Ivo Harák
Panel nebe
Psí víno 2008, 72 s.
Básnická sbírka Ivo Haráka vyšla jako knižní příloha k 44. číslu Psího vína. Harákova lyrika navazuje na českou křesťanskou poezii mj. svým konfrontačním, zneklidněným postojem k současnému světu. Antagonismus věřícího křesťana a násilnické civilizace, invenčně tematizovaný např. Reynkem či Zahradníčkem, se ovšem u Háraka nejednou zvolna rozplývá a nabývá podoby nechtěné, pohodlné asimilace. Tento vleklý, nezřídka poněkud bolestínský dialog s panelovou dobou příležitostně narušují drobné spirituální podněty. Zatímco všednodenní splývání vyjadřují nezáživné, civilistně laděné reflexe, básně tematizující mj. pozemskou marnost či krajinu odvozují svou poetiku od výše zmíněných básníků. Sbírka se tak rozpadá do několika ideově a výrazově protichůdných poloh a nesjednocuje ji ani přítomnost širšího souboru básní v próze, v jejichž stylu se opět setkávají neslučitelné postupy a postoje. Vyjde-li knížka jako prémie k periodiku, není třeba na její grafickou úpravu a redakční přípravu pohlížet s tak přísnými kritérii jako na samostatně vydaný titul. Sám sešitek je ovšem po výtvarné stránce zpracován překvapivě zdařile, dokonce i zvolené ilustrace Radka Fridricha s Harákovým defétismem vhodně souzní. Lituji však toho, že do knihy nebyl zařazen autorův profil. Jeho místo patrně zaujal oslavný posudek Jaroslava Kovandy, který jej ovšem zakončil – svým medailonkem.
Karel Kolařík
Bhagavadgíta
Dauphin, Centrum Spirála 2008, 188 s.
Bhagavadgíta neboli Zpěv Vznešeného je filosofická epizoda indického eposu Mahábhárata, pojednávající o nesmrtelnosti, božském bytí a józe na základě rozmluv Kršny. Tento staroindický nábožensko-filosofický spis byl od svého vzniku ve třetím století před Kristem několikrát přeložen, jen do češtiny to bylo od roku 1877 již sedmkrát. Text zaznamenává rozmluvu Kršny s člověkem, kterého Kršna poučuje nejenom o čistém životě v moudrosti a duchovnosti, ale popisuje rovněž různorodé typy jógy a jejich působení na vnitřní život člověka. Pojem Bhagavan znamená vítězný nebo vznešený a slouží obvykle k označení osvícených lidí či Buddhů. Přítomné vydání čerpá z Překladů abertamských z Archivu AAA. Ve vázaném osmislabičném verši se tedy nejvíce přibližuje originálu, kterým byl napsán původní sanskrtský text. Je jistě klišé hovořit o aktuálnosti promluv Kršny, který vyzdvihuje vztah člověka k přírodě, tepe naše oklamané smysly, jež dle jeho názoru očistíme jen zbavením se žáru chtění a životem v souladu s naší přirozeností. Nejsou však tato témata variovaná valnou většinou zásadních děl naší současnosti? Proto neuškodí vrátit se ke kořenům a vyrazit na jógu…
Zuzana Malá
Roald Dahl
Velký samočinný větostroj a další povídky
Přeložili Josef Línek a Richard Müller
Volvox Globator 2007, 128 s.
O Dahlově pohotovém peru, sžíravé ironii, nečekaných pointách, překvapivých zápletkách a černém humoru se ví po celém světě. Ani na českých knihkupeckých pultech není tento autor žádným objevem, zdá se dokonce, že se zařadil k nemnoha tvůrcům, kteří pro české nakladatele znamenají takzvanou jistotu. A tak vycházejí jeho knihy stále, často se dočkají dalších vydání, leckdy se dokonce pořizují nové překlady, když starší překlady ještě nestačily zestárnout – jako příběh o Lexingtonovi, který po narození přijde nešťastnou náhodou o rodiče, na prahu dospělosti o svéráznou vegetariánskou tetu a na jatkách v New Yorku o život. Čtenář nechť se nenechá zmást – velký samočinný větostroj Richarda Müllera není ničím jiným než velkým samočinným sepisovačem Jaroslava Kořána. Stroj, který spolehlivě nahradí každého spisovatele, stačí jen příslušně naprogramovat a nechat ho pracovat. Za okamžik z něj může vypadnout povídka, ženský román, opulentní historická freska, jímavý psychologický příběh, jak si kdo přeje. Dahlovy povídky, které sepsal velice živý člověk, cestují jako věční poutníci z výboru do výboru, přelévají se, mizí a zase se objevují, podobné zdánlivě ztraceným pramenům. Ale pořád jde o Dahla a jeho anekdotický humor, kterého není nikdy dost. Výše uvedený soubor obsahuje texty Velký samočinný větostroj, Přání, Prase, Chirurg, Voják a Antikvář.
