Emilie Puldová
Psáno srdcem
Emilie Puldová 2008, 140 s.
„I v Mělníku u rybníka hlásí lidé zvesela,/ jak je ta Jitka neustále veselá,/ přec každý ji zde zná,/ autem sem jako vzorná laborantka jezdívá.“ Na takové poetické skládání čtenář nenarazí každý den! Emilie Puldová měla pohnutý život – vyrůstala v dětském domově, dospívání prožila v Praze za 2. sv. války, a co dělala potom, raději ani nechci znát; ne že bysem nebyl zvědav, naopak: naivismem upřímným i rafinovaným vydává svědectví o době i o sobě poetickým způsobem: „Musíš ještě hodně pít,/ své zdravíčko upevnit;/ pívečko s bílou čepičkou nezradit!“ Autorka nabádá k dodržování pitného režimu a nepřímo varuje před silnými alkoholickými nápoji, jejichž nadužívání je zhoubné. V básnických skladbách Emilie Puldová klade důraz na sounáležitost lidského společenství a mezilidské vztahy, a rozhodně se vyjadřuje protiválečně: „Zastavte ihned veškeré přípravy na zbrojení –/ vždyť již to k vydržení není!/ Cožpak jsme na světě jen proto,/ abychom se stále jen bili?“ Inu, my jsme naši, vy jste vaši – E. Puldová důrazem na věci filosoficky dobré a přímým pojmenováním zla dosahuje v jednoduchosti vyjádření mocného uměleckého účinu; najisto lze prohlásit, že jde o soustavný umělecký záměr, nikoli „kouzlo nechtěného karetního kouzla“, jak by se hnidopichům zdálo! Krásná sbírka je vybavena i fotografickým doprovodem.
Vít Kremlička
Jan Šebelka
Koktejlový úkrok Otýlie B.
Akropolis 2007, 254 s.
Padesátiletá Otylka je dobře situovaná, inteligentní, rozvedená žena, která si stále umí užívat života. Její přátelé si sice klepou na čelo, když přijde řeč na jejího o patnáct let mladšího milence, ale co na tom. Paní místostarostka je dost světaznalá na to, aby o sobě rozhodovala sama. Jenže jednoho dne vstoupí do jejího života rakovina a zakousnou se do něj i novináři. Umírající žena nemá sílu a chuť se bránit. Začíná si uvědomovat, že ne všechno v jejím životě bylo tak dobré, jak si myslela. „Stále si stěžujeme, že nemáme čas, ale žijeme tak, jako bychom ho měli nazbyt,“ vzpomíná si Otylka na Konfuciův citát. Příběh emancipované ženy nabízí mnoho otázek k zamyšlení. Autor se tu zabývá morálkou moderní společnosti, korupcí i mezilidskými vztahy. Ve vzpomínkách své hrdinky se vrací ke komunistické diktatuře a pokouší se s ní vyrovnat z pozice člověka, který jí byl vychován. Otylka přemýšlí o své generaci jako o slepé vývojové větvi. Socialismus byl omyl. Ale bylo tenkrát všechno tak špatné? Změnilo se vůbec něco? Změnilo se někdy něco? Jak chutná moc? Jména jako Staré Město, Firma, Strana dávají příběhu všeobecný rozměr. To, co se děje ve Starém Městě, se může dít kdekoliv, Firma se snaží ovlivňovat Stranu všude stejně, protože lidé jsou všude stejní. Jak se to má se zkorumpovanou Otylkou Baldovou ve vašem Městě? Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly...
Dominika Pospíšilová
Helena Němcová
Andula a ty druhé
Eroika 2007, 220 s.
