k vlastnímu sjednocení. Muhammad Al-ašhab se ale obává, zda Arabové „toto poselství přijmou dříve, než bude pozdě“.
„Obama a McCain. Jaká bude jejich zahraniční politika?“ Tak se ptá 15. června Atáf Ghamarí, komentátor prestižního arabského listu Al-ahrám, který vychází v Káhiře již od 19. století. Ve svém textu se snaží odhadnout, jak bude vypadat zahraniční politika v podání nástupce současného prezidenta, jehož vystupování za hranicemi Ameriky v současné době schvaluje pouze 26 procent tamních voličů. Autor si všímá mnohých paradoxů či nekonzistence v projevech a vystoupeních obou prezidentských kandidátů. McCain například při projevu k proizraelské lobbistické organizaci AIPAC označil svého soupeře za bezpečnostní hrozbu pro Izrael. Nereflektoval tak údajně skutečnost, že Obama při jedné příležitosti tvrdil, že Jeruzalém musí zůstat jediným a nerozdělitelným hlavním městem Izraele. Jiné posluchače ovšem týž Obama ujišťoval, že je nezbytné, aby se Izraelci i Palestinci dohodli na společné budoucnosti tohoto svatého města. Ghamarí vysvětluje slovní ekvilibristiku obou kandidátů ohledně Izraele jejich závazky vůči „židovské lobby“. Židé sice nepředstavují více než 2,5 procent americké populace, jejich hlasy i vliv ale mohou mnohé rozhodnout. Demokraté se prý spoléhají na židovské hlasy hlavně v nerozhodných státech, jakými jsou Florida či Pensylvánie. McCain je podle autora komentáře ve svých prohlášeních konzistentnější, a tudíž čitelnější. Obama, k němuž mnozí obyvatelé arabského světa upínají nemalé naděje, své „rozumné“ názory často popírá v závislosti na publiku, ke kterému promlouvá. Írán tak jednou označil za největší existující hrozbu pro Izrael – nedlouho poté, co veřejně deklaroval svou připravenost zahájit s Íránem dialog. Po krátkém exkursu do historie fungování americké diplomacie dochází Ghamarí k závěru, že zahraniční politika příštího prezidenta bude ovlivňována mnoha faktory, včetně výběru poradců. Zda tedy zvolení Baracka Obamy přinese kýženou změnu, nelze odhadovat.
Mnohem jasnější názor na blízkovýchodní politiku příštího obyvatele Bílého domu má Abdalrahmán Rašíd z deníku Aš-šarq al--awsat. V článku ze 16. června varuje proto všechny, kteří si od zvolení Baracka Obamy slibují nějaké výraznější změny. Americká zahraniční politika se podle autora řídí dlouhodobě danými pravidly a osobní názor či přesvědčení prezidenta k jejich změně nepostačí. Barack Obama tak nebude mít například v přístupu k palestinsko-izraelskému konfliktu příliš na výběr. „Ostatně i kdyby kandidoval na amerického prezidenta šéf Hamásu Ismaíl Hanía, musel by se chovat stejně jako nyní Obama.“ Podle Rašída lze již nyní pozorovat náznaky toho, že Obamova blízkovýchodní politika bude v základních principech podobná jako u jeho předchůdců. Projevilo se to například při jeho setkání s americkou židovskou komunitou. Ta sama byla zaskočena tím, do jaké míry vystupoval Obama proizraelsky. Údajně to u některých izraelských novinářů dokonce vyvolalo negativní reakci. „Ti, kteří od Obamy čekají změnu jen proto, že je původem Afričan a jedním z jeho jmen je Husajn, budou zklamáni,“ upozorňuje autor.