Markéta Hejkalová
Kouzelník z Pekingu
Hejkal 2008, 220 s.
Kdybyste si všechny postavy nového románu Markéty Hejkalové vypsali na papír a vzájemně propojili ty, které spolu přišly do kontaktu, vznikl by zamotaný chuchvalec desítek čar. Přestože jsou hrdinové z Česka, Finska i Číny a jsou generačně zcela jinde, takřka všichni se vzájemně setkali a vytvořili jedinečný vztah. Zprvu se tato náhodná setkání dají považovat za poněkud okoukaný prostředek, známý z některých filmů 90. let. Protože se však jedná o základní dramaturgický motiv celého románu, čtenář si od postav postupně vytvoří odstup; sledování jednotlivých osudů, pozorování mnoha příběhových nitek se pomalu promění v oddálený pohled na jedno velké klubko globalizovaného světa. Refrén, který je plně vytěžen až v samém závěru knihy, se také vztahuje k tavicímu kotli globalizace. A že jde o hlavní metaforu celého díla, dokazuje i tematická dominanta – civilnost a obyčejnost. Každá z postav řeší tytéž problémy: vztah s partnerem, bydlení, zaměstnání, peníze na operaci matky. Všednost se projevuje i ve volbě jmen hlavních postav. Hana Maršíková, Klára Benešová. Nic exotického. Čas od času se autorka nechá unést a vykresluje postavu snad až příliš obyčejně – věnuje se všedním detailům, které by si čtenář mohl sám domýšlet. Navzdory této detailnosti, která koneckonců patří k ženskému stylu pozorování světa, je román promyšleným a zdařile napsaným zamyšlením na téma podobnosti osudů.
Radek Hylmar
Balša Brković
Soukromá galerie
Přeložil Jan Kravčík
Mezera 2007, 166 s.
V době, kdy Černá Hora byla ještě součástí unie se Srbskem a černohorština považována za dialekt srbštiny, Brković vydává svůj první román (2002). Mozaika deseti příběhů, kterou spojuje autobiografický vypravěč Baki, je proto prodchnuta vášnivými diskusemi, zda souhlasit se samostatností státu a jazyka či ne. Malý evropský stát hledající svou identitu tak českému čtenáři může připomínat i naši historii („Všichni politici jsou pokrytci. Tohle čekání na nezávislost získává jistou beckettovskou dimenzi.“ – „Zešílím, jestli ještě budeme čekat, čekat, čekat…“ – „Černohorci jsou přizdisráči a v tom to všechno je.“). Soukromá galerie však není jen románem s politickým pozadím, ale i pohledem do společnosti černohorských umělců a v neposlední řadě zpovědí Bakiho, jenž bilancuje své neúspěšné manželství. Vše vidíme s jeho ironickým nadhledem, takže ani téměř něžný obraz vztahu Bakiho k synovi („Brajane, já žiju pro ten okamžik, kdy si uvědomíš, že chceš přijet sem a žít se mnou.“) nevyzní sentimentálně („Upřímně, hochu, ani nevím, jak se mi to všechno podařilo podělat.“) Jednotlivé části můžeme číst jako samostatné celky nebo jako součást jednoho přerušovaného románu. Zřejmě nejpoutavějším příběhem je nahlédnutí do „padělání“ neexistujících obrazů Bakiho bratrem Kuzmou. V celé knize se objevuje Bakiho krajně pesimistický postoj k životu, který však vzápětí dokáže autor změnit v nadsázku.
Pavlína Vališová
Karel Švestka
Pohled z okna
Sursum 2007, 268 s.