Jak je patrno z názvu, hlavními hrdinkami románu jsou ženy. Čtyři spolupracovnice z maloměstské knihovny nespojuje pouze společné pracovní prostředí. Všechny knihovnice prožívají ve stejném časovém období životní krizi. Každá z žen stojí na vlastní křižovatce a musí se rozhodnout k radikálnímu kroku. Rozřešit problém té druhé je tak snadné – vlastní city neangažujeme, takže na situaci druhých pohlížíme střízlivě. Rozuzlit ale své osobní problémy už tak jednoduché není. Staropanenství, neplánované těhotenství, manžel násilník a nevěra manželovi jsou ústředními tématy, jež jsou v knize řešena. Hrdinky jsou na počátku představeny jako obyčejné ženy. Postupně autorka rozkrývá jejich rodinné podmínky a vztahy. Zavádí nás do cizích domácností, které však přestávají být anonymní, protože osudy hlavních postav jsou tak běžné a tím blízké čtenářům. Kromě ženských osudů autorka věrohodně zobrazuje atmosféru maloměsta, k čemuž využívá jazykových prostředků místní drbny.
Andrea Fiřtíková
Roald Dahl
Přepínám – deset povídek o letcích a létání
Přeložil Josef Línek
Volvox Globator 2007, 172 s.
Roald Dahl je v českém prostředí autorem často překládaným, oceňovaným i čteným. Tento výbor obsahuje jeho ranou povídkovou tvorbu, silně ovlivněnou vlastními zážitky z doby druhé světové války, v níž Dahl sloužil jako pilot u Britského královského letectva. V deseti povídkách autenticky vykresluje příběhy letců, jejich strach, zoufalství a odhodlání od pouhých náznaků až k detailním pocitům úzkosti, představeným formou vnitřního monologu postavy při sestřelení či zranění. Shodné téma povídek, které mají vždy nápaditě rozličnou formu ztvárnění, variuje každodennost pilotů, kteří musí žít se strachem ze smrti vlastní a ze ztráty svých kamarádů. Dahl, jak je ostatně typické pro jeho pozdější tvorbu, však nevytvořil elegii za statečné válečné letce. I v tragických pasážích je stále přítomný jeho specifický smysl pro humor a jemnou ironii, která vzhledem k tematice povídek působí osvěžujícím dojmem. Když si angličtí letci píší na letadlo vtipy s nadějí, že to rozptýlí jejich nepřítele, a až pozdě si uvědomí, že všechny nápisy jsou pouze anglicky, je to přesně ta chvíle, ve které se realita války objeví v celé své bizarnosti a nesmyslnosti. Mistrné vypravěčství a silné, nepateticky ztvárněné příběhy aktérů leteckých bitev, to je podivný a krásný svět Roalda Dahla.
Zuzana Malá
Cinepur 58
Hlavním tématem čísla je filmové herectví viděné z nejrůznějších úhlů. Můžete se v něm dočíst o tom, jak se vyvíjelo pod vlivem herectví divadelního, jaké aspekty herectví se rozlišují v psaní o filmu, či o případech, kdy herectví začne reflektovat samo sebe. Pozoruhodný je také text o animované hvězdě 30. až 50. let minulého století, Betty Boop, jež svérázně odrážela genderové a sociální charakteristiky své doby. Příznivci rakouské spisovatelky Elfriede Jelinekové najdou v Cinepuru poetický rozbor herectví Petera Lorreho. Z nových filmů v distribuci redakce zdůrazňuje hned dvěma texty i fotografií na obálce poslední snímek bratrů Wachowských Speed Racer, který je zde považován za „velký skok pro kinematografii“ a za formálně téměř přelomové dílo, v němž probíhá „vertikalizace stylu, narace i prostoru“. V echu nad domácími festivaly přináší Cinepur rozhovor s režisérkou a herečkou Isild le Besco, jejíž filmy měli letos možnost zhlédnout diváci Febiofestu, a profil Nicolase Roega, jehož snímky byly promítnuty na letošním MFF v Karlových Varech. Netradiční je pro toto periodikum článek o filmovém jazyce v dílech fyzických divadel Ultima Vez či DV8, tradiční naopak pestré hodnocení zahraničních i českých festivalů. Je škoda, že časopisu tohoto formátu stále chybí jakákoliv reflexe filmů na DVD či na internetu, zkrátka jinde než v klasické distribuční síti, v níž toho u nás neuvízne co do zajímavosti právě mnoho.
Kamila Boháčková
P. G. Wodehouse
Pan Galahad zasahuje
Přeložil Ivan Vávra
Vyšehrad 2008, 176 s.
