Arnošt Lustig
Modrý den a jiné povídky
Knižní klub 2008, 504 s.
Když se dnes člověk prochází po Terezíně, rozhodně si nemůže připadat, jako by byl jen v dalším z mnoha měst, které si jsou atmosférou, uspořádáním a vzezřením víceméně podobné. Příčinou tohoto pocitu z neobvyklého prostoru je samozřejmě systém pevností a valů, kudy denně projde několik desítek lidí a prolétne mnoho vlaštovek, dnes už jediných stálých obyvatelek cel z dob, kdy se tzv. Malá pevnost stala věznicí pražského gestapa a celé město transportním koncentračním táborem a ghettem. Ale zvláštní pocit navodí i terezínské ulice. Všechny jsou prázdné. Mrtvé. A tak poučený návštěvník tohoto města v letní parný den roku 2008 sice zná osudy lidí, kteří prošli domy a byty, celami i kancelářemi pevnosti, ale dokáže si všechna fakta představit jen vzdáleně. Arnošt Lustig patří mezi těch několik lidí, pro které není historie zdejších zdí vzdálená – sám pobýval ve třech koncentračních táborech, Terezín nevyjímaje. Ve sbírce povídek Modrý den proto líčí utrpení Židů za druhé světové války naprosto realisticky, pro čtenáře představitelně. Z vyprávění čiší autorův odstup, čtenáři se dostává precizního popisu situace. A to je naprosto dostatečné, protože hrůzy tehdejší doby si je schopen do detailu představit z dnešní generace jen málokdo, sobotní výlet k památníku terezínským obětem skutečnost nikomu nepřiblíží. Na rozdíl od Lustigova Modrého dne.
Alžběta Glancová
Mark Twain
Jak zahnat splín
Přeložil kolektiv autorů
Pistorius & Olšanská 2008, 144 s.
Když se řekne Mark Twain, napadne pravděpodobně všechny Tom Sawyer a Huckleberry Finn. Někteří si možná ještě vzpomenou na Prince a chuďase. Twainovy povídky už tak známé nejsou, a přitom si při jejich četbě přijde na své kdekdo. Milovníci starých časů si s potěšením přečtou o tom, jak zkrotit zákeřný vynález zvaný bicykl anebo co pro již tak těžce zkoušené lidstvo znamená další z výdobytků moderního výzkumu – z jistého pohledu zcela nesmyslný telefon. Nemluvě o zamyšlení nad tím, jak se historie stále opakuje a co pro každého jedince znamená výchova. Kosmopolitům je určena stať o touze člověka po privilegiích, blízkosti privilegovaných a síle všemocného dolaru nezávisle na tom, jestli jde o Američana anebo Evropana. Neméně půvabná je povídka odehrávající se v Mariánských Lázních, jež líčí nesporné „výhody“ léčebných pobytů. Základní poselství tohoto textu lze shrnout do věty jednoho z návštěvníků tohoto libého městečka: „Myslím, že kdybych byl mrtvý, určitě by mi bylo o něco hůř.“ Ani lingvisté nepřijdou zkrátka. Pojednání O strašlivém jazyce německém je jedním z vrcholů knihy, a bezesporu i humoristické literatury. U Twainových povídek je úplně jedno, že vznikly už na konci předminulého století.
Magdalena Wagnerová
Jules Romains
Království těl
Přeložil Jan Havlíček
Dybbuk 2008, 31 s.
