Válka jako kulturní projekt

Na nedávné zatčení Radovana Karadžiče emotivně reagovali jeho stoupenci i odpůrci. Jakou měl pozici v jugoslávských válkách?

Karadžič je složitá figura. Ostatní váleční zločinci na útěku jsou většinou velitelé armád a paramilitárních jednotek, lidé, kteří přímo bojovali. Karadžič není voják, ale bývalý prezident bosenských Srbů, jejich intelektuál a romantická ikona celého myšlenkového projektu, jenž se přelil ve války.

Role intelektuálů v postkomunistických konfliktech byla klíčová. Šlo totiž o obrození národní identity. O rozpomenutí se na národní kořeny se po několika dekádách povrchní proklamace bratrství a jednoty národů v Jugoslávii zasadili v osmdesátých letech intelektuálové. Karadžič byl jedním z nich. Nebyl jen psychiatr, ale také básník a občas i lidový guslar, zpívající národní eposy.

Guslar to byl špatný a básník, řekněme, průměrný. Patřil ale k tvůrcům válečné estetiky a sám se k této roli hlásí. V dokumentu BBC Srbský epos se nechal nafilmovat, jak stojí nad obklíčeným Sarajevem a cituje svou báseň již z roku 1971. Báseň se jmenuje Sarajevo a on tvrdí, že v ní „předpověděl“, co se jednou stane: „dohořívá město jak kadidla uhlík, a v tom dýmu točí se vědomí naše…“.

Intelektuálům Karadžičova typu, kteří stáli u zrodu všech postkomunistických etnických konfliktů, říkám, možná trošku z legrace, muzejní intelektuálové. Spousta z nich v bývalé Jugoslávii dosáhla na vrcholné politické pozice: prezident srbsko-černohorské Jugoslávie Ćosić, vůdce srbské opozice Drašković, prezident Bosny Izedbegović, Chorvatska Tudžman, Kosova Rugova. Na Kavkaze tomu nebylo jinak. Jejich i Karadžičův příklad ukazuje, že nacionalismus nevymýšlí parta tupých militantů. Jde o složitý intelektuální konstrukt, který je sice špatný, nefunkční, militantní, ale esteticky pro mnohé velmi přitažlivý a o to nebezpečnější. Národní venkov a jeho etnická „čistota“, zbojníci národní rezistence v horách a orlové z národních erbů nad hlavami…

Pod „muzejním intelektuálem“ si člověk představí pracovníka národního muzea v šedém plášti. Koho tím myslíte vy?

Postkomunistická koncepce národního, etnického člověka vyrůstá z určité schizofrenie komunismu. Pro tento paradox komunistického konceptu lidství používám model, kterému říkám Továrna a Muzeum: Továrna je ikonou modernizace, nuceného pokroku za každou cenu, ve jménu cesty vpřed za bratrstvím a jednotou národů, jež má být pro všechny národy stejná – pro Srby, Rusy, Kubánce, prostě pro všechny. Zároveň ale tentýž režim dává obrovské finanční prostředky a úsilí na pěstování národních kultur a vytváří to, čemu říkám muzejní instituce – síť národních ústavů, ale i školních osnov, médií, filmů, literatury, soch národních básníků uprostřed měst atd.

Továrna navazuje na osvícenství, zatímco Muzeum na národní obrození a romantismus. V komunistickém Muzeu je pěstován a šířen etnický, esencialistický obraz člověka: Srb není chlap, co chodí do automobilky vyrábět licenčního volkswagena, ale chlap, co sedí v kroji na poli a hraje na gusle. Muzeem tedy myslím instituce paměti, které pěstují nostalgický obraz kořenů a které s krizí komunismu již od sedmdesátých let postupně bobtnají a stávají se mocnější. Z muzejních institucí vychází uvedená generace vůdců.

Jak ambivalence Továrny a Muzea ovlivnila lidi, kteří šli v devadesátých letech do války?

Generace budoucích vojáků je poslední komunistickou generací. V ideály Továrny už dávno nevěří. Vyrůstá naopak v romantické poezii svých lokálních národních Muzeí, jež od sedmdesátých let dominují kulturní politice i školním osnovám. Do toho všeho obdivu k lokálnímu přichází navíc ještě obdiv ke globální popkultuře a spotřebě: Coca-Cola a národní kořeny; Rambo a folklor: tady bude jedna z třaskavých směsí těchto válek.