Pro Karla Švestku, dle názvu předchozí knihy Pohled z mostu i nevydaného rukopisu Pohled ze tmy, je pohled s jistou nadsázkou typem tvůrčí metody. Postavy přítomné knihy se však nedívají z okna jen pro kontrolu počasí, ale zamyšleně hledí daleko za obzor, kde se jak ve zpětném zrcátku odvíjí jejich vlastní život. Hlavního vypravěče příběhu, který má zřetelně autobiografické rysy, donutí k pohledu na své dětství až po letech obdržené deníkové zápisky osob, s nimiž vyrůstal. Předválečné a poválečné osudy rodin jsou představeny na prostoru vesnického statku, na který se přistěhuje mladý manželský pár s posluhovačkou. Každodenní realita žití odhaluje podivné zvyklosti všech tří členů, avšak mladý chlapec, jehož ústy se o zážitcích dozvídá čtenář, nemůže naplno porozumět světu dospělých. Prostý příběh náznaků je proto postupně odhalován prostřednictvím proměn vypravěčského partu, kde jsou náznaky z dialogů a situací rozkryty jak formou deníku, tak vnitřních monologů přímo prostřednictvím všech postav příběhu. Podoby lásky, nevěr, krutostí i něžností na pozadí války jsou příjemně barevné a plastické a spoluvytvářejí autentický příběh prosté reality válečné doby. Snad kdyby jen Švestka odolal v závěru knihy prozradit a potvrdit vše tušené a hádané…
Zuzana Malá
Lukáš Vavrečka
Vyhnanec s křídly
Pavel Mervart 2008, 63 s.
Poetický rodokaps – a ještě s ilustracemi! Hutné metafory se vinou asociacemi, ale teorie dost: okamžiky mizejí v minulosti; básně Lukáše Vavrečky již poetickou metodou vedou k další skutečnosti – málem jsem rád, že jsem se toho dožil, a omamná bujarost mi proudí do žil! Výtvarnice Tereza Silonová užila v ilustracích kresbu kombinovanou s textilní frotáží, čímž „čistou“ abstrakci poráží! Maně však může čtenář nabýt dojmu, zda v tom nevězí nějaká „strejčkiáda“? Záhadné je, když čtyřnásobný nositel ceny vědeckých knihoven, Zlatého oříšku 2001 za dětskou literaturu a kmenový přispěvatel Dětské tiskové agentury L. Vavrečka, tudíž autor pro děti par excellence, namísto Skákal pes přes oves vyrukuje s temnými existenciálními verši jakby mladému Ratkinovi; téměř za tím tuším jakýs kalkul či blufování. Asi to tak bude, a nezbývá než hádat – cui bono? Nejspíš prezidentské nomenklatuře i autorovým ambicím usadit se v masmédiu a dělat z důvěřivců dětiny, co schlamstnou každé lyrické smetí? Vítej v téhle mašinérii, literáte – ale Múza odvrátila tvář… Jde to nazvat instantní pseudopoezií, sázkou na „věčné školáčky“, fascinací myši před kobrou a nezbývá než popřát Lukáši Vavrečkovi úspěch při hledání neotřelých motivů k dalším básnickým výpadům – že prsty u nohou, celá tvář/ i jiné zkažené těstoviny…
Vít Kremlička
Mike Mignola
Hellboy – Červ dobyvatel
Přeložil Jan Kantůrek
Comics Centrum 2008, 144 s.
Nakladatelství Comics Centrum se pátým svazkem dobrodružství ďábla ve službách „hodné“ americké armády dostává k posledním příběhům, které napsal i ilustroval Mike Mignola. Ještě by měl vyjít jeden soubor povídek a pak snad přijde na řadu série věnovaná Hellboyovu rodnému Úřadu paranormálního výzkumu a obrany; v záloze jsou komiksy, které Mignola sice napsal, ale nakreslit je nechal někomu jinému. Rozhodně je na co se těšit! S pátou knihou přichází nakladatel také s novou cenovou politikou a těm méně majetným nabízí Hellboye i v brožovaném vydání za poloviční cenu. Nutno dodat, že se mi kniha po přečtení kupodivu nerozpadla. Červ dobyvatel patří k vrcholům mezi delšími Hellboyovými příhodami. Na scénu nastupuje Humr Johnson, obávaný bojovník s fašismem s humřím klepetem ve znaku, vrací se Rasputin, Baba Jaga, bojová opice Kriegaffe a především vesmírné božstvo Ogdru Džahad. To chce skrze své dobrovolné pozemské zmocněnce, ale také přes ty méně dobrovolné, které tvoří lebky křesťanských světců, ovládnout a následně zničit zemi. Potěšení z četby Hellboye spočívá především v nadsázce. Fašističtí generálové a vědátoři tu vystupují především jako směšné kreatury (jeden například jako hlava naložená v jakémsi roztoku), do toho Mignola přidává skandinávskou a slovanskou mytologii a Hellboyův ironický humor. Čekání na druhý díl filmového Hellboye je tímto adekvátně ukráceno.
