T. Coraghessan Boyle
Řeči řeči
Přeložili David Záleský a Markéta Záleská
Argo 2008, 356 s.
Ve svém novém románu T. C. Boyle popisuje, jak snadno se dá v elektronicky vyspělé společnosti žít doslova na cizí účet. Ústřední zloduch tohoto výborně napsaného a napínavého díla (podle něhož někdo nepochybně brzy natočí stejně napínavý film) začínal jako poctivý mladý restauratér, ale nevěra milované ženy ho přivedla na scestí a posléze do vězení. A tam dostal od spoluvězně náležitou školu. Vždyť je to tak snadné. Stačí zmocnit se cizího čísla sociálního pojištění a při troše vynalézavosti člověk může přijmout cizí totožnost. Co na tom, že postiženého uvrhne do dluhů. Ve chvíli, kdy by měla spadnout klec, se zase proměníme v někoho jiného a můžeme dál jezdit v nejnovějším modelu BMW, jíst v drahých restauracích, pít francouzská vína a své krasavici plnit veškerá přání. Hlavně je třeba dávat pozor, aby člověk neudělal někde špatný krok. Jednou z jeho obětí je i Leslie, hlavní hrdinka románu, kterou policie při dopravním přestupku zatkne, protože je na ni vydán zatykač v několika státech pro nesplacené dluhy. Chudák Leslie je ještě ke všemu hluchá, ale naštěstí má oddaného a šikovného přítele. A když zjistí, že jim policie příliš nepomůže, vydají se pronásledovat zloděje totožnosti sami. Následuje napínavá honička napříč Spojenými státy od pobřeží k pobřeží s poněkud překvapivým závěrem.
Jiří Hanuš
Martina Komárková
Prašní lidé
Klub přátel Tvaru 2007, 64 s.
Pomalu, pečlivě – a trpělivě. Tak je záhodno číst druhou sbírku Martiny Komárkové (1963). Její poezie nebere dech, pozoruhodně se v ní však spojuje příchylnost k tradici a originální výraz. Přitahují ji klasické formy (mistrně vystřižených Sedm sonetů pro iluzi) a „velká, závažná slova“: člověk, čas, věčnost, a samozřejmě smrt, nejen ve Třinácti zastaveních pro hřbitov. Spíš vážnost a umírněnost než nezávaznost a volný experiment, ačkoli pevné formy vyžadují od básníka velkou porci hravosti. Tahle poezie chce všechno jiné než (po)bavit, odlehčit. Jenže někdy to možná chce až moc, a výsledek pak může být zbytečně překombinovaný – právě přílišná komplikovanost formulací, v nichž se čtenář občas ztrácí, je zřejmě nejvýraznější slabinou této poezie. Někdy by možná bylo působivější ponechat letmý náznak tam, kde stojí „kamenné“ konstatování, trochu rozvolnit tu přísnou stavbu. Co asi původně bylo na jejím místě, jaká vzrušující krajina? Bylo by také příjemnější, kdyby se ubralo na gnómičnosti, a místo snahy „mluvit za nás všechny“ (a všem nám pěkně vysvětlit, jak se věci mají: Jsme od zrození nakradení,/ plní marného a bezvýznamného./ Ale můžeme toho celý život užívat.) zůstalo u prostého, leč nekonečně autentičtějšího „já“. Právě básně, v nichž se „já“ neskrývá za „my“ (Stárnu si jako jiná žena/ než na kterou jsem chystala se/ v dětství), totiž působí svěže a přesvědčivě.
Simona Martínková-Racková
Karel Vysloužil
Návrat
Lípa 2008, 94 s.
