Nakladatelství Mladá fronta vydalo knihu s doslovným názvem Máj – filmová verze; Obrazová kniha k filmu F. A. Brabce. Knihu si patrně pořídí spokojený divák, aby u obrázků zavzpomínal na báječné okamžiky v kině. Co když ale do kina vůbec nevyrazí? Zapšklí filmoví recenzenti ho předem odradí a on raději zamíří do temných ulic Gothamu nebo si zatancovat s Abbou – a knihu Máj si nekoupí. Programový ředitel divize Knihy ve zmíněném nakladatelství Antonín Kočí se rozhodl nebezpečí odrazit. Rozeslal nejrůznějším redaktorům e-mail s vlastní recenzí filmu, v němž vysvětluje, že šanci promluvit by měla dostat i druhá strana. Navíc, jako absolvent žurnalistiky a literatury má schopnost rozpoznat, co je (třeba Brabcův Máj) a co není kvalitní. Hlavním jeho argumentem však je, že děti přestávají číst knihy a dotáhnout je k literatuře skrze film je bohulibý úkol. Točit filmy podle knih zkrátka
pomůže vychovat budoucí čtenáře. Mám však spíš pocit, že budou-li studenti mít povinnou literaturu přístupnou ve filmových adaptacích – s tak promyšlenou a soustředěnou reklamou –,
nebudou se četbou zatěžovat už vůbec.
Jiří G. Růžička
Jak bohaté léto lze zažít ve velkoměstě, ukazují letos newyorské filmové festivaly, věnované menšinám a lidským právům. Prima sezonu začal v červnu 20. ročník NewFestu, přehlídky lesbických, gay, bisexuálních a transgenderových filmů se sekcemi jako aktivismus a represe, afroamerické obrazy, otcovství či počátky AIDS. Snímek se slovní hříčkou v názvu Na způsob bi (Bi the Way) režisérek Brittany Blockmanové a Josephine Deckerové otevřel otázku, zda je pro dnešní generaci bisexualita pouze „chic“. Devatenáctý ročník Mezinárodního filmového festivalu (pořádá Human Rights Watch) zdůrazňoval vztahy mezi rodiči a dětmi. Z hraných filmů stálo za pozornost například melodrama libanonského režiséra Philippa Aractingiho Pod bombami. Newyorské Muzeum moderního umění pořádá od roku 1988 každoročně měsíční letní přehlídku nazvanou Zeitgeist – filmy naší doby, kterou letos zahájil snímkem Kanaďana Guye Maddina o represi a erotice Dejte si pozor (Careful) a nabídl i dva rané filmy queer režiséra Todda Haynese. A výčet nekončí – k vidění byly přehlídky asijského, italského či tureckého filmu. Poměřovat Prahu New Yorkem není fér. Ale třeba to někoho inspiruje (Veletržní palác?) k aktivitě na příští chic léto.
Štěpán Steiger
Zdá se, že v parlamentu vůbec nechybí Miroslav Sládek. Dostatečnou porcí xenofobie nás dokážou zásobit stávající parlamentní strany. Prokázalo se to při diskusi o návrhu na umožnění „zelených karet“ pro cizince, kdy si na republikány zahrála ČSSD. Zatímco Luboš Zaorálek požadoval, aby daný návrh byl projednán v bezpečnostním výboru parlamentu, a strašil obrazy hořících ghett, David Rath se pateticky ptal: „Jakou ochranu, třeba zdravotní ochranu, poskytuje tento váš návrh obyvatelům ČR?“ Ve strašení se utopila zajímavější kritika této podoby migrace, která až příliš často znamená pouhý přesun co nejlevnější pracovní síly – a tím v praxi sociální dumping pro místní a vykořisťování následované odkopnutím v případě nepotřeby pro příchozí. Zaorálek měl příležitost propojit obrázky hořících ghett se sociálními důvody – namísto toho jen strašil. Měl rovněž příležitost nabídnout alternativu – otevření hranic, odbourání úředních šikan a zároveň posílení sociálních standardů a dohled nad tím, aby zaměstnavatelé nezneužívali odlišný právní režim cizinců k jejich faktickému okrádání. Místo toho, co by pomohlo jak migrantům, tak českým pracujícím, dal přednost rozdmýchávání identitních obav.
Ondřej Slačálek
V Pardubicích sedí nad futrem obřadní síně čert. Pochechtává se. Takovou zábavu dlouho neměl. Zato svatebčané trpí. Alespoň pardubičtí radní se domnívají, že svatebčané trpí, spěchajíce do chomoutu, průchodem kolem „šokujících děl“ v galerii Mázhaus. Umělkyně P. Skavová, M. Jůdová a M. Korečková tu podle mínění radnice, jež je hlavním partnerem galerie, vystavují nehorázné kousky. „Svatebčany v těchto dnech ,vítá‘ v Mázhausu, jímž musí všichni chtě nechtě projít do obřadní síně, socha páru velkých černých psů, připoutaných řetězem ke stěně. Největší odpor ale vyvolává plastika menstruující dívky a postavy muže a ženy ležící v tratolišti krve,“ tvrdí N. Hradní z radničního oddělení vnějších vztahů. Situace se řeší už dlouho a invenčně. Jak upozorňuje M. Korečková, u sošky menstruující princezny bylo princeznino pohlaví zakryto závojem, který úředníci střídavě odhalují (když chtějí médiím dokumentovat „zvrhlost“ výstavy) a zase zahalují (aby nedošlo k psychické újmě svatebčanů). No není to ďábelsky vtipné a dramatické? A možná i efektivní, neboť tímto způsobem prudérní radnice úspěšnou galerii asi definitivně zařízne. K čertu.
Libuše Bělunková