Magdalena Wagnerová
Ida Sebastiani
Minutové povídky
Triton, 2008, 96 s.
Češka s italskými předky, píšící pod pseudonymem, ve svých minipovídkách nedělá nic menšího, než že vymýšlí jiné světy. A jsou to univerza s vlastní logikou, s náboženskými rituály, a někdy dokonce s právním systémem (autorka je advokátka). Světy, které jí bují pod rukama, pak propojuje se světem naším, a to propojení má často fatální následky. Autorka si umí hrát, ale její hry jsou většinou kruté; za tragickými osudy se navíc skrývá poněkud pitvořivý, černý, svérázný humor. Na povídkách je vidět, že vznikaly a byly publikovány postupně, protože co se týče třeba žánru, je to každý pes jiná ves: najdeme tu pohádky, dopisy, plnoprávné a dokonalé povídky science-fiction i úzkostné metafory jako vystřižené z Kafky. Dalo by se říci, že Minutové povídky mají často překvapivý konec. Ale v čem to překvapení spočívá a v čem je ta útlá knížka tak jedinečná: autorčiny nové světy jsou sice často poněkud absurdní, ale pointa většiny povídek tkví v tom, že se smrtelně vážně musí počítat s jejich existencí. A to není všechno. Ida Sebastiani nás umí v brilantních zkratkách nejen přesvědčit o reálnosti a hmatatelnosti těch zvláštních světů, ale hned vzápětí je zpochybnit. Podívá se na svůj vlastní, konečný a nepochybný důkaz z jiného úhlu a najednou se dá vše nadpřirozené a fantastické vysvětlit i našimi pozemskými, přísně fyzikálními měřítky. Nejistota, která tak vzniká, je nepopsatelně vzrušující.
Radek Hylmar
Bill Willingham, Lam Medina
Mýty: Legendy v exilu
Přeložil Viktor Janiš
Netopejr, Crew 2008, 128 s.
Není to zas tak originální nápad, zasadit pohádkové bytosti do reálného světa. Tedy pro nás, kteří jsme byli odkojeni Arabelou. Bill Willingham však neposbíral pohádkové postavy jen proto, aby je zasadil do nových pohádkových příběhů, ale i trochu surově je vrhl do současného New Yorku. A děti z celého procesu vyloučil úplně. Sněhurka tu dělá nesmlouvavou pravou ruku nově zvoleného exilového krále Colea, krásný princ se snaží využít své krásy, aby oškubal bohaté paničky, a vlk už dávno nemá políčeno na Červenou karkulku, ale v lidské podobě (o tom, jak k ní přišel, pojednává závěrečná, nekomiksová povídka) se dal na dráhu soukromého detektiva. A možná právě proto, že je Willingham slušný scenárista, neskončil tento nápad katastrofou, jak by se klidně mohlo stát. Příběhu nechybí nadhled (ostatně vyšetřuje se brutální vražda Šípkové Růženky) a jeho protagonisté mají smysl pro humor (méně už pro podnikání na internetu). Zatímco Garth Ennis se utápí v opakovaných a čím dál méně zábavných hláškách, má Willingham nabito zčerstva. Propojením dvou různých světů mají Mýty blízko k Sandmanovi, oproti němu jsou však odlehčenější. Detektivní příběh, který se odehrává v prvním ze zatím deseti svazků, se čte jedním dechem, nepříliš dobře však dopadla kresba, která jen kopíruje komerční mainstream.