Další útlá knížka bývalého politického vězně a katolického básníka a spisovatele je zasvěcena památce jeho manželky Jitřenky. Jejím námětem je návrat – v podobě vzpomínky a hledání kontinuity lidského života, sloužící k pokornému sebepoznání. Autor formou drobných úlomků vypráví příběh své životní lásky, plný zázračných detailů, od jejich nahodilého setkání na Svatém Hostýně v červnu 1948 až po Jitřenčino úmrtí. Neširoký prostor pár desítek stran mu přitom stačí, aby plasticky a jímavě (nikoliv však sentimentálně) vykreslil bolestnou krásu jejich svazku, jejž neporušilo ani jeho věznění v padesátých letech, které zde také citlivě líčí. Kniha, oslavující lidskou i božskou lásku, je opět zdařile komponována. Autorovo živé vyprávění rámují „pastorační lístky“ s úvodním rozjímáním nad návratem („Působí-li návrat v nás a vede naše kroky, je to ten pevný bod, k němuž je nasměrován život. Je opakem cesty pýchy, slávy, moci a bohatství.“) a duchovní poezií na téma lidského poměru k Bohu. Několik básní, v nichž se s pozoruhodnou čistotou spojuje osobní niterná reflexe s obecnějším zřením, také vlastní Vysloužilovo vyprávění uzavírá. V těchto křehkých meditativních textech, vyjadřujících smíření s Boží vůlí a odhodlání k životu i k cestě do Věčnosti, se pak navracejí motivy zazněvší v právě dovyprávěném příběhu a symbolický výraz knihy je tak ještě prohlouben.
Karel Kolařík
Milan Exner
OnOna
Nakladatelství Bor, 2008, 53 s.
Spisovatelský rozptyl Milana Exnera je nezvykle široký. Od osmdesátých let vydal několik románů a souborů novel, vědeckých textů například o předplatónských modelech vesmíru a básnických sbírek, z nichž některé seřadil do souboru pod názvem Poesie Z. Zatím poslední básnická sbírka OnOna je dle autorových vlastních slov milostnou poezií pozdního věku. V básnické výpovědi se ve formě lyriky písňového typu navrací k poetice své tvorby devadesátých let. Většina básní je niterným dialogem se ženou, sdělením obav z citů a lásky, nad kterou nic není. Ale bohužel, s milostnou poezií je jedna zásadní potíž – snadno sklouzne k patetickému bolu, k drásavým výlevům o tom, že on (ona) mě už nemiluje a já ji (jeho) přece tolik. To se bohužel stalo i v básních této sbírky, o nutnosti jejíhož vydání můžeme pochybovat. Mimo verše typu „Líbat prstík po prstíku na Tvých nohou! Od malíku až k malíčku, můj slavíčku!“ se zde bohužel objevují i klišé v rýmech láska – srdce praská. Jako básnický bonus se to v textech roztomilými zvířátky či sladkými lesními plody jen hemží. Vzhledem k ostatní autorově tvorbě, především k oceňovaným prózám Svatoušek či nedávno vydané Lakuně s přihlédnutím k inspirativním textům čistě odborným (Aktanty nevědomí), vzbuzuje sbírka OnOna rozpaky. Naděje však umírá poslední, proto se domnívejme, že je to jen mistrně šifrovaná perzifláž milostné poezie náctiletých.
Zuzana Malá
Tchaj-pej Chua-kchan 8/2008
Srpnové číslo tchajwanského časopisu informuje o kulturní akci, kterou za podpory tchajpejské radnice a Rady původních obyvatel Tchaj-wanu uspořádalo Rádio Tchaj-pej. V ostrém protikladu k tomu, jak se k původním obyvatelům ostrova chovali postupně čchingští úředníci, japonští okupanti a Čankajškovi nacionalisté, a naopak v těsné návaznosti na zájem, který v přistěhovalcích ve vztahu k původním obyvatelům vyvolaly liberální vlády posledních bezmála dvaceti let, zorganizovala stanice pěveckou soutěž Hoheyan. Ta rozhodně není komerčně pojatou soutěží ve stylu Česko hledá superstar: namísto zpěvu populárních písní v čínštině totiž pravidla soutěže zavazují interprety k tomu, aby bez doprovodu hudebních nástrojů zazpívali původní píseň v některém z jazyků původních obyvatel Tchaj-wanu. Soutěže se účastní příslušníci různých kmenů, které se navzájem liší nejen jazykem, ale především zvyklostmi, jež se odrážejí v podání jednotlivých interpretů. Již předkola soutěže proto vzbudila posluchačský zájem: z regionálních soutěží vzešlo postupně dvacet semifinalistů a poté deset finalistů. Semifinále uváděly dvě hvězdy tchajwanské pop-music Fan I-čchen, příslušník kmene Ami, a Paiwanka Taj Aj-ling, jejichž repertoár je jinak tvořen výhradně písněmi v čínštině. Akce je provázána s internetovou vědomostní soutěží o původních obyvatelích ostrova.