Jiří G. Růžička
D. M. Cornish
Tetování krví – Začátek cesty
Přeložila Drahomíra Michnová
Fragment 2008, 352 s.
Zatímco Hollywood již čile pracuje na filmové verzi, doputoval k nám první díl dobrodružné trilogie, jejíž srovnávání s Pánem prstenů rozhodně nepokulhává. Do té doby neznámý autor D. M. Cornish použil náš svět jako šablonu k vytvoření komplexního fikčního prostředí, obývaného nejen lidmi, tvory jim podobnými, ale také množstvím příšer. Ze zdánlivě snadného putování malého sirotka za prací tzv. lampáře se tak vyklube životu nebezpečná vycházka. Předností Cornishova románu není jen jeho fantazie (díky ní musí kniha obsahovat i vysvětlující slovník pojmů a obrazové přílohy), ale promyšlená výstavba. V žádné z kapitol autor nemarní čas, a i když se toho za celou dobu neodehraje mnoho, vtáhne čtenáře do soukolí příběhu a nedovolí mu dostat se z něj ven. Jednotlivým etapám putování věnuje vždy přiměřený prostor, aby nenudily a aby na hlavní nit vyprávění navlékly potřebné korálky. Fanoušci fantasy a dobrodružných románů zklamáni nebudou, potrpí-li si na trochu té akce, víc radosti jim ale udělá Cornishův příklon k psychologickému prokreslení, které postavy odkrývá pozvolna, a podílí se tak na udržování napětí ještě víc než střety s příšerami.
Lukáš Gregor
Svět a divadlo 3/2008
Nejnovější číslo revue o světě a divadle představuje českou scénu v docela příjemném světle: zdá se, že se u nás něco děje. Snad je to i tím, že redakce začala hledat témata i mimo mainstream, anebo že se právě v něm konečně etablovala některá jména a vybrané akce. Rozsáhlého prostoru se tak dostává přehlídce Malá inventura, největšímu domácímu festivalu alternativního divadla. Zvláštní blok je věnován režiséru Jiřímu Havelkovi, který právě na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU studoval a jemuž se podařilo s úspěchem proniknout na kamenné scény. Celý blok textů si vysloužila (a právem!) stálice domácí režie Jan Antonín Pitínský, který se v posledních měsících pustil do několika náročných projektů; hlubší ohlédnutí za jeho nejnovější tvorbou tu citelně chybělo. Rekapitulaci je podrobena i tvorba stagnujícího brněnského HaDivadla a dvě osobnosti s tímto divadlem kdysi spjaté: Arnošta Goldflama a Tomáše Matonohu, kteří před diváky předstupují se svými autorskými one-man inscenacemi. SaD dále představuje u nás dosud prakticky neznámou Marii NDiaye (u nás jí vyšel román Čarodějnice), dramatičku francouzsko-senegalského původu; a po čase se objevuje i Elfriede Jelineková. Pro milovníky současných českých her je pak určeno zhodnocení dramat, která zabodovala v Cenách Alfréda Radoka. Po prvních dvou rozpačitých letošních číslech napínavý obrat!
Marta Ljubková
Balla
Cudzí
Koloman Kertész Bagala 2008, 200 s.