Když Wodehouse, tak Adolf Born. Když typické anglické prostředí, pak zámek Blandings přibližně z 15. století v hrabství Shropshire. Tentokrát však nejde jen o lásku ke křehkým ženám, ale také k chovné prasnici zvané Carevna, a tím, kdo má rozum v hrsti, není sluha, nýbrž jeden z členů starého šlechtického rodu, zvaný Gally. I když i to lze tvrdit pouze s jistými výhradami. Jinak je ale všechno v nejlepším pořádku. Ačkoli je příběh započat v jisté věznici kdesi v Americe – nehorázné zemi, kde vajíčka naměkko rozpatlávají do sklenic –, na rozdíl od autora (Wodehouse se narodil v Anglii, ale roku 1955 se stal občanem Spojených států) se vbrzku vrací zpět na evropský kontinent. Čtenář se tedy opět dočká příběhu ze staré dobré Anglie a bonmotů typicky wodehouseovských – „Sam smutně pozoroval mouchu, jež seděla na sifonové lahvi a mnula si zadní končetiny, jak mouchy činívají…“ anebo: „Puffy Benger bezvýchodně propadl jakési ženštině, která ho svedla k předčítání básně Ty bílé ručky, které jsem miloval kdys v Šalimaru.“ Dynamický oblouk stěžejních postav i četných figurek se klene od dobrého Galahada s laskavým srdcem přes početnou rodinu až k jeho sestře, přísné lady Hermioně, která je schopna udeřit svého bratra tupým předmětem jedině tehdy, když žádný tupý předmět nemá po ruce, a pro zajištění své krásné, leč poněkud hloupé dcery je odhodlaná prakticky ke všemu.
Magdalena Wagnerová
Ahmet Zappa
Příšerné paměti Odvážňákových
Přeložila Ina Leckie
Jota 2007, 224 s.
I když se příběh o téměř zničené a znovunabyté rodině Odvážňákových jeví na první pohled jako poněkud zvrácené líčení všech možných podob hnusu – hleny, soply a chrchly počínaje a slinty či slizy konče –, jakmile se člověk do příběhu začte, zjistí, že jde vlastně o klasické vyprávění pohádkově-dobrodružného charakteru, vybudované na osvědčeném modelu ohrožení – strach – boj o záchranu – ztráta naděje – zázrak – vítězství. A právě tato kostra poskytuje pevnou půdu pro líčení všeho, co může být spojené s tzv. příšerami, které zde zastupují zlo – za předpokladu, že přistoupíme na hru, ve které lidé představují dobro. Z děsivého světa temna průběžně vystupují děsuplná, hrozivá, zlá, krutá, zákeřná anebo jen odpudivá monstra sídlící na Strachpuchštejně a toužící po Sepsaďovém diamantu, s jehož nadpřirozenou mocí by mohla zničit lidstvo a ovládnout svět. Dobro zastupuje rodina příšerobijce Maxmiliána Odvážňáka, zejména pak dvě děti, Maxwell a jeho sestra Minerva, kteří se vydávají na nejistou cestu za záchranou svého otce. Ale zdaleka na to nejsou sami, na cestu se s nimi vydává záhadný kojot a Příšerpedie, kouzelná živá kniha, obsahující všechna tajemství o příšerách. Nečekaná pointa mile překvapí a odrazí tak příběh k hluboce lidským vodám, kde se všechen ten přestálý smrad, hnis a hnus promění v docela vtipný a neotřelý vyjadřovací prostředek.
Magdalena Wagnerová
China Now
Editoři Karlheinz Essl a Feng Boyi
Sammlung Essl Privatstiftung 2007, 328 s.