Jiří G. Růžička
Reflexe 33
V novém čísle filosofické revue najdeme článek T. Marvana o Richardu Rortym, v němž ho ukazuje jako filosofa významně překračujícího běžné standardy analytické filosofie. Podle Rortyho je filosofie druhem literatury; tak se demaskuje filosofie jako královna všech věd. I. Chvatík poukazuje ve své úvaze na Patočkovu filosofii dějin; v ní jde především o člověka, o jeho svobodu, ale i o pohyb k nadlidskému. Dnes jde stále o protipohyb vůči manipulativnímu zjednávání, které nám vládne z bytnosti techniky. Záchrana může přijít heideggerovsky z oblasti umění, nicméně je třeba jít až na sám kraj boje proti manipulativní nadvládě. Zde se rýsuje možnost oběti, která opět zakládá spravedlnost. K. Novotný se rovněž zamýšlí nad obnovováním smyslu dějin u Jana Patočky. Autor akcentuje Patočkův náhled na autentickou lidskou existenci, hledající sebe samu v prostoru všeobecného upadání, kdy se oddáváme pouze „hodnotám dne“. Pravá dějinnost člověka vzejde z přesahu k živoucímu duchu a svobodě. Z otřesu, kdy se vykláníme do nicoty, může vzejít překonání naší náklonnosti k upadlé každodennosti; tu se nám otevře smysl celku a nový život. M. Novák se vrací k Husserlovu pojetí statické a genetické fenomenologie. Sleduje se syntéza vnímání, časová syntéza jako základní forma vědomí. Na základě asociací se v proudu vědomí může formovat smysl vnímaného, jeho krása apod. Genetické pojetí tak lépe popisuje události našich prožitků.
Jiří Olšovský
Barry Miles
Charles Bukowski
Přeložil Ladislav Šenkyřík
Volvox Globator 2008, 424 s.
Číst Bukowského životopisy je jako číst jeho prózu a poezii, jen hůře napsanou a bez smyslu pro zkratku. Legendární mazavka Charles Bukowski ze svého života udělal jediné téma svého díla, a proto čteme-li o jeho osudových ženách, otci, hemeroidech, dostizích, milované klasické hudbě, oblíbených autorech atd. od někoho jiného, dostavuje se pocit ztráty času: tohle všechno už přece víme, a pokud nesestavujeme časovou osu, přesnější datace a dovysvětlování je nám k ničemu. Profesionálnímu životopisci Barrymu Milesovi se alespoň podařilo vytvořit obsažnou a poměrně čtivou knihu. Toužíte-li po Bukowského životopisu, pořiďte si ji – anebo možná ještě lepší Bláznivý život Charlese Bukowského od Howarda Sounese (Pragma 1999) –, rozhodně se však vyhněte oslavným svazečkům od generačních souputníků, kteří si na vzpomínkách na slavného Chinaskiho léčí neukojené básnické ambice: Bukowski ve vaně, Buk, Bukowski – zaručený tip atd. Vyšlo jich u nás už opravdu dost.
Petr Ferenc
Roman Cílek
Agonie – drama posledních dnů a hodin války
Epocha 2007, 140 s.
Roman Cílek patří k předním autorům literatury faktu. V knize vycházející v obnovené knižnici Magnet popisuje závěr nacistické okupace na Moravě, konkrétně nacistické válečné zločiny proti civilnímu obyvatelstvu v obcích Třešti, Ploštině, Prlově a Velkém Meziříčí. Na konci dubna a začátku máje 1945 komanda wehrmachtu ve východomoravských obcích popravila téměř šedesát lidí jen proto, aby zastrašila partyzánský odpor a povstání před blížící se frontou. Zároveň mělo jít o jakousi „školu krve“, jíž by se pod vedením Otty Skorzenyho, velitele tzv. stíhacích svazů SS (Jagdverände), kvalifikoval nacistický odpor po konci války. Marně; odpor byl zlomen. Roman Cílek s využitím přímých dokumentů a svědeckých výpovědí přináší ve své knize zřejmý popis zvůle vojenského násilí. Vyjadřuje jistou dějinnou spravedlnost – zastat se obětí a připomenout je paměti, když jejich vojenští vrazi mnohdy zůstali nepotrestáni a žijí možná ještě kdesi na svobodě. Navíc zůstává téma válečných zločinů proti civilistům trvale aktuální. Fotografie by zasluhovaly větší formát, nejlépe celostránkový: dokumentární výjevy zachycují téměř nečitelně. Historický výklad Cílkův je čtenářsky vděčný a seriózní zároveň, zájemcům o moderní dějiny Evropy jej lze jedině doporučit.
Vít Kremlička