Krátký příběh Království těl je v erotické edici Dybbuku zatím asi nejdecentnějším dílem. Oproštěný děj vypráví vzájemné sexuální sbližování mileneckého páru v hotelovém pokoji během návštěvy Rouenu. Veškeré kulisy jsou zde ale naprosto podružné, protože – jak praví titul – se opravdu nacházíme v hájemství tělesna a vše, co se zde odehraje, souvisí s příběhem postupného dobývání čtverečních centimetrů pokožky. Tempo knihy je rozvolněné, ačkoliv expozice je celkem rychlá (už na druhé stránce se „z pěny látek […] vynořily dva prsy“), tudíž tu chybí klasická manýra líčení lovu či přesvědčování oběti. Oproti ostatním (většinou pornografickým) příběhům, v nichž svůdci žen naplňují omezené kombinatorické možnosti styků, zde ale narážíme na vypravěče uchváceného svou partnerkou, který při jejím objevování prožívá až náboženské vytržení, přecházející v uctívání. Celý příběh, v němž si vypravěč zakládá na impresivním líčení pachů, hmatových a chuťových vjemů nebo jen barev či zvuků, je vlastně pouhou přípravou na splynutí. Text přirozeně končí happy endem: „Jak jsem jí pronikl, vyrazila z hrdla opilý výkřik, dlouhý, nepřerušený, smíšený z pláče a křiku, z vrkání a vytí.“ Knihu vkusně doprovázejí explicitně-abstraktní ilustrace Jana Konůpka, na nichž se prolínají postavy, tvary a údy v neurčitých lineárních kompozicích.
Karel Kouba
Raymond Chandler
Muž, který měl rád psy
Přeložila Vlasta Dvořáčková
Garamond 2008, 130 s.
Představitel tzv. americké drsné školy Raymond Chandler je znám především romány, v nichž vystupuje osoba soukromého detektiva Phila Marlowa. Muž, který měl rád psy je rozsáhlá povídka napsaná však ještě před vytvořením postavy slavného detektiva; všechny zločiny zde úspěšně odhaluje detektiv Carmady. Příběh začíná v jednom ospalém americkém maloměstě ve chvíli, kdy je soukromý detektiv pověřen úkolem sledování dívky, která je pravděpodobně trvale vystavována násilí ze strany svého přítele. Běžné policejní pátrání se však brzy na základě odhalení nečekaných souvislostí promění v honičku za bankovním lupičem, ve níž se střílí rychleji, než mluví. Cesta zločinu překvapivě nekončí dopadením pachatele, ale vede dále až k prohnilému policejnímu oddělení, a dokonce ke korupcí prolezlé radnici, kde jsou původní politické tváře po skandálu rychle nahrazeny novými. Detektiv, hlavní vypravěč celého příběhu, má mnoho vlastností samotného autora; neskrývaná záliba v dobré whisky, kvalitním kuřivu a v peprném způsobu vyjadřování, které skvěle vynikne právě díky bilingvnímu vydání publikace. Americký slang, metafory či přísloví zde dokazují odlišnosti jazykových kódů – češtiny a angličtiny, mezi kterými může čtenář libovolně přepínat podle úrovně svých znalostí.
Zuzana Malá
Arnošt Caha
V pravěkém světě
Millennium Publishing 2008, 286 s.
Román brněnského profesora Arnošta Cahy z roku 1927 se stal inspirací a předlohu pro film Karla Zemana Cesta do pravěku. Od filmového zpracování se ale podstatně liší, ať už ústředními hrdiny (v knize otec a dva synové, ve filmu parta hochů) či „směrem“ putování (od prvohor do čtvrtohor, ve filmu přesně naopak). Caha v sobě nezapře pedagoga; schopnosti literárního vyjadřování se mu nedostává, zato svým románem zájemce o prehistorii lidstva obohatí o množství poznatků. Těm by však slušelo, aby je nevpravoval do dialogů, které pak vyznívají buď příliš školometsky nebo nepatřičně (otec rozdává poučky i ve chvílích ohrožení). Kniha V pravěkém světě vychází znovu po osmdesáti letech a není divu, že svým jazykem a posláním vyznívá podobně naivně jako některé scény z filmu. Dostane-li se ale do ruky malému čtenáři, svůj potenciál nabídnout dobrodružství v kombinaci se vzděláním má stále ještě možnost uplatnit. Nové vydání je opatřeno i původními ilustracemi malíře Eduarda Miléna.
