Aby se Srbsko dostalo na dráhu směřující do Evropské unie, potřebovalo vyslat jasný signál o spolupráci s Mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii. Dokud v Bělehradě seděl premiér, pro něhož byla národní hrdost výše než vstup do Unie, v křesle ministra policie jeho stranický podřízený a v čele rozvědky člověk jím dosazený, bylo ticho po pěšině. Sotva odešli, přišlo zadržení velké ryby: bývalého vůdce bosenskosrbských nacionalistů Radovana Karadžiće, hledaného coby zastřešující viník pro zločiny, za něž už jsou v Haagu souzeni či odsouzeni mnozí jiní: systematické vyhánění, internace, znásilňování a genocidu. Polapení Karadžiće pokládala EU za nejtěžší úkol při hledání posledních tří stíhaných, kteří v Haagu ještě nejsou. Důvodem byla hlavně technická náročnost tohoto úkolu; podle zpráv ze zákulisí se ho však srbská rozvědka zhostila dobře – chyběl jen pokyn spustit operaci. Zadržení Karadžiće však jen málo vypovídá o celkové ochotě Srbů ze Srbska vyrovnat se s minulostí: Karadžić zde nikdy nebyl zvlášť oblíbeným politikem a Bosna byla „na druhém břehu řeky“. Zrcadlem vyrovnání s minulostí v Srbsku bude mnohem spíše narovnávání vztahu k Albáncům.
Filip Tesař
Z plánů ředitele Národní knihovny Vlastimila Ježka, jak oživit Klementinum (A2 č. 15/2007), udělala největší pokroky zejména část nazvaná Klementinum turistické. Koncerty vážné hudby pochybné kvality v Zrcadlové kapli (ceny vstupenek jsou v rozmezí 500–700 Kč) doplnila prodejna loutek a šperků v místech bývalého knihkupectví a kavárna, kde si můžete dát i oběd, tedy pokud máte po ruce minimálně 300 korun, kolik tu průměrně stojí jedno jídlo (menu v němčině, angličtině, ruštině a španělštině vyvěšené v Karlově ulici dává najevo, kdo je tady vítán). Nejnověji pak je v nádvoří knihovny vystaven jakýsi naleštěný vůz, který si můžete objednat přes internet a dokonce na něj dostanete slevu. To může mít souvislost s plánovanými dvojpodlažními garážemi, které mají vzniknout v klementinském podzemí. Možná si tam stejná firma, která nabízí svůj vůz k prodeji, otevře autosalon. A až se úspěšný manažer Ježek stane na podzim senátorem a pak možná ministrem kultury, začínám se obávat, že projde i ta přestavba Kongresového centra na chobotnici, kterou navrhoval podobně progresivní manažer Milan Knížák. Anebo ne – nebo Ježek blob na Letné konečně bude moci prosadit. Stojí to ale za obětování Klementina turistům?
Jiří G. Růžička
Postoj ministra Schwarzenberga vůči kauze Čunek opatrně kritizoval i týdeník Respekt, jehož autoři podrobili – ve vynikajícím článku – kritice zprávu detektivní kanceláře Kroll. Šéfredaktor listu Martin M. Šimečka vyjádřil v editorialu naději, že jejich práci ocení i „spolumajitel tohoto týdeníku“, kterým je právě ministr zahraničí. Patrně aby dosáhl tohoto kýženého efektu, napsal do téhož čísla komentář, v němž na adresu spolumajitele píše, že je „pýchou české zahraniční politiky a ve funkci ministra zahraničí je naší důležitou jistotou v nejistém světě“. Zazní i výzva: „Karel Schwarzenberg by měl zůstat“. Zdá se, že „důležitou jistotou v nejistém světě“ zůstane spíš postoj novin vůči jejich spolumajiteli, který před nimi neztratí tvář, ani pokud se sám přizná ke korupci (v HN 14. 4. 2006: „Upřímně vám řeknu: v jednom případě jsem se tomu podvolil. Protože nebyla jiná možnost, jak něco rozumného prosadit.“, „Nebyl to přímý úplatek, šlo řekněme o jistou protislužbu“). Novináři Respektu, pranýřující nejrůznější zla českého postkomunismu, si patrně ani neuvědomují, že ministr zahraničí spoluvlastnící „nezávislý“ politický týdeník je projevem týchž poměrů jako korupčník ve vládě.
Ondřej Slačálek
Anonymní umělec je svině. Je nevypočitatelný, lidem oblíbený, politikům nepohodlný. Třeba DJ Milan, který trefně spojil pražského radního Milana Richtera s Miloušem Jakešem, na obtíž byl (na YouTube přes 50 tisíc zhlédnutí). Richterovi zastánci se od té doby snaží všemožně vrátit úder. Vzniklo anonymní video na YouTube, hledající paralelu mezi peticí Za Prahu kulturní a kolaborací umělců s nacisty. Anonymní společnost zaplatila billboardy po Praze, jež hlásají, že umělci chtějí jen prachy a pumpují státní rozpočet. Obojí prošlo bez odezvy – a tak přišel čas nasadit jiný kalibr. Porno. A titulní stránky bulváru náhle přetékají kauzou pornokomiksu s Milanem Richterem a jeho topmodelkou. Publicita zajištěna i milionovou odměnou za informace, které vedou k dopadení anonymního kreslíře. Odvážný čin? Možná. Viděl ale celý komiks někdo? Co když jsou z něj k dispozici jen ty ukázky, které kolují ve všech médiích? Co když je to virtuální realita, bič na hledání domnělých tvůrců? Za týden se může objevit paní, která za milion udá souseda (třeba... z nějakého divadla). I když se pak zjistí, že s tím nemá nic společného, stín podezření už nikdo nesmaže a veřejné mínění bude jednou provždy na Richterově straně. – Bude-nebude?
Jan Vávra