Jak muzejní intelektuálové mobilizují společnost a z války perem se stává válka zbraní?

Podle některých teorií jde v současných postmoderních válkách o takzvané národní zájmy, pocit ohrožení, nebo naopak o zdroje, výhody pro velitele i vojáky. Já se spíš pokouším ukázat, jaký zážitek válka dává předválečnému aktivistovi nebo bojovníkovi samotnému. Zajímá mě spíše její do značné míry spontánní a entuziastický počátek, kdy do toho jdou mnozí dobrovolně a skoro se zpěvem na rtech. Až se skutečně začne střílet, až začne válečná řež, atmosféra se prudce změní. V chystané knize Jak se z míru líhne válka ukazuji proces přenosu národně artikulované estetiky, který začíná v sedmdesátých letech na papíře, v osmdesátých letech přechází do politických prohlášení a v devadesátých letech graduje v prvních předválečných přestřelkách. Na konci osmdesátých let se jednak aktivizují oni muzejní intelektuálové, kteří chytnou za pačesy ojedinělou šanci mít i jinou než charismatickou moc, a i díky tomu se začíná estetika přetavovat v různé performance na náměstích. Tehdy se muzejní estetika převtěluje do demonstrací. Lidé v ulicích požadují demokratické reformy, ale i separatismus, který je prý pro reformy nezbytný. Je to doba velkých předválečných karnevalů. Ožívají nacionalistické symboly, desetitisíce/statisíce lidí v ulicích, vlajky vlají, ženy pochodují v krojích a někteří výtržníci se už sem tam nedočkavě převlékají za bojovníky.

V centru některých demonstrací probíhá symbolický akt: například vytahují z hrobu ostatky krále Lazara, který zemřel v bitvě na Kosově poli před šesti sty lety. Ty vystavují po všech etnicky srbských územích federace a nechávají lidi pocítit ideu Velkého Srbska. Nebo vytáhnou ze sklepa muzea sochu bána Jelačiće, chorvatského vůdce z 19. století, kterou, za skandování davů, znovu vztyčí doprostřed náměstí tak, že prý ukazuje mečem na Bělehrad. Nebo statisícové davy Albánců na Kosovu rituálně ukončují mnohaleté případy krevní msty mezi klany, aby se mohli soustředit na nová nebezpečí.

V těchto obrovských národních performancích vzniká nová jednota národa. „Zde se národ probudil“ a „promluvil“, křičí muzejní intelektuálové do mikrofonu i do novin, jako by to byla nějaká živá bytost. Ne každý tam je samozřejmě v kroji a ne každému se podaří dostat až do úplného centra a políbit roucho krále Lazara, ale každý to pak může prožít doma v obýváku u televize, časopisy z toho dělají centrální ikony. Estetika je tak na náměstích a v ulicích oživena konkrétním kolektivním prožitkem velkého snu o národním státu. V předposledním kroku se začnou formovat z ducha romantismu a dobrovolnosti paramilitární jednotky, které se oblékají dost často ve starém, tradičním stylu. Pochodují ulicemi, dělají spanilé jízdy městem, polovojenská cvičení a obskurní manévry, jako když si trampové na Sázavě hrají na válku Jihu proti Severu.

A nakonec už i během samotných válečných akcí se často u vojáků setkáváme s motivací znovu odehrát „mytické“ příběhy hrdinů z národních legend, které znají z knih Muzea a hlavně pak jeho filmů. Počínaje tím, že třeba o teroristovi Šamilovi Basajevovi, dokud je ještě mezi lidmi oblíben, kolují tytéž, ale zmodernizované legendy jako o slavném filmovém zbojníku Zelimchanovi. Pokračuje to tak, že třeba kosovský mučedník se nechá zabít i s celou rodinou, jako to viděli ve filmu o starém národním hrdinovi, a někteří další to po něm ještě opakují. A vrcholí třeba tím, že se všichni, celý národ, chvástají, že odejdou do hor „jako ti naši předci – zbojníci“, což je dnes samozřejmě dosti nereálné.

Součástí motivace k válce je i naplnění určité národní estetiky. Snahy o její prožití, zpřítomnění. Tato estetika nevzniká až za války, ale dlouho před válkou, která ji jen aktivizuje.