Tento katalog vyšel k výstavě konané minulý rok v Klosterneuburgu u Vídně. Umělecká sbírka majitele Baumaxu pana Karlheinze Essla je umístěna v moderní budově, která v žádném případě nepřipomíná nezajímavé supermarkety se stavebním a jiným zbožím určeným pro řadové domácnosti. Publikace je dvojjazyčná, vyšla v německé a anglické verzi, obsahuje množství barevných reprodukcí, kvalitní průvodní text a stojí pouhých 35 eur. Vystavovatelé se zaměřili na prezentaci uměleckých tendencí současného čínského umění od roku 1990. Část vystavených objektů zakoupil sběratel osobně v Číně, další byly na výstavu zapůjčeny a o zbytek se postaral zkušený čínský kurátor Feng Boyi. Těžko může našinec posoudit, do jaké míry je výběr reprezentativní a objektivní. Výstava a posléze i katalog mne osobně naplnily opatrným optimismem. Konečně k nám z Číny přichází něco jiného než textil, tenisky či umělohmotné hračky. Po podezřele levně vyprodukovaném zboží se k nám dostává něco svébytného a originálního. Moderní umění, které má na co navazovat. Čína není demokratická země. Mnohá témata – jako například sex, Mao, Tibet a politika – jsou tabuizovaná. Umělci se uchylují k metaforám, vyjadřují se dvojznačně nebo takzvaně mezi řádky. Precizní řemeslné zpracování je pro všechny zúčastněné samozřejmostí.
Martin Burian
Philip Longworth
Dějiny impéria – sláva a pád ruských říší
Přeložil Lubomír Kotačka
Pavel Dobrovský – BETA, Jiří Ševčík 2008, 379 s.
Longworthova rozsáhlá syntéza dějin všech čtyř ruských říší – tedy kyjevské, moskevské, romanovské a sovětské – patří vedle prací Richarda Pipese a Martina Malii k tomu nejlepšímu, co kdy bylo o tomto státním útvaru napsáno. „Rozbor fénixovské povahy ruského imperialismu“ je hlavní osou tohoto vrstevnatého historiografického díla. Pád do hluboké propasti a potom nečekané znovuzrození podle Longworta odlišuje proteovské podoby Ruska od všech říší, co kdy existovaly. Co se šíře týče, je Longworthova syntéza monumentální. Avšak: v kapitole Pitevní protokol zesnulé říše najdeme například kratičký exkurs do dějin československého disentu, kde se přímo instruktivně projevují meze Longworthovy jinak oslnivé dějinné syntézy. Přílišné zjednodušení není dáno nutně krátkým textovým úsekem v tak rozsáhlé „fresce“, ale nedostatečnou znalostí pramenů a literatury k příslušnému tématu. Jinými slovy, existují některá období a oblasti, jež má Longworth zmapovány lépe a jiné hůře. Ve sporu Pipesova náhledu, že Sovětský svaz byl jen pokračováním ruského samoděržaví jinými prostředky, a Maliova přesvědčení, že sovětský kolos byl zcela odlišným státním útvarem od romanovského Ruska, Longworth kupodivu nezaujímá žádné stanovisko. A to je další mez jeho syntézy. Připusťme, že Pipesovy a Maliovy studie o ruských a sovětských dějinách jsou přinejmenším daleko interpretativnější.
Michal Janata
Geomancie a integrální kultura – o novém vztahu k naší domovské planetě
Editor Jiří Zemánek
Přeložil Radomil Hradil
DharmaGaia 2008, 415 s.
Geomancie ve východoasijském pojetí je prastará tajná nauka, usnadňující lidem obydlovat prostor tak, aby využili přírody, její rozmanitosti a zdrojů ve svůj prospěch. Jde o učení komplexní, v důsledcích i výrazně praktické. V žádném případě však nevzniklo proto, aby chránilo zemi před člověkem, právě naopak. Geomancie se neoháněla složitým pojmoslovím, používala už existující a srozumitelné termíny, nezříkala se „pomocných“ věd, a přestože byli geomanté rozmanití, téměř výhradně se orientovali účelově. V této knize je vztah autorů k podstatě nauky obrácený: nejde jim o prospěch člověka, ale o planetu a její zachování. Ve čtyřech celcích se lidé všemožných profesí snaží přispět k vymezení a naplnění obsahu pojmu geomancie. Kdo si slibuje od knihy byť jen základní proniknutí do této disciplíny, u nás vnímané poněkud mysticky, nedočká se. Dozví se ovšem o UFO, virgulích, energetických siločarách, snových a dalších zážitcích ze seminářů; najde množství fotografií – ať lidí či objektů, které k poznání podstaty nauky přispějí jen málo. Zato dohledá kontakty na hnutí organizující blíže nespecifikované duchovědné semináře, jež opět nelze ani rámcově zařadit (nejblíže mají k zájmovým alternativně duchovním či ekologickým sdružením). Geomancie, jež v Evropě postrádá souvislou tradici, tak podle všeho zůstává tajemstvím i pro ty, kteří se ji snaží poněkud svérázně uchopit a naplnit.