David Uher
Tisíc jizev – 11 cest za dobrodružstvím
Uspořádala Ivona Březinová
Albatros 2008, 160 s. + CD
Jedenáct povídek studentů tvůrčího psaní na Literární akademii má společného jmenovatele – dobrodružství. Jako celek působí v rámci možností vyrovnaně a žádný výrazně netrčí. Odehrávají se na souši i pod vodou, autoři si libují zejména v jeskyních, často využívají hovorového jazyka a mezi řádky lze leckdy vycítit snahu o bezprostřednost či originalitu literárního vyjádření: „Dno se mi plazí pod břichem.“ Anebo: „Padák se znova nafoukne… a šlehne mi páteří o zem.“ Pro čtenáře-mladšího mládežníka (což je pravděpodobná cílová skupina) jsou srozumitelné. K nejzajímavějším povídkám patří příběh o „novodobých“ pirátech od Ladislava Konečného, který lze číst i jako pokus o nadsázku, a vyprávění z pouště Gobi autora Martina Strnada s výrazně hlubším ponorem do tématu, mongolské prostředí českým autorům patrně vyhovuje. Ale nejen tyto dvě povídky ukazují na jeden zásadní aspekt – posun mladé autorské generace za hranice České republiky. Nelze předpokládat, že by všichni zúčastnění autoři šli ve stopách Františka Flose, který psal své exotické příběhy, aniž by opustil rodnou hroudu. Tisíc jizev autoři zasadili do Brazílie, Irska, Karibiku, Itálie, Tuniska či Newfoundlandu pravděpodobně proto, že cestují. A jedenáct doprovodných ilustrací jim se ctí sekunduje, dokonce by se dalo říct, že v určitém smyslu působí ilustrace mnohem vyzrálejším dojmem jistého a vyhraněného rukopisu.
Magdalena Wagnerová
Ondřej Felcman, Radek Fukala
Poděbradové – rod českomoravských pánů, kladských hrabat a slezských knížat
Nakladatelství Lidové noviny 2008, 761 s.
Nutno říci, že četba této knihy, je-li nahlížena prizmatem tvorby elit, je útěšným čtením ve srovnání s dneškem, kdy české podnikatelské špičky se často rekrutují z kriminálního podsvětí a politické elity jsou s tímto polosvětem až příliš často srostlé. Geneze nejdéle žijící větve pánů z Kunštátu, Poděbradů, je poučným dílem české historie. Postupné vytváření mocenské a majetkové základny Poděbradů vrcholí postavou „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad. Jeho snahy o založení nové dynastie sice ztroskotaly, neboť domácí, uherské, polské i říšské poměry tomu nepřály, nicméně založení slezské knížecí dynastie bylo neméně velkolepým politickým činem. Kniha se podrobně věnuje sňatkové politice Jiřího z Poděbrad a zejména Jiřího potomkům. Tím se na scénu dostávají nám stále málo známé slezské dějiny. Velká část knihy je samozřejmě věnována uherské expanzní politice Matyáše Korvína. Samozřejmostí faktograficky minuciózní knihy je genealogie Poděbradů, její heraldické, sfragistické a numismatické proměny. Vynikající jsou i závěrečné kapitoly věnované odrazu Poděbradů v dějinách jazyka, literatury a výtvarného umění. Zvláštní však je, že téměř mimo zorné pole autorů zůstávají mírotvorné snahy a panevropský projekt Jiřího z Poděbrad. Ale to je spíš na samostatnou knihu. Neměla však být tomuto tématu věnována alespoň samostatná kapitola?
Michal Janata
Odorik z Pordenone – z Benátek do Pekingu a zpět. Setkávání na cestách Starého světa ve 13.–14. století
Filosofia CMS AV ČR a UK 2008, 288 s.
