Pro někoho může být smutné, že nejserióznějším francouzským deníkem současnosti se stal konzervativní Le Figaro. Jednou z událostí, o níž tyto noviny informovaly nejobsáhleji a nejvyváženěji, bylo červencové vyhlášení Unie pro Středomoří. Událost navíc korespondovala s prvními týdny předsednictví Francie Evropské unii. Slavnostnímu vyhlášení bylo přítomno 44 hlav států Evropy, Blízkého východu a severní Afriky. Jediný, kdo na akci chyběl, byl libyjský představitel Muammar Kaddáfí. Ten se nechal slyšet, že iniciativa je jen nový způsob dominance Evropanů nad arabským světem a Afrikou. Proces vytváření platformy pro bližší spolupráci mezi Evropou a jejími sousedy z jihu a jihovýchodu byl nastartován v polovině devadesátých let v Barceloně a její finální podoba byla dojednána před necelým rokem v marockém Tangeru. Přetrvávají ale spory o tom, zda je takto vzniklá Unie pro Středomoří jedním z posledních záchvěvů francouzské imperiální politiky, nebo se jedná o Sarkozyho snahu rozleptat Evropskou unii zevnitř. Podle komentátorů Sarkozymu obvykle nakloněného deníku Le Figaro jde v prvé řadě o neoddiskutovatelný diplomatický úspěch. Francouzskému prezidentovi se podařilo okolo jednoho stolu soustředit i zapřisáhlé nepřátele a reprezentanty zemí, které jsou de facto ve válečném stavu (Izrael a Sýrie). Přítomnost reprezentanta Sýrie Bašára Asada na slavnostním defilé 14. července pak vzbudila ve Francii řadu diskusí. Vyslovili se proti ní zejména francouzští veteráni, kteří Sýrii obviňují z účasti na bombovém útoku proti budově Drakkar v libanonském Bejrútu v roce 1983. Za oběť zde tehdy padli i francouzští vojáci a francouzská armáda incident chápe jako jednu ze svých největších porážek. Na ustavujícím summitu Unie pro Středomoří se však státníci koncentrovali na jiná témata – na využití solární energie, vyčištění Středozemního moře od toxického odpadu, společnou platformu vysokého školství, ale i na boj proti nelegální migraci. Na okraji jednání zůstal případ Turecka, s nímž jsou vedeny nekonečné rozhovory o přistoupení do Evropské unie. Evropská komisařka pro vnější vztahy Benita Ferrero-Waldnerová přitom rázně vystoupila proti směšování kandidatury na vstup do Evropské unie a členství v Unii pro Středomoří. Turecko si tak sice stále může ještě udržovat ohledně členství v EU určité naděje, už teď je ale jisté, že se během francouzského předsednictví jeho pozice před dveřmi Evropské unie nijak výrazně nezlepší.
Ačkoli není webový portál Magharebia.com tištěné médium, zejména v Maroku a Tunisku roli kritického tisku poměrně dobře supluje. Věnuje se relativně kontroverzním tématům i přesto, že jeho sponzorem je United States Africa Command, složka armády Spojených států zodpovědná za „šíření stability, spolupráce a prosperity v regionu“. Kromě francouzské verze stránek má Magharebia.com i arabskou a anglickou jazykovou verzi. Portál byl ale na přelomu června a července jedním z mála frankofonních médií, která informovala o soudním procesu se šéfredaktorem stanice Al Jazeera Hassanem Rašídím, konajícím se v marockém hlavním městě. O události střídmě informoval i francouzský tisk a alžírský El Watan jí věnoval komentář. Příznačné je, že se zmínka o procesu vůbec neobjevila v marockých novinách. Rašídí byl obviněn v souvislosti s reportáží o hladových bouřích na počátku června v jihomarockém Sidi Ifni. Při srážkách policie s demonstranty, kteří se bouřili proti zdražování potravin a nezaměstnanosti, zde bylo údajně zabito několik protestujících. Marocká vláda však incident rázně popřela: podle oficiální verze zde došlo k zranění 48 lidí, z nichž většina byla na straně policie. Šéfredaktor Rašídí byl obviněn z šíření poplašné zprávy a konspirace a postaven před soud. Kauze se podrobně věnuje článek Naoufela Cherkaouiho uveřejněný na portálu 2. července. Podle něj došlo v Maroku téměř současně s obviněním Rašídího k dalšímu vyřizování účtů s nepohodlnými kritiky králova režimu. V této souvislosti byl na konci června zatčen Ibrahim Sebaa El Layl, reprezentant nevládní organizace Centre Marocain des Droits de l’Homme (Marocké centrum lidských práv). Byl obviněn z toho, že na tiskové konferenci pojmenoval potlačení protestů v Sidi Ifni jako zločin proti lidskosti. Vyšetřovací komise sestavená parlamentem mezitím zjistila, že v přístavním městě žádné oběti na životech nebyly. Rašídí, který se ve své obraně odvolával na místní zdroje a svoji snahu představit veřejnosti „obě strany příběhu“, byl odsouzen k vysoké finanční pokutě, Sebaa El Layl pak k odnětí svobody v délce půl roku. Proti verdiktům rázně protestovala francouzská nevládní organizace bdící nad svobodou tisku, Reporteres sans frontières (Reportéři bez hranic). Ta poukázala na zpolitizování celého případu. Bizarní v této souvislosti je, že se médium financované americkou armádou v uvedené kauze staví na obranu šéfredaktora televizní sítě často obviňované z podpory terorismu, a tak vlastně proti královskému režimu, který je hlavním spojencem Spojených států v oblasti.
List Libération, přímý dědic studentských protestů května 1968, prošel v roce 2005 drastickou proměnou. S perspektivou bankrotu deníku byla tehdy značná část akcií ve společnosti postoupena tiskovému magnátovi Édouardovi de Rothschild. Ten se zasadil o současnou komerční profilaci novin. Diskuse, která se tehdy okolo proměny Libération otevřela, je velmi zajímavá i obecněji. Bernard Lallement, představitel redakce, obvinil de Rothschilda z toho, že jej nezajímá osud novin, ale pouze peníze. De Rotschild na jeho kritiku odpověděl, že Libération potřebuje morální, intelektuální a finanční podporu, ale nikoli rekviem, které mu redakce připravuje. Výsledkem byla proměna deníku k nepoznání. Libération se během letošního července orientoval na lehká témata, tolik typická pro okurkovou sezonu a pro to, co mu jde v poslední době nejlépe. První část prázdnin ukázala svou chladnější tvář i ve Francii. Reportáž Laure Martinové představuje ve vydání z 21. července sedmý ročník akce Paříž pláže (Paris Plages), během níž jsou ochozy lemující tok Seiny každé léto vysypány pískem. Někomu možná může připadat divné slunit se na písku uprostřed jedné z nejšpinavějších evropských metropolí, Pařížané si ale improvizovanou pláž v centru svého města velmi oblíbili, a to i bez ohledu na velmi chladný červenec. Článek Martinové se proto jmenuje příznačně: Pařížané musí cvičit, aby se zahřáli.