Muzejní válečné estetice někdy propadnou nejen kluci s flintami, ale i sami velitelé a politici. Čečenský prezident Dudajev psal už v osmdesátých letech válečné povídky à la Lermontov; vůdce jedné ze dvou chorvatských armád Boban, když kardinálovi vysvětluje, že s muslimy si netřeba brát servítky, argumentuje slavným zbojnickým románem z pera muzejního spisovatele; muslimský předák Fikret Abdić v Bosně si hraje na místního zbojníka Mujo Hrnjicu, kterého znají všichni z jugoslávské televize, a jeho zrekonstruovaný hrad promění v sídlo své miniaturní autonomie; a nakonec i samotného Karadžiče oslavují někteří skoro jako „novodobou inkarnaci“ slavného hajduka Starinu Novaka.

Z filmů známe válku jen jako mobilizaci, po které hned následují válečná jatka. Jakým obrazem se nechali vojáci válek devadesátých let inspirovat?

V těchto konfliktech se to rozjíždí pomalu. U počátku stojí mnohdy paramilitární skupiny se spíše charismatickým vedením, nebo třeba armády, jejichž vedení funguje víc na papíře než v praxi. Než věci vyústí v konflikt, má to, zvláště na Kavkaze, charakter zčásti mejdanu, zčásti performance a zčásti branného cvičení. Také denní režim je zpočátku řekněme velmi rozplizlý. Strávil jsem třeba čtrnáct dní v horách s jednotkou ve východní Gruzii, kde čekali střet s Ázerbájdžánci a místo střetu jsme leželi kolem ohně, pili a jedli, vystrašení Ázerbájdžánci nám nosili berany, které jsme podřezávali, pekli, soutěžili jsme ve střelbě, sekali jsme z legrace louky, přestože nás Ázerbájdžánci prosili, ať to neděláme, chodili jsme na lov, na houby, které tam nebyly, zpívali jsme a stříleli do vzduchu. Tedy oni stříleli, já jen zpíval. „Bylo to jak branná hra na pionýrském táboře, bohužel však s tragickými důsledky,“ řekla mi jedna čečenská politička o začátcích války tam u nich.

Jak sociální antropolog pracuje ve válečném terénu?

Velkou a zčásti mytickou chloubou sociální antropologie je metoda zúčastněného pozorování. Na příkladu války ale vidíme, že zúčastněné pozorování vždy nemusí vyřešit vše, protože jednak se jako pacifista prostě nechcete všeho zúčastnit a jednak to ani vždy nejde. Ve válkách jsem strávil dohromady více než dva roky. Bloumal jsem s batohem na zádech s vojáky po frontách, spal přímo tam nebo u nich doma, navštěvoval uprchlíky, lidi v týlu, rodiny mých muzejních intelektuálů, mluvil s politiky a udělal rozhovory asi se šesti prezidenty a viceprezidenty. Psal jsem pro noviny a zároveň dělal výzkum pro svou diplomku, později doktorát v Anglii. Šlo mi ze začátku hlavně o roli estetiky, která mě nejvíc zajímala na příkladu válečných mýtů, fám a legend. Po návratu jsem ale zjistil, že spoustu materiálů můžu najít i mimo vlastní fieldwork a zúčastněné pozorování. Fantastický zdroj jsem objevil třeba ve válečných karikaturách, právě v muzejní nacionalistické beletrii, ve filmech atp.

Jak se vypořádáváte s napojováním na překotnou válečnou sociální dynamiku vztahů, navíc plnou lidského utrpení?

Naslouchání vyprávění o válečných útrapách tam mají všichni už plné zuby. Ani v rodinách o tom nechtějí mluvit, protože každý je plný svých vlastních starostí a emocí. Když přijde někdo jako já, ochotný celý den se zápisníčkem na kolenou naslouchat, dostane se skoro do role psychoanalytika. Měl jsem pocit, že třeba o válečných tajemstvích se mnou nebude chtít nikdo mluvit. Ale nakonec to bylo opačně. Snad každý ve válce jako by si nesl své malé tajemství. Co komu udělal, za co se stydí, že udělali jemu, jak napálil své vlastní lidi, když šlo o byznys a profit. Říkali mi víc věcí, než jsem chtěl slyšet, a já párkrát už v zoufalství žádal: „Prosím vás, neříkejte mi to, pro mě je to nebezpečné vědět, nechci o tom slyšet. Vůbec se o to sakra nezajímám!“ Otevřenost byla nakonec větší, než jsem si přál. Válka je plná lidí, kteří by potřebovali minimálně psychologickou pomoc – nejen oběti, obyčejní lidé, uprchlíci, ale i třeba pachatelé, kteří o svých zločinech přemýšlejí.

