Odborníky na mezinárodní právo musely nutně zaujmout dvě nedávné události: předání Radovana Karadžiče zvláštnímu tribunálu v Haagu a obvinění súdánského prezidenta Omara Bašíra hlavním prokurátorem Mezinárodního trestního soudu. Obě kauzy reflektoval i arabský tisk.
V libanonském deníku al-Haját se obviněním súdánského prezidenta Bašíra zabýval marocký spisovatel Abdarrahím Sábir. Podle něj obvinění nemůže mít pro největší africkou zemi jiný než pozitivní dopad. Cituje bývalého zvláštního vyslance OSN v Súdánu Jana Pronka, podle kterého Bašírův režim měl od začátku krize v Dárfúru dvě možnosti. Buď mohl spolupracovat s mezinárodním společenstvím, přičemž by riskoval ztrátu moci, nebo mohl pokračovat v tvrdé linii a udržet moc za cenu statisíců mrtvých.
Režim zvolil druhý přístup a dlouho se zdálo, že mu jeho chladný kalkul vychází. Po obvinění bude muset režim dosavadní přístup opustit. Bohužel, jak konstatuje autor, mnozí s obviněním nesouhlasí, včetně Ligy arabských států, která se snaží súdánský režim chránit, i část Africké unie, která je ale v této otázce vnitřně rozpolcená. Důvodem jsou obavy, že obvinění bude mít neblahý vliv na mírový proces v Súdánu. „Ve skutečnosti ale žádný mírový proces neexistuje!“ oponuje Sábir.
Šanci na mír bude mít Súdán podle autora článku pouze, pokud zdejší činitelé ponesou následky svých činů. Příkladem přitom může být západoafrická Libérie. Tamní bývalý prezident Charles Taylor se nyní před Mezinárodním trestním tribunálem zodpovídá za válečné zločiny, zatímco Libérie se vydala na cestu demokratické transformace.
Odlišně se na obvinění Omara Bašíra dívá súdánský list al-Mašahír. V článku o Festivalu solidarity se Súdánem byl rozebírán prezidentův projev. Ten údajně prohlásil, že na obvinění nebude reagovat a nebude v tom s mezinárodním společenstvím spolupracovat, což je zákonné, politické i diplomatické právo jeho země.
Obvinění odmítl s tím, že je to právě on, na kom nyní spočívá nelehký úkol ukončit „nejdelší občanskou válku v Africe“ završením mírového procesu mezi křesťanským jihem a muslimským severem. Obvinění zároveň označil za „kolonialistický útok velkých států na zemi, která jako první v subsaharské Africe vyhlásila nezávislost“. Ameriku, Velkou Británii a Francii pak vyzval, ať samy přijmou zodpovědnost za oběti své politiky v Alžírsku, v Súdánu i v jiných zemích. Britům zejména připomněl desítky tisíc mrtvých v bojích s mahdisty na konci 19. století.
Jistou míru nekonzistence prokázal list al-Mašahír o několik dní později, když uveřejnil rozsáhlý článek o zatčení bývalého bosensko-srbského vůdce Radovana Karadžiče a jeho vydání Mezinárodnímu tribunálu v Haagu. Text přitom obvinění ani zatčení Karadžiče nijak nerozporoval a připomněl Karadžičovo vinu na masakrech muslimů v Bosně. Na závěr článku bylo zmíněno, že zveřejnění zprávy o zatčení Karadžiče se jistě ne náhodou časově shodovalo se zasedáním rady ministrů zahraničí členských států EU, které jednalo o kandidatuře Srbska na vstup do unie.
Diskuse pod elektronickou verzí článku by mohla být výživným pramenem pro studium arabskojazyčných vulgarit. Krom toho asi dvacet diskutujících srovnávalo případy Karadžiče a Bašíra. Překvapivě velká část souhlasila s obviněními súdánského prezidenta. Zbylí přispěvatelé pak většinou poukazovali na to, že „obdobné zločiny“ Izraelců či Američanů zůstanou nepotrestány. Někteří připomněli i to, že Súdán, podobně jako USA či Izrael, není signatářem smlouvy o Mezinárodním trestním soudu, jehož působnost by se tak na něj neměla vztahovat.
Oba případy postavil vedle sebe i Muammar al-Fár v deníku al-Baján vydávaném ve Spojených arabských emirátech. V článku Balkánský hrdlořez v rukou mezinárodní spravedlnosti přivítal zatčení Radovana Karadžiče. Sugestivní líčení masakrů souvěrců zde doplňují fotografie plačících zahalených muslimek při vzpomínkových obřadech v Bosně.
Arabská veřejnost tak může být vděčná mezinárodní instituci, která je schopna zajistit i třináct let po masakrech výkon spravedlnosti. Bohužel, jak konstatuje autor, neměří Arabové všem stejně. Jejich rozumný souhlas s procesem s Radovanem Karadžičem zcela ztratil váhu poté, co Liga arabských států odmítla podpořit obvinění prezidenta Bašíra. Z jejich postoje byl patrný strach z toho, že hlavy arabských států by mohly klidně někdy stanout na Bašírově místě. Není ostatně náhoda, že arabské státy s výjimkou Jordánska a Džibutska nepodepsaly zakládací protokol Mezinárodního trestního soudu.