Ballova (1967) najnovšia kniha potvrdzuje jeho programovú nechuť k rozsiahlejším epickým žánrom. Krátke poviedky sa tu striedajú s ešte kratšími. Balla svoje konceptuálne texty často umiestňuje do uzatvorených a periférnych prostredí a zväčša ich voľne spája postavou (seba-)ironizujúceho, deziluzívneho rozprávača, nástojčivého kritika spoločnosti a morálky. Napätie medzi postmodernou hravosťou a zrejmým morálnym podtónom vyvoláva interpretačnú neurčitosť jeho textov a práve v nej by sme mohli hľadať príčinu značného, aj keď protikladného kritického ohlasu na Ballovu tvorbu. Knižka v zásade rozvíja a prehlbuje staršie ballovské témy a postupy: je namiešaná zo zmesi šťavnatého „realistického“ rozprávania, instantných postmoderných textových postupov, ale aj absurdno-surreálnych momentov. Opäť sú na scéne charakteristické postavy plné dezilúzie, osamotenosti, trpiace nedostatkom životného zmyslu, hľadajúce chvíľkový únik aspoň vo vtipkovaní a ironickom komentovaní seba a svojho okolia. Opäť je tu obľúbený motív fyzickej premeny, ktorý kráča ruka v ruke s pocitmi zhnusenia a odcudzenia. Popri tom všetkom dobre známom sa však v knihe objavuje aj celkom prekvapujúci clivý podtón, takmer lyrické spomalenie tempa. Aj vďaka nemu je táto Ballova kniha iná ako predošlé. Pripomeňme, že nedávno mu vyšiel autorský výber poviedok aj v češtine, má názov Naživu.
Radoslav Passia
Ivan Kulhánek
Klopýtání přes budoucnost – dějiny Evropy od Vídeňského kongresu 1815 do roku 2005
Academia 2008, 362 s.
Velké historiografické syntézy v českém jazyce v posledních desetiletích téměř neexistují. Pokud ano, jde o překlady, nikoli o původní práce. Proto jsem dychtivě očekával práci Ivana Kulhánka tím spíše, že jsem byl zvědav, jak sklene časový oblouk mezi Vídeňským kongresem a naší současností. Byl jsem profesně zklamán, ale o to víc čtenářsky potěšen. Profesně proto, že jsem očekával originální interpretační strategii, téměř historiosofii v dobrém slova smyslu, tedy dějiny, které jsou podány z určitého historicko-filosofického úhlu pohledu. To jsem v knize postrádal, ale moje očekávání byla v tomto ohledu příliš veliká. O to víc jsem byl ale potěšen jako čtenář, protože kniha opravdu provází tímto, z hlediska dějepisu dlouhým obdobím fundovaně a s velkou faktografickou akribií a navíc jazykem, který je u obce českých historiků spíše vzácností. Autor zkomponoval z hlediska stylistické výstavby skutečně mistrovské dílo, což je dnes u nás velkou vzácností. Příliš mnoho českých historiků zapomíná, že dějepis není jen odborná disciplína, ale rovnocenně také literární dílo, které musí být brilantně komponované. A to je příklad této mohutné syntézy Ivana Kulhánka. Moje prvotní výtka má jen omezenou platnost člověka, který preferuje určitý druh dějepravného diskursu, jenž je vsazen do filosofického rámce. Autor zvolil jiný typ diskursu a ve svém poli odvedl excelentní dílo.
Michal Janata
Benjamin Kuras
Klestění zarostlého chodníčku aneb Janáček pro samouky
En Face 2008, 96 s.
Geniální hudební samorost Leoš Janáček u nás nikdy neměl na růžích ustláno. Zdá se, že u části posluchačů je to dáno neochotou proklestit se k jeho hudbě; je přece jednodušší poslouchat na první poslech melodičtější, tradičnější skladatele. Janáček není skladatelem na první poslech. Kdo si však dá tu práci a poslechne si ho víckrát a pronikne „do něj“, bude bohatě odměněn světem zcela jiné hudební krásy a jiného hudebního jazyka. Samoukům v tom může pomoci právě Kurasova čtivá knížka, která není zatížena muzikologickou terminologií. Text obsahuje nejen informace ze skladatelova života a díla a z jeho skladatelské techniky, ale i jakýsi návod, jak postupovat, pokud si chcete Janáčka oblíbit: Kuras postupuje logicky od klavírních skladeb přes Symfoniettu a Tarase Bulbu k smyčcovým kvartetům a končí u dvou oper, které patří k těm přístupnějším (Její pastorkyňa a Příhody lišky Bystroušky). Na začátku autor trefně píše: „Janáček se těžko poslouchá a nepředstírejme si jinak. Kolik znáte amatérských hudebních fandů, kteří by bez uzardění tvrdili, že ho poslouchají s takovou chutí jako Bacha, Vivaldiho, Mozarta, Rossiniho nebo Dvořáka?“ Muzikologové budou asi z některých Kurasových názorů či teorií omdlévat, jak sám autor přiznává, ale tahle knížka opravdu není pro ně. Jen lituji, že autor nevyložil svým osobitým způsobem i další Janáčkovy opery.