V roce 1995 končí válka v Bosně podpisem dohody v Daytonu. V oficiálním čase diplomacie platí: včera byla válka, dnes je smlouva a zítra bude mír. Platí to i pro poválečnou každodennost bývalé Jugoslávie, respektive Bosny a Hercegoviny?

Když jsem tam byl na začátku léta s terénním kursem našich studentů, cítil jsem, jak pod povrchem doutnají problémy. Oficiálně existuje jeden stát Bosna a Hercegovina, ale jednotlivé úřady fungující podle nepsaného etnického klíče spolu nekomunikují či si dělají naschvály. Dochází v daleko skrytější, o to však nebezpečnější formě k tomu, co nedávno uzrálo na Kosovu a co bohužel možná jednou znovu vybublá v Makedonii. V rámci navenek homogenního státu existuje něco jako úřednický apartheid – například Muslimové jako by měli uvnitř oficiálních struktur svůj vlastní státní aparát, který funguje jenom mezi Muslimy, dává peníze a služby jen jim. Chorvati i Srbové to samé. Zvenku to nevypadá jako problém; všichni chodí v nóbl oblecích a spolupracují s mezinárodní správou. Ale když chcete třeba pracovat v chorvatské oblasti a chcete od srbského či muslimského úředníka centrální správy nějakou spolupráci či dokonce peníze, na rovinu vám řekne: nečekejte mou pomoc.

I dnes je stát stále ještě jako za války jasně rozdělený na základě etnických oblastí a také symbolicky ho nic moc nespojuje. Muslimové se snaží budovat bosňáckou identitu, jazyk a tvářit se multikulturně, Srbům je to k smíchu. A Chorvati jsou symbolicky i svými skutečnými životními osudy napojeni na Chorvatsko. Bosenští Chorvati například do Sarajeva skoro nejezdí a vše dělají na blízkém chorvatském pobřeží, ve Splitu, či dokonce až daleko v Záhřebu. I bosenští Srbové za své město stále pokládají spíš Bělehrad, přestože je strašně daleko a po špatných cestách. Vznikají tam etnické trajektorie.

Mohl byste to ukázat na příkladu konkrétního místa?

Se studenty jsme byli třeba v jedné vesničce ve východní, tedy většinově srbské Hercegovině, jež je v podobné situaci jako stovky dalších v Bosně: před válkou tam lidé mohli v podstatě kamkoli, i na – pro ně nepříliš drahý – Západ. Dostávali dotace od Sarajeva, přes republiku i z federálního centra. Je odsud blízko do velkých měst, například do Dubrovníku v Chorvatsku, do muslimsko-chorvatského Stolace, Mostaru a do Sarajeva to je tak tři hodinky autem. Po válce se to mění. Ta oblast se stává součástí svého etnického ostrova, zdejší lidé jsou marginalizováni. Je daleko více míst, kam ne že by nemohli, ale nejezdí tam, protože mají pocit, že se tam na ně nebo na jejich auto s místní poznávací značkou lidé blbě dívají, což někdy opravdu dělají. Jsou většinou nezaměstnaní, protože tady ve vzdáleném výběžku srbských teritorií žádný průmysl není a nikdo už nic nedotuje. Jezdí po té své „slepé“ silnici sem a tam či do pár kaváren a jedné benzínky, co jsou na ní. Do nejbližšího města za kopcem už nemůžou, protože je chorvatské nebo muslimské, a to jejich, kam můžou, je daleko. A jet si do světa za svými příbuznými gastarbeitry? Na to potřebují úzkoprofilová a dnes pro obyvatele „nebezpečné“ Bosny těžko dostupná víza a také peníze.

Jak lidé „svůj“ stát skutečně obývají, je dnes, v čase identitních konfliktů, důležité sledovat. Máme představu, že stát se přece dělá shora tím, že nejprve se on sám vyhlásí, ale pak ho ostatní uznají – především velmoci. Tedy někde ve Washingtonu, Paříži či dokonce v Praze. Kosovo a řada dnešních separatismů, založených na značné komunitní mobilizaci, ale ukazují jiný model vzniku – zespoda. Pod vedením Rugovovy strany Demokratická liga Kosova se na lokální úrovni rozhodli udělat si svůj vlastní stínový stát.