Lukáš Gregor
Rak – revue aktuálnej kultúry 4/2008
Kdybych byl básník slovenský, vykašlal bych se na ženský, začal bysem psát do RAKu a tím by šosák dostal po fraku; šosáci fraky donosí a kdovíčím se honosí, někdy se zdá, že vymřeli, tím je to zcela v p*deli; kam íčko s Pegasem zamířit – vznosnému rýmu schází břit! – spekulativní lyrika vzniká a zase zaniká, tím zbývá jako před lety přisadit si na sonety; tak snil jsem sen celý den. Nu, a kousek noci k tomu; to se nejspíše zazdá, když padá přes horizont hvězda, a fičí přímo do sklenky – zapamatujte si milenky! Okovy domu… Tak zčerstva!, pěšinou sladce zjitra jít a vůbec už na nic nemyslit, parádní klid!!! Osobně jsme zde za voly – a ještě nás čeká versta...! Rýmy docházejí! Je jisto jedno: RAK má i přes výhrady podporu úřední vlády slovenských nížin i patahor; jest patafyzickým optimem, což těší mnohé zde i jinde. Začasté lze naznačit, že jsme na onyno i čekali tím soustavným rázem Velkého Zakladatele… polapeni do vlastních čižeb… Ano!, mám to rád, přiznávám, jistě, byla to „fuška“, pouhá titěra… Soudruzi v Pekinu o tom vědí svoje, navzdory příkořím… Nyní důvody: rádi bychom zlepšili práci s knihou, tzn. že každý slovenský kopáč bude mít Mňačka tam, kde záda jsou nesena kšandami od montérek – a to je asi fšecko. Pokud se bude rozptylovat volný verš, tak výhradně v koridoru, ano? Nějaká echoes…
Vít Kremlička
Jason
Low Moon
www.nytimes.com/ref/magazine/funnypagesJason.html
O norském komiksovém scenáristovi a kreslíři Jasonovi se více dozvíte na straně 24. Jeho krátký komiks Low Moon si pak po zaregistrování můžete přečíst na stránkách New York Times. Sedmnáctistránkový komiks by se dal žánrově označit jako šachový western. Hlavní hrdina se po několika letech vrací do města, aby místnímu šerifovi oplatil potupnou porážku ve 28 tazích, která ho strhla na cestu zločinu. Jason tu zdárně paroduje westernová klišé, počínaje úvodní scénou příjezdu vlaku s hrdinou. Autor se však těchto klišé nijak nedrží; jen se tu a tam mihnou. Žánr naopak rozbíjí nejrůznějšími vstupy, které s příběhem nijak nesouvisí. Dva muži sedící na lavičce, kteří si stěžují, že svět už není takový jako v době, kdy se jezdilo na koních; čtyřicetiletý holič se svěřuje svému zákazníkovi, že má slabost pro dvacetileté dívky; jiní dva muži, kteří sledují dění v městečku, prolomí mlčení dialogem „Nejsem si zcela jist, že mám rád lidi“ – „Jo“, a uprostřed rozehrané šachové partie spáchá kdosi sebevraždu. Jasonova kresba je spíše minimalistická, skladba obrázků klasická, i tak však tento autor vytváří dokonale moderní komiksové příběhy a patří k těm nejlepším, jaké v Evropě v tomto žánru najdeme.
Jiří G. Růžička
Věra Němečková
Naše měna a peníze v zajetí politiky 1938–1947. O československé měnové reformě 1945
Libri 2008, 167 s.
Až na drobnosti je tato kniha cenným nástrojem poznání tragického údobí československých dějin. Autorka si prostřednictvím analýzy měnových a finančních mechanismů nastavila neobvyklý pohled na tuto etapu československých dějin. Pod zdánlivě technickými monetárními mechanismy se odhaluje brutalita nacistického útoku na československou měnu a na druhém konci války pak silně zpolitizovaný tlak komunistů na měnová a majetkoprávní opatření, která silně postrádala jakoukoli ekonomickou racionalitu. Především však tímto prizmatem autorka zesiluje a zpřesňuje pohled na přeměnu prvorepublikového liberálního ekonomického prostředí nejprve ve válečnou mašinerii, posléze ve vyvlastňovací stroj komunistického experimentu. Nejcennější jsou partie věnované finančním úvahám a činům exilové vlády v Londýně a kapitola pojednávající o období, jež předcházelo první poválečné měnové reformě. Impozantní je barevná příloha s faksimile peněz emitovaných během druhé světové války a v letech po ní, která dokládá vysokou výtvarnou úroveň státovek i bankovek. Méně přínosná je kapitola se slibným názvem Mezinárodní podmínky, možnosti a předpoklady československého měnového vývoje po válce. Zde je mezinárodní kontext příliš zredukován na povšechný výkladový rámec.
