Je na čase stopy číst, ne zahlazovat

Socialistický realismus v oblasti literatury a umění obecně se i v našich končinách začíná definitivně vymaňovat ze zajetí dogmatismu a novodobé ideologie „odmítnout a zatratit“. Zdá se, že postoj, který se jal relikty komunistické minulosti hodnotit spí­še než interpretovat, začíná být vytlačován snahou postavit se ke stopám traumatické historie čelem, přiznat si vlastní spoluúčast na ní a začít si všímat jejích strukturních rysů.

Potřebný impuls

Z tohoto pohledu je kniha moravského literárního vědce Miroslava Zelinského událostí více než vítanou, protože do konzervativního prostředí české literární historie přináší na „západní“ akademické půdě běžný postoj, který s materiálem totalitarismu aktivně pracuje, vymezuje se vůči němu vědecky, nikoli striktně ideologicky (tedy prizmatem hodnotícím). Útlou Zelinského knihu Texty a obrazy můžeme přiřadit ke směru, jehož centrum se v současné době nachází v německém Erfurtu. Právě pro autora klíčový pojem stopy tu popularizuje mezinárodní tým vědců pod hlavičkou projektu Imperial Traces (www.imperialtraces.org). Snaha definovat dopad minulosti na současného vnímatele a usouvztažnit se s ní je neobyčejně podnětná a přínosná i z hlediska laické veřejnosti. Zelinský pracuje jednak s materiálem porubských sgrafit, druhak s marxistickými příručkami literární historie – tedy se stopami,
které více či méně promlouvají dodnes. Na materiálu obrazů dokumentuje především emblematickou povahu jednající ideologie, na materiálu dějinném pak dobový newspeak a jeho manipulativní mechanismy. Metodologicky je kniha ukotvena pouze velmi volně a Zelinský bez zábran přeskakuje mezi vlivy a inspiracemi, zachovávaje tak jakýsi radikální eklekticismus.

Bloudění metodologiemi

Eklektická metodologie není a priori na závadu, pokud pod ní prosvítá jasně formulovaný autorský pohled (podobně koncipuje svou přelomovou studii o sovětském románu The Soviet Novel: History As Ritual americká slavistka a literární historička Katerina Clarková). Nicméně právě určitá jasnost, zacílenost a jednoznačnost v pokládání otázek není autorovou silnou stránkou. Jeho text na sebe velice záhy prozradí, že je složen z několika ne úplně sourodých fragmentů, jejichž švy jsou až příliš patrné. V knize se projevuje značná nesoustavnost a roztěkanost, Zelinský otevírá širokou škálu otázek, rekapituluje mnoho pozoruhodných metodologických pohledů, přičemž ale poněkud rezignuje na uzavřenost a koherenci celku. Například kapitola věnovaná teoretickému uchopení dějin literatury je bezpochyby zajímavá, ale zabývá se problematikou tak širokou, že často může zůstat jen u povrchních formulací a zběžného průletu nad mnohovrstevnou krajinou názorů a pohledů. Výsledkem jsou rozpačité protimluvy, to když například autor hovoří o narativní povaze literárních dějin (zjednodušeně řečeno, že dějiny literatury neexistují mimo akt svého vyprávění), přičemž pár stránek před tím nalezneme formulaci, „že jsme dodnes neměli důvěryhodné a objektivní dějiny literatury“. Nevylučuje právě vypravěčská konstruovanost literárních dějin existenci určitého objektivního horizontu, respektive není objektivní dějinný horizont často silně ideologickou konstrukcí? To je však pouze marginální čtenářská nesrovnalost, z mého pohledu zásadnějším problémem je, že Texty a stopy v chumelenici metodologických ozev výrazně ztrácejí na atraktivitě a čtivosti.

Za jednoznačně pozitivní rys Zelinského knihy bych bez váhání označil analýzu porubského cyklu nástěnných maleb, která je črtána dovednou rukou a vedena s interpretační lehkostí, přičemž v nejlepší macurovské tradici nachází v malém prostoru ostravských fasád konstitutivní rysy ideologie jako celku. Naopak zkoumání newspeaku a teoretické problematiky dějin literatury se zastavuje až příliš na povrchu a k celkovému poznání stop minulosti přináší pouze málo zajímavých postřehů (spíše potvrzuje a rekapituluje již dříve napsané). Nezbývá než doufat, že tato publikace je prvním zásadnějším autorovým krokem do prostoru, který si tolik žádá nového pohledu.

Autor je bohemista.