Sborník příspěvků z mezinárodní konference, která se předloni konala na půdě Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni při příležitosti 675. výročí úmrtí františkánského řeholníka Odorika z Pordenone. Ten začátkem 14. století podnikl cestu do východní Asie a podal o ní významnou zprávu. Příspěvky se soustřeďuje zejména na vztahy Evropy a Asie, lépe na obraz Asie, kterou si středověká Evropa ze zápisků cestovatelů a misionářů ve 13.–14. století vytvořila. Nejlepší jsou části, které konfrontují Odorikův cestopis s reáliemi, jejichž sítem na povrch vystupují zvláštnosti jeho vyprávění. Pozoruhodné je srovnání autorských hledisek, struktur a specifik jednotlivých cestopisů od Marka Pola, který v 90. letech 13. století navštívil jižní a západní pobřeží Indie, přes Odorika, jenž se z Číny vrátil zřejmě v roce 1330, po Jana Marignolu, kterého do Pekingu vyslal papež Benedikt XII. roku 1338 a Karel IV. jej posléze pověřil sepsáním nové české kroniky, kam vložil svá vyprávění z cest, nemluvě o intertextualitě v Mandevillově cestopise. Další příspěvky se věnují konkrétním oblastem cestopisných faktů, např. asijskému náboženství a jinakostem. Mongolové a obchodní vztahy Čech s okolní Evropou jako by se poněkud mimo základní téma staly druhým okruhem konferenčních příspěvků.
Klára Löwensteinová
Jan Dvořák, Věra Eliášková a kol.
Karel Makonj a Vedené divadlo
Pražská scéna 2007, 330 s.
Po portrétech J. Krofty nebo J. A. Pitínského věnuje nakladatelství Pražská scéna další svazek edice Režie osobnosti Karla Makonje a jeho Vedenému divadlu (1969–1972). Hlavním impulsem pro jeho založení byla pro K. Makonje a skupinu dalších studentů loutkářství nespokojenost s tehdejší rigidní českou loutkovou scénou, pracující pouze s napodobivou funkcí loutky a zakletou předurčením dětskému divákovi. Proto koncem 60. let začali experimentovat s možnostmi konfrontace loutky (později objektu) a živého herce a usilovali o rozšíření publika loutkového divadla i o dospělé. Tomu odpovídala také na tehdejší loutkový repertoár nezvyklá dramaturgie – Camusovo Nedorozumění nebo temná groteska Hop, signore! M. de Ghelderodeho. Ačkoliv Vedené divadlo nemělo příležitost se rozvíjet dlouho, jeho nové postupy, jež využívají metaforický potenciál loutky, kontrasty a napětí vycházející z konfliktu hmoty a živého, výrazně zasáhly do vývoje českého loutkového divadla. Makonjovo dílo (kromě zmíněného Vedeného divadla také projekty na Divadelní pouti a působení v divadle Minor) ve sborníku prezentují v obsahově poněkud nevyrovnaných studiích jeho bývalí spolupracovníci, kritici i teatrologové jako J. Císař nebo H. Jurkowski a najdeme tu také původní režijní explikace Karla Makonje, úryvek z jeho diplomové práce a dobové kritiky.
Pavlína Vimmrová
Peter Englund
Stříbrná maska
Přeložila Dagmar Hartlová
Nakladatelství Lidové noviny 2008, 160 s.
Švédský historik napsal portrét výjimečné a dodnes fascinující královny Kristiny (1626–1689), která před čtyřmi staletími šokovala Evropu abdikací na švédský trůn a konverzí ke katolicismu. Nejde přitom o vyčerpávající, mnohastránkové dílo, jakými byly jeho předchozí úspěšné počiny Nepokojná léta a Nepřemožitelný (česky 1998, resp. 2004), ve kterých se na pozadí jednoho příběhu vykreslila celá epocha. Naopak, Stříbrná maska se soustřeďuje výhradně na postavu Kristiny a ostatní aktéři příběhu dostávají jen marginální prostor. Studie může překvapit také svým stylem – je to spíše delší výkladový esej, autorův pohled na královnin život, nikoliv práce postavená na citování dostupné primární a sekundární literatury. Dobové prameny – nejčastěji Kristinina korespondence – i výsledky bádání jiných historiků jsou samozřejmě přítomné, odsunuté ovšem do pozadí. Lehce plynoucí, zkratkovitý a psychologizující styl připomíná jiného Švéda, P. O. Enquista a jeho historické romány, i když Englund jako historik se samozřejmě nemůže pouštět tak daleko na pole spekulativní psychologie, jak by možná i sám chtěl. Královna Kristina a vůbec skandinávské dějiny jsou kapitolou ve světě známou a probádanou a je jen škoda, že u nás stále opomíjenou. Englund tuto mezeru může zacelit jen zčásti, na druhé straně tak alespoň činí lehkou a sugestivní formou.
Vladimír P. Polách