Michal Janata
Berthold Waldstein-Wartenberg
Řád johanitů ve středověku
Přeložil Jiří Jiskra
Academia 2008, 400 s.
Monografie rakouského historika českého původu z roku 1988 detailně představuje významný rytířský řád v období od jeho vzniku do konce 15. století. Autorovi se podařilo funkčně zkombinovat mezinárodní optiku s detailními vhledy do konkrétních lokalit a reflektovat tak četná národní specifika. Podobně také přiblížil filosoficko-teologický význam řádu i jeho politický rozměr a stranou neponechal ani běžný život jeho členů (důraz na všednodennost řádových center prostupuje celou knihou a umožňuje důvěrněji objasnit i některé proměny ve fungování a v recepci řádu). Přestože bývají aktivity maltézských rytířů často redukovány na vojenskou činnost, nebyla od počátku jejich jediným cílem. Ochrana bezbranných (mj. při obraně Kristova hrobu nebo ve formě pomoci poutníkům – nejen – do Svaté země) byla doprovázena související péčí o nemocné, vzděláváním a rozvíjením vědeckých i uměleckých disciplín. Každé z těchto oblastí se autor podrobně věnuje a výsledný obraz johanitského řádu je komplexní a bohatě zapojený do celoevropského kontextu. Závěrem musím ocenit čtivost překladu a poučenost redakce, jež zpřesňuje některé informace týkající se českých reálií, které autor nemohl vzhledem k politické situaci, znemožňující mu přístup k našim archivům, zevrubně prostudovat.
Karel Kolařík
Oskar Mainx
Poezie jako mýtus, svědectví a hra. Kapitoly z básnické poetiky Egona Bondyho
Protimluv 2007, 280 s.
Studie Oskara Mainxe je pravým bondyovským interstudijním materiálem, skriptem. Exaktní charakter díla mají podtrhnout četné dobové i literárněvědné citace. Mainx cituje tak hustě, že by tím mohl srazit až dvě chodkyně na jednom přechodu najednou. Ale fakt, že je něco doslovně opsáno z análů, nevypovídá o pravdivosti. Autor u čtenáře předpokládá důvěrnou znalost Bondyho osobnosti; jeho poezii charakterizuje jako vyčtené aluze, ale možná je to jen bohémská analogie. Analyzovaná báseň o životě viděném ze střechy obchodního domu nejvíce evokuje symbolistickou báseň o životě viděném ze střechy jedoucího dostavníku. Někde uprostřed studie autor přistupuje k vlastní úvaze: „Samotný proces vzpomínání je pak ve formálním plánu zdůrazněn anaforickou figurou.“ Po této myšlence skutečně následuje několik duchaplných odstavců, které stojí za zapamatování či zapsání. Není jich však mnoho. K tomu lepšímu počítám úvahy o čase a o vědomí. Dozvíme se, že Bondyho „lyrický hrdina si tedy osvojuje praktiky totalitního režimu“. To je výstup! Výstup, který směřuje hranatě za hranici poezie jako svědectví, mýtu a hry i poetiky. Ve snaze zglajchšaltovat Bondyho licenci nonsensu na aktuální politickou rovinu dokáže být Mainx až vynalézavě trapný a jednosměrně placatý. Přebal nelže: „Knihu napsal erudovaný pštros, odborný znalec v oboru hariboklausurální gerentologiky.“
Kuba Pařízek