List The New York Times přinesl 10. července článek Erika Lichtblaua, který rozebírá poslední rozhodnutí Senátu, jenž schválil rozšíření pravomocí Bushovy vlády při nařizování a používání odposlechů. Nový zákon mimo jiné umožňuje Národní bezpečnostní agentuře, aby požádala soud o povolení k odposlechům na široce definované skupiny zahraničních cílů. Dále stanovuje sedmidenní lhůtu, během níž mohou být cizinci odposloucháváni bez povolení soudu, pokud hrozí ztráta důležitých informací pro národní bezpečnost. Ze tří na sedm dnů se také prodlužuje lhůta, během níž mohou být odposloucháváni bez povolení soudu i Američané. Stačí, aby státní zástupce potvrdil, že existuje pravděpodobnost, že může být osoba spojena s terorismem. Podle autorů se jedná o největší změny federálních zákonů v oblasti odposlechů za posledních třicet let. Odposlechy se staly předmětem velkých sporů mezi demokraty a republikány zvláště poté, co v prosinci roku 2005 vyšlo najevo, že prezident Bush po útoku z 11. září povolil Národní bezpečnostní agentuře, aby odposlouchávala bez soudních příkazů mezinárodní komunikaci Američanů podezíraných ze spojení na al-Káidu. Tento program byl ukončen v roce 2007, kdy Bílý dům souhlasil s tím, že bude na podobné případy dohlížet zvláštní soudní tribunál pro tajné služby. Na telefonické operátory, kteří odposlechy umožnili, však bylo mezitím podáno více než čtyřicet žalob pro porušování ochrany soukromí. Až 20. června tohoto roku Sněmovna reprezentantů schválila řešení, podle něhož se má prošetřit, zda firmy dostaly od úřadů k odposlechům formální nařízení. Pokud ano (a vláda již existenci takových nařízení přiznala), mají být žaloby proti společnostem odmítnuty. V posledních letech pak byla uplatňována dočasná pravidla pro odposlechy, jejichž platnost vypršela v únoru. Rovněž byla v platnosti norma, která umožňovala tajné nařízení odposlechu, ale ta měla vypršet v srpnu. Proti jednání telefonních operátorů i nelegálnímu odposlouchávání v minulosti vystupoval i senátor Barack Obama. Nyní však hlasoval pro nový zákon, čímž si vysloužil tvrdou kritiku organizací na ochranu občanských práv. Naopak Hillary Clintonová zákon nepodpořila.
Deníky ve Spojených státech se pochopitelně věnovaly i podpisu smlouvy o radarové základně v České republice, i když se tato událost nezařadila mezi nejvýznamnější zprávy týdne. List Washington Post přinesl 9. července informaci o tom, že Condoleezza Riceová podepsala v Praze úvodní smlouvu, která povoluje výstavbu radarové stanice, jež má být součástí obranného systému proti balistickým střelám ve východní Evropě. V článku nazvaném „Češi podepsali dohodu o raketovém štítu“ však John Ward Anderson hned zdůrazňuje, že obranný systém v hodnotě 3,5 miliard dolarů, který by americká strana ráda začala stavět již v příštím roce a dokončila v roce 2012, čelí značným potížím. K nim patří nejen odpor Ruska, ale i tří čtvrtin české veřejnosti a části koaličních poslanců ze strany zelených. Polsko navíc zatím odmítá schválit základnu pro deset protiraket s tím, že požaduje bezpečnostní záruky ve výši mnoha milionů dolarů na vylepšení své protiletecké obrany. Obává se totiž, že vybudování základen by zvýšilo bezpečnostní rizika plynoucí z reakce Ruska. Autor cituje Riceovou, která odmítla ruské námitky s tím, že „všichni čelíme hrozbám ze států, jako je Írán, které pokračují ve vývoji raket stále delšího doletu, a my musíme být v situaci, abychom na to odpověděli“.
O angažmá Spojených států vůči Íránu se 7. července v rozsáhlém investigativním článku v listu The New Yorker rozepsal Seymour M. Hersh. Zaměřil se především na rozkrytí podvratných akcí amerických tajných služeb proti íránskému režimu. Prezident Bush na konci loňského roku požádal Kongres, aby mu na tyto operace schválil rozpočet ve výši čtyř set milionů dolarů. Tyto peníze měly jít nejen na sběr informací o íránském raketovém a nukleárním programu, ale především na podporu opozičních a menšinových skupin. S povahou tajných operací mají být v takzvaném prezidentském Zjištění podle zákona seznámeni vůdci demokratů a republikánů ve Sněmovně a v Senátu a šéfové jejich komisí pro bezpečnostní složky – takzvaný Gang osmi. Autor však v článku poukazuje na limity tohoto kontrolního procesu. Za prvé si Bushova vláda vykládá zákon tak, že v tomto Zjištění nemusí být popisovány tajné vojenské akce, jen akce CIA. Navíc pak Gang osmi fakticky prováděná či navrhovaná opatření neschvaluje, pouze je dostává pro informaci. Rozhodovat může jen o přidělování celkových částek na operace. Americká podpora směřuje podle zjištění novináře k opozičním íránským skupinám, jako například skupinám Balúčů na východě země či arabských Ahwaziů. Zprávy o teroristických akcích posledně jmenovaných vůči oficiálním Revolučním gardám či úřadům se v poslední době množí. O spolupráci s Balúči se velmi kriticky vyjádřil někdejší důstojník CIA Robert Baer, který působil na Blízkém východě a v Jižní Asii po dvě desetiletí. „Balúčové jsou sunnitští fundamentalisté, kteří nenávidí režim v Teheránu, ale můžete je také popsat jako al-Káidu. Jsou to hoši, kteří řežou hlavy bezvěrcům – v tomto případě šíitským Íráncům. Ironií ale je, že zase spolupracujeme se sunnitskými fundamentalisty, jako jsme to v osmdesátých letech dělali v Afghánistánu.“ Autor dále připomíná jména dvou údajných útočníků proti mrakodrapům World Trade Center, kteří byli také Balúčové. Podle novinářových zdrojů je dále americkými penězi podporována salafistická organizace Jundallah, jejíž souvěrci navštěvovali stejné náboženské školy jako Talibánci a pákistánští extremisté. Další z údajně podporovaných organizací, M.E.K., je více než deset let na seznamu teroristických skupin vydávaném americkým ministerstvem zahraničních věcí. Finanční prostředky rovněž získává kurdská strana PJAK, která proti Íránu operuje ze svých základen v severním Iráku.