„Yasukuni je nemoc, která postihla japonskou duši,“ prohlásil čínský režisér Li Ying, když byla v Japonsku kvůli protestům a zastrašovací kampani rozpoutaným extrémní pravicí odložena projekce jeho filmu. Pojednává o chrámu Yasukuni v Tokiu, který irský novinář David McNeill popsal jako „jednu z nejkontroverznějších nemovitostí v Asii“. Jsou tu pochováni váleční zločinci z druhé světové války, jejichž památce se sem chodil klanět bývalý japonský premiér Koizumi. Své záznamy Li Ying zkrátil do dvouhodinového dokumetu, jenž rozdmýchal vášně na obou stranách Japonského moře. Ying v Japonsku léta žil, studoval film a japonštinu. Japonská vláda dokonce film financovala. Dílo kombinuje historické záběry a moderní události okolo chrámu s příběhem mistra, který celý život vyráběl šavle (symbol chrámu), jež za války zavraždily tisíce lidí v okupované Koreji a Číně. Po zrušení premiéry se snímek začal tiše promítat v klubech po celé zemi. Výhrůžky extrémní pravice však opět připomněly, že je moderní mírumilovné Japonsko stále zmítáno démony minulosti.
André Vltchek
V minulém čísle jsme psali o auditu a následných vyhazovech v Galerii hl. města Prahy (GHMP). A o veřejném odporu. Od té doby se věci pohnuly k lepšímu. Na „jednání ve věci restrukturalizace“ galerie byla kromě dvou zaměstnankyň auditorské firmy BNV Consulting, pověřené ředitelky GHMP Petry Hoftichové a radního Ivo Vinše pozvána Milena Bartlová, předsedkyně Uměleckohistorické společnosti, která zorganizovala protestní petici. Výsledek: konečně bude vypsáno výběrové řízení na ředitele/ku GHMP – do konce října. Úvahy o možnosti sloučení s Muzeem hl. m. Prahy údajně už nejsou ve hře. Bude také vypsán konkurs na hlavního kurátora, jehož má navrhnout odborná obec. Což by snad mohl být i vyhozený Karel Srp, čert ví. Ovšem, jednání je jedna věc, výsledek druhá, jak víme z humbuku kolem pražských grantů na kulturu, z únavného užvaňování hlasitých kritiků až do ztracena. Včasný odpor má zjevně vliv, viz případy Památníku národního písemnictví nebo Divadelního ústavu, musíme ale věci dotahovat do konce. Hlavní potíží už není lhostejnost, nýbrž předčasná ochablost. S tím je třeba jít do boje za další ohrožené části našeho kulturního systému, třeba pražskou Botanickou zahradu.
Libuše Bělunková
Vraťme se ještě k tématu ideologie a LFŠ v Uherském Hradišti. Blok věnovaný ideologickému zpracování převratových let 1949 a 1968 byl vzhledem k poloprázdným sálům asi nejméně atraktivní, nabízel však program pečlivě sestavený z málo dostupných ideologických filmů. Cenný byl především normalizační materiál, jehož reflexe z pozice přepisování historie (jak byl také celý blok nazván) a marné snahy o návrat k postupům socialistického realismu nejsou dosud příliš zpracovány, a nabízely tak pro filmové historiky značnou výzvu. O přepisování historie jsme se ale nakonec mnoho nedozvěděli, historické i filmové úvody byly sice vtipné a snažily se vysvětlit tu její „pravou“ podstatu, ale k jádru ideové manipulace se nedostaly. Navíc anotace v katalogu jsou psány až naivně angažovaně: téměř v každém textu je parafrázován fakt, že ve filmech jsou „zcela účelově překroucena historická fakta“ a tvůrcům filmů je dokonce vytýkána nízká mravnost. Tento zamítavý postoj však má velice blízko k východiskům, z nichž čerpaly odsuzované filmy. Zdá se, že tato reakce na ideologicky poznamenaná díla je nejsnazší a dnes bohužel nejrozšířenější; pokud se ale chceme dobrat jejich podstaty, chce to trochu odstupu a více analýzy.
Karel Kouba
Pražský magistrát se zřejmě poučil z předchozích nezdarů a okázale předvádí, jak naslouchá hlasu veřejnosti. Nedávno svolal workshop k návrhu Akčního plánu řešení bezdomovecké problematiky, o němž jsme informovali před časem. Radní Janeček všechny ujistil, jak je pro něj mínění odborné veřejnosti důležité, a šesti vyvoleným rozdal krásné jmenovací dekrety potvrzující, že mohou do věci mluvit a jejich mínění bude vyslechnuto. Bohužel zcela nezávazně. Nakonec jsme i my, necertifikovaní diskutéři, byli rozděleni do pracovních skupin a měli možnost se k jednotlivým bodům akčního plánu vyjádřit. Přítomni byli i zástupci radnice, městského centra sociálních služeb a městské policie, kteří se mnohá tvrzení dokumentu snažili uvést na pravou míru. Akční plán, jehož vypracování údajně přišlo na dva miliony korun, se začal hroutit jak domeček z karet. To i ono nemá oporu v zákoně, na tamto zase nejsou finanční prostředky, u mnoha záměrů není řešena proveditelnost, dopady ani návaznost na už existující služby. Překvapivě jedním z největších kritiků byl metodik Městské policie Praha. Škoda, že si od něj radní nenechají vysvětlit, že není možné některé občany vyvážet v antonech za město jen proto, že ho podle názoru radnice hyzdí.
Alexandr Budka