Čtyřicáté výročí událostí roku 1968 a zejména blížícího se data okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy plní stránky novin, televize vysílá dokumentární pořady a diskuse, probíhají konference a výstavy. Kdo by mohl tvrdit, že se zapomíná? Ale na co vlastně vzpomínáme?
Větší část současné populace České republiky rok 1968 na vlastní kůži nezažila. Mnozí z těch, kteří se tehdejšího výrazného společenského pohybu účastnili, si naopak rádi zavzpomínají. „Byla to fantastická doba, s krátkodechou atmosférou změn v roce 1989 se to vůbec nedá srovnávat,“ říkal mi před nedávnem jeden z pamětníků. Co se vlastně ale tehdy dělo, jaký má rok 1968 význam pro dnešek?
Podobnou otázku si položili i organizátoři červnové Letní akademie na zámku v Liblicích. A snažili se na ni hledat odpovědi nejen v kontextu československých dějin, ale v kontextu evropském. Narazili přitom hned ze začátku na nepochopení. Stejné, jaké se stalo v polovině června i tématem večera v Divadle Archa. Na obou akcích se mluvilo o revoltách roku 1968 v Paříži, Berlíně či v Praze a o tom, zda měli aktéři těchto událostí vůbec něco společného. Stoupenci společenských změn na východní i západní straně tehdejší železné opony se na sebe v některých případech odvolávali. Dokonce se pokoušeli i přímo komunikovat. Při výměně, či spíše přejímání některých kulturních projevů a symbolů – například hudby, literatury, stylu oblékání či způsobu protestů (například sit in), přenášených tehdy prudce se rozvíjejícími médii (televize), tu ještě nebyl tak velký problém. Alespoň pro mladé. Politický jazyk a politická zkušenost byly ale těžko vzájemně srozumitelné. Opakovaně se dnes poukazuje na návštěvu německého studentského vůdce Rudi Dutschkeho v březnu 1968 v Praze a na oboustranné překvapení, které se zrodilo z jeho vystoupení. Jeho rétoriku považovalo československé obyvatelstvo za rudě dogmatickou, on byl naopak zasažen nezájmem o vize socialistické společnosti. A to ještě patřil v německém studentském hnutí k těm, kdo se stavěli k československému „socialismu s lidskou tváří“ nejvstřícněji. Řada jeho spolubojovníků se vůbec netajila podezřením, že za změnami v Československu vězí pokus o restauraci kapitalismu. Pro mnohé pak byly v té době důležitější ideologické spisky Maovy než cokoliv, co se na Východě skutečně dělo. V duchu platného německého diskursu se za svou mladickou zaslepenost dnes omlouvají. V Liblicích to nejjasněji vyjádřil spisovatel Peter Schneider.
Revoluční lyrismus
Za svůj osmašedesátý se pochopitelně nemají omlouvat tehdejší mladíci z barikád západních měst. Oficiálních omluv z Východu za násilný zásah proti československému obyvatelstvu jsme se dočkali na začátku devadesátých let. A na omluvy, nemluvě už vůbec o potrestání, těch, kteří se účastnili zločinu proti vlastnímu národu, nikdo dnes ani nečeká. Nejde tu ale o omlouvání, nýbrž o pochopení.
Srozumitelnost osmašedesátého se znovu oživuje politickým jednáním. Odkazy na události konce šedesátých let se staly jedním z důležitých symbolických znaků hnutí za změnu režimu na konci devadesátých let. I když pro politické protagonisty Pražského jara zbyly nakonec jen méně důležité politické role a pojem „socialismu s lidskou tváří“ byl odsunut na vedlejší kolej, představovaly reminiscence na dvacet let staré celonárodní hnutí důležitou zbraň skupin obyvatel, které toužily po změně. O tom se dnes lze znovu přesvědčit porovnáním používaných hesel i zarážející podobnosti například pouliční letákové lidové tvořivosti.
Připomínání čtyřicet let vzedmutí občanské angažovanosti i jeho potlačení se dnes z ulic přesunulo do výstavních síní, konferenčních místností, do Senátu nebo České televize. Na oficiálně posvěcené připomínání přitom řada nepamětníků automaticky hledí s podezřením. „Okupují nás vzpomínkami na osmašedesátý,“ svěřil se mi jeden z mladých účastníků jedné z akce. Bylo by ovšem dalším tragickým nepochopením, kdyby různorodé hnutí, založené na snaze občanů převzít politické dění do vlastních rukou, bylo zavrženo jako beznadějně zastaralá historická událost s nulovým potenciálem inspirace pro společenské změny. Jistě můžeme spolu s Milanem Kunderou namítnout, že je rozdíl, jestli má hnutí podobu „exploze revolučního lyrismu“ (Paříž 68) nebo porevoluční skepse (Praha 68). Porozumění událostem roku 1968 by však mělo pomoci tomu, aby se skepse opět nestala předstupněm rezignace a lyrismus předznamenáním nasycené apatie.