Barbara Gordon
Tančím tak rychle, jak dokážu
Přeložila Jitka Beránková
Portál 2008, 296 s.
Zas cos mě volá z oněch míst (nezkoušejte si mě plíst!): jeden z nejlepších románů uplynulého třicetiletí, mapující nejenom ducha městské společnosti v USA. V komorní autobiografii Barbara Gordonová vytyčila neuralgické body „společnosti úspěchu“. Čtenář ani nemusí být nadán sympatiemi pro všechno americké, ale povšimne si (snad) analyzovaného problému přepracovanosti a duševní vyprázdněnosti, oněch až zhoubných rozměrů nabývajících zbožních vztahů, které vedou nakonec vždy k tupé prázdnotě a přecpanosti, a vzpouře ženského ducha vůči takovému stavu reality. Superlativ úvodem je na místě: před 33 lety patřil v prvním českém vydání literární příběh Tančím tak rychle, jak dokážu k bestsellerům, a zřejmě i dnes: jinými slovy, kdo nečetl, tak ať si to propánajána přelouská, jinak nemá co dodat k duchovním trendům v současné literatuře a v dění vůbec! V podstatě jde o život ženy v soukolí tvrdého byznysu – ženská Moderní doba v knižní podobě, přenosná na podmínky kdekoli v tomto globalizovaném světě; nejsme everyman, leč everywoman! Co můžeme čekat v nadcházejícím věku přikládání skutečných měr kulturním akcentům celoplanetární společnosti? Bude to dlouhé vyprávění žen všech stavů, s ženskou pokorou vůči Zemi a kosmu, kdy mužům nebude na škodu načas mlčet a konečně začít naslouchat hlasům vypravěček…
Vít Kremlička
Síla věcnosti – Olga Havlová,
střízlivý korektor potrhlých nápadů
Respekt 2008, 165 s.
U příležitosti nedožitých 75. narozenin Olgy Havlové vychází kniha Síla věcnosti, jež představuje mozaiku vzpomínek, rozhovorů či dopisů bezmála třiceti spisovatelů a publicistů, prostřednictvím jejichž úvah a myšlenek vyvstává osobnost manželky bývalého prezidenta v barevné plasticitě a lidskosti. Úvodní text Václava Havla z Dálkového výslechu dokládá důležitost Olžiny přítomnosti v jeho životě jak v rovině osobní, tak spisovatelské: v jeho textech či dopisech z vězení trvale vystupuje jako rovnocenný partner dialogů. Jakkoliv je klam součástí lidské paměti, osobnost Olgy Havlové je v různorodých vzpomínkách doprovázena podobnými přívlastky: přímá, urputná, racionální, paličatá, nepoddajná apod. Životním postojem jí byla vrozená hrdost, jež jí nedovolila ustoupit či vzdát se v těch nejobtížnějších chvílích života, v době tak složitě nestálé. Kniha vzpomínek na Olgu Havlovou je záslužnou sbírkou úvah lidí, pro které vítězství pravdy a lásky ještě nebylo omletým klišé bez významu. Bez dojemných gest odkazují k různorodým peripetiím často i vlastního života v komunismu, k návštěvám na Hrádečku a dokumentují obyčejné dny života první dámy, jejíž myšlenkový rozptyl se stejně přirozeně pohyboval od houbaření po úvahy nad literaturou. Bez patosu odhalují sílu života v pravdě.
Zuzana Malá
Zep
Titeuf to vidí jinak
Přeložil Luděk Janda
Mladá fronta 2008, 48 s.
Hrdina tohoto komiksu, Titeuf, je malý rošťák, srovnatelný třeba s Goscinnyho Mikulášem. Na rozdíl od něho však řeší problémy s vlastní pubertou a setkává se s pojmy, které jsou v jeho věku (asi kolem deseti let) vyhrazeny spíše dospělým. Třeba „podvědomí“ mu vnucuje sny, které se mu příliš nelíbí, a nejraději by si ho „podal, jako kohokoliv jinýho“. Publikace (tato je v původní chronologii pátá) není celistvým vyprávěním, ale na každé straně přináší nový Titeufův příběh. Jejich kvalita není příliš vyrovnaná a některé díly vyznívají spíše trapně. Používají se tu slova jako debil, pinďour, francouzák, zkrátka pojmy, které dětem ještě voní po zakázaném ovoci. Možná i proto sklízí Titeuf po celém světě úspěchy. Děti se tu setkávají s prodavači drog, bezdomovci, smrtí a sám Titeufův otec patří mezi nezaměstnané. V publikaci je uvedeno, že je určena dětem od osmi let, tuto hranici bych však posunul alespoň o dva roky výš. A který příběh je nejlepší? Podle mě ten, v němž Titeuf a jeho kamarád Eman neumějí na písemku z matiky, a tak se rozhodnou, že se za lepší výsledek pomodlí. Nakonec však ukradnou v kostele sošku Panenky Marie, o níž jim předtím jedna z jeptišek prozradí, že je to Boží matka, a píší Bohu, že jim musí pomoci s písemkou, jinak jeho unesené matce něco provedou. Třeba jí rozřežou na nudličky…
Jiří G. Růžička
Hubert Mania
Gauß – Eine Biografie
Rowohlt 2008, 368 s.
Celosvětový ohlas románu Daniela Kehlmanna Vyměřování světa (česky 2007) zesílil zájem o Carla Friedricha Gauße, jednoho ze zakladatelů moderní matematiky. Autorovi se v jeho biografii daří přiblížit to, na čem ztroskotává řada učitelů matematiky nebo fyziky: vysvětlit Gaußovy matematické, fyzikální a astronomické objevy bez hlubších znalostí přírodních věd tak, že jim žáci porozumějí. Jinak potvrzuje Gaußův životopis známý paradox: čím větší je geniální výkon v oblasti vědy nebo umění, tím větší bývají deficity charakteru v rovině lidské. V této hypotéze je vnitřní logika: při absolutním zaujetí pro řešení problémů se géniům zdá být běžný život spíše přítěží než zdrojem radosti. Mozek správce göttingenské hvězdárny a perfektního topografa hannoverského království patrně pracoval neustále, aby zjednodušoval a nově strukturoval matematickou vědu; stal se tak v normálním životě takřka společenským autistou. Gauß byl nejen v rodině, ale ve styku s okolím i s mecenáši arogantní, tvrdohlavý a bezohledný. Přesto měl nezbytné štěstí: v kritickém okamžiku se většinou objevila vlivná osoba fascinovaná jeho výkony. Jinak by nemohl přivést na