Milan Valden
Vepsáno do kostí – jak lidské ostatky odhalují tajemství mrtvých
Editor Paul Bahn
Přeložil Karel Kopička
Mladá fronta 2008, 182 s.
Na českém knižním trhu se objevil další titul, jehož obálka nese jméno předního světového popularizátora archeologie, Paula Bahna. Tentokrát se coby editor obrátil na téměř dvě desítky světových odborníků a sestavil tak dostatečně poutavou publikaci, aby oslovila širší veřejnost a současně nerezignovala na odbornost. V 36 případových studiích se snaží přiblížit, co vše lze vyčíst z lidských ostatků, ať již z kosterních, s nimiž se archeologové setkávají nejčastěji, či z výjimečně zachovaných fragmentů tkání nebo celých těl zakonzervovaných extrémními klimatickými podmínkami. Knihu autor rozdělil do pěti částí. Po úvodním představení objevů, které přispěly k poznání způsobu života našich předků, se věnuje nebožtíkům, kteří zemřeli přirozenou smrtí. Čtenáři tak předkládá základní poznatky o Pompejích či o paleolitickém trojhrobu z Dolních Věstonic. Čtvrtá kapitola pojednává o obětech lidského násilí z dávné minulosti, k nimž kupříkladu patřil také sněžný muž Ötzi, jehož tělo se z alpského ledového příkrovu vynořilo v roce 1991. V posledních dvou částech se autoři na četných příkladech snaží ilustrovat způsoby pohřbívání a mumifikace. Zatímco jsou všem dobře známé mumie starověkého Egypta, málokdo slyšel o tajemné chilské kultuře Chinchorro. Právě kombinace proslulých poznatků s těmi méně známými, stejně jako bohatý obrazový materiál a čtivý jazyk představují největší přednosti publikace.
Miroslava Šnyrchová
Jiří Šavlík, Jan Hnízdil, František Houdek
Jak léčit nemoc šílené medicíny
Andrej Šťastný 2008, 288 s.
František Houdek, známý popularizátor vědy (je např. spoluautorem publikace Čeští vědci v exilu), pořídil do prezentované knihy výběr publikovaných a přednesených textů dvou lékařů – Jiřího Šavlíka a Jana Hnízdila –, kteří se věnují psychosomatické medicíně. Hnízdil je širší veřejnosti znám též ze svého působení v rozhlase a tisku; oba lékaři publikují ve svém oboru i knižně. Název je samozřejmě výmluvný: autoři uvádějí příběhy ze své praxe ilustrující neutěšený stav současné medicíny, v níž absurdity, paradoxy i – jednoduše řečeno – nesmysly jsou věcí zcela běžnou. Přitom by leckdy stačila špetka příslovečného „selského rozumu“ a všechno by mohlo být jinak… U obou autorů je onen zdravý rozum samozřejmě podpořen jejich erudicí i zkušenostmi; texty jsou dobře a jednoduše zformulovány, přístupné běžnému čtenáři. František Houdek proložil knihu reflexemi, historickými exkursy a citáty – jak různých lékařů, tak např. Gándhího, E. Fromma, E. Rádla, M. Luthera, ale i V. Cílka či P. Vopěnky. Za všechny uveďme jeden z těch lékařských: „Nemocnice je místo, kde vás o půlnoci vzbudí, aby vám dali prášek na spaní.“ Kdyby název knihy obsahoval dokonavý vid použitého slovesa, bylo by těžké mu uvěřit. Takto však lze doufat, že prezentované postoje mohou být jedním z krůčků k „léčení“.
Blanka Kostřicová