Mezi léty 1992 a 1995 dochází ke vzniku celých paralelních resortů ministerstev školství, kultury, zdravotnictví a informací. Důsledně ignorují všechny srbské úředníky i policii, nebo od nich nic nechtějí, za vlastní peníze vychovají novou generaci studentů, která neumí ani slovo srbsky, a se srbskou správou se tedy ani nedomluví. Světu nakonec nezbude nic jiného než to akceptovat. Připadá mi, jako by se dnes v Makedonii či dokonce v Bosně tvořil také jakýsi paralelní stát. Ani ne tak zespoda, jako spíš zevnitř.

Jak po válce dopadli intelektuálové, kteří k ní přispěli?

Dnes už to jsou starší lidé, někteří dokonce zemřeli. Začalo to všechno přece jenom před dvaceti lety a tehdy jim bylo třeba pětačtyřicet či padesát. Intelektuálové z nižších pozic, kterých jsou tisíce, se dále vyskytují v politice, někteří se navázali na západní struktury, například nevládky, někteří „jedou“ v New Age, protože postmoderní nacionalismus, jak mu říkám, je s New Age romantismem dost svázaný. Není náhodou, že Karadžič, když se skrýval, pracoval jako New Age neuropsychiatr, není ani náhodou, že byl před válkou jedním ze zakladatelů bosenské strany zelených… Spousta z nich dnes intenzivně vytváří či pomáhá zdůrazňovat nové identity: již na konci války vznikl odštěpením od srbochorvatštiny například samost atný bosňácký jazyk. Mají také spoustu práce, protože musejí legitimovat to, co se válkou nastolilo, ať už to chtěli nebo ne.

Ukazujete nám, že problémy s koncem války nezmizely, ba co víc, objevují se nové. Hrozí nová válka?

Všechny důležité etnické konflikty vznikly v období krize komunistického konceptu člověka, svázané s krizí modernity a s postmoderním návratem ke kořenům. Začalo to na konci osmdesátých let a odehrálo se pak v letech devadesátých. Jednalo se o historicky jedinečnou situaci. Nejenže se rozpadl celý komunistický blok a vzniklo mocenské a ideologické vakuum, ve kterém člověk mohl kupovat zbraně a založit si svou paramilitární jednotku a nikdo ho za to nezavřel, ale hlavně došlo k postmoderním krizím identit.

Komunismus byl, zejména v marginálních oblastech, silným a někde, jako na Kavkaze či v zapadlých horských částech Balkánu dokonce snad prvním výrazným nositelem modernity. S krizí komunismu přichází i krize této modernity. Navíc postmoderní hledání kořenů a obnovování identit je globální proces: probíhalo po celém světě. Na začátku devadesátých let jsme pak v důsledku toho zaznamenali veliký boom takzvaných identitních etno-religiózních konfliktů všude po světě. V zemích třetího světa, hlavně v Africe a v Asii, vzestup islámského fundamentalismu představují jen ty svým násilím nechvalně známé případy. Ale patří sem i vysloveně pozitivní věci, jako emancipace domorodých hnutí v Americe, v Austrálii, na Novém Zélandu, nebo hnutí za práva menšin obecně atd. Na samém počátku byly i třeba jugoslávské časopisy plné nového kulturního relativismu a karikatur brýlí, přes něž se lze na svět dívat různými pohledy, tedy relativisticky. Jenže ty brýle začaly být zatraceně brzy jen brýlemi etnickými: přes chorvatské brýle vidíte svět chorvatsky, přes srbské srbsky, přes vampýrské vampýrsky. Navíc identita, tedy hlavně etnicita, začala být všude automaticky chápána jako poukaz na nezadatelná práva.

Z krize modernity vychází postmoderní obava a důraz na péči o diverzitu světa. Ale na vlně neublížit rozmanitosti Země jedou nejen environmentalisté, multikulturalisté, New Age, všichni ti vegetariáni a pacifisté, ale bohužel i fundamentalisté, neotradicionalisté či naši muzejní intelektuálové a postmoderní nacionalisté.

Dnes jsme svědky doznívání konfliktů vzniklých na počátku devadesátých let v Makedonii, Kosovu, Čečensku a třeba i teď zrovna v Gruzii. Nové konflikty hned tak nevzplanou, ale nevím, jak se budou dořešovat ty staré.