Miriam Löwensteinová
Tony Myers
Slavoj Žižek
Přeložil Otakar Vochoč
SOK 2008, 140 s.
Autor ukazuje, jakým typem filosofa Slavoj Žižek je: že píše zábavně a narušuje tak běžný akademický styl. Žižek si podržuje základní filosofický údiv; s ním se dívá na německou klasickou filosofii, kterou podnětně reaktualizuje. Jeho kritické myšlení se však vyživilo zejména na francouzském psychoanalytikovi Lacanovi, jehož pojmosloví užívá k interpretaci nejen filosofů, nýbrž i jednotlivých událostí a jevů našeho světa. Z Myersovy knihy je vidět, že Žižek je konkrétním myslitelem, kterému je cizí jakákoli abstrakce, pokud se vznáší jen v čistém nadoblačnu metafyziky a prázdného subjektu. Svůj diskurs je s to naplnit odkazy na populární kulturu, avšak i na lyrickou obraznost; to vše vyplní vážnou interpretací skutečnosti. Myers ukazuje slovinského myslitele také jako oddaného Marxovu myšlení a Hegelově dialektice, což jen dokládá, že Žižek je také mužem usilujícím o změnu stávající společnosti, která je tak úspěšně včleněna do kapitalistické ideologie. Ideologie je v tomto diskursu viděna jako hranice myšlení, která přináší slepotu pro pravdivé vidění reality, pro porozumění jednání aktérů. Žižek opět přispěchal s lacanovskými pojmy, jako je symbolično, imaginárno a reálno, aby se pokusil osvětlit komplikovanost naší doby. Myersovo přiblížení Žižka je tedy podnětný čin, který obohatí naše chápání kritické teorie.
Jiří Olšovský
Jiří Juřík
Prahou podél potoků (a dvou řek)
Argo 2008, 226 s.
Průvodcovská literatura se stále musí vyrovnávat s tím, že oproti předcházejícím publikacím toho moc nového nabídnout nemůže. A tak se objevují průvodce, které se snaží být něčím jiné, k nimž patří i tento. Pokud ale čekáte, že se o obsažených potocích něco dozvíte, popřípadě že si s knihou užijete nějaké dobrodružství, budete zklamáni. Potoky samotné totiž autora příliš nezajímají. Nedozvíme se nic o jejich historické úloze, prehistorii, pramenech ani o tom, jak se měnily spolu s městem. Autor vás pošle autobusem do výchozího bodu a odtud naviguje kolem historických budov (neopomene zdůraznit, kdy byly založeny či poprvé zmíněny), přírodních úkazů a podobných, většinou známých bodů. Moc práce mu ostatně asi sepsání knihy nedalo: vydal se k nějakému potoku, prošel se po proudu, zapsal si, co po cestě stojí pamětihodného, k tomu si vyhledal údaj v jiném průvodci a bylo hotovo. Doprovodný text je na to, aby vás vytáhl na výlet, příliš suchopárný, fotografie titěrné a nijak zajímavé, mapy okopírované z atlasu Prahy, přičemž popsaná trasa vytečkovaná podobně jako trasa metra. Ocenit lze snad jen kapesní formát a slušnou brožovanou vazbu. Pokud hledáte tipy na výlety v okrajových částech Prahy, může vás publikace inspirovat, pokud vás ale zajímá, jak vypadá řečiště Botiče svedené pod zem, nechá vás průvodce na holičkách.
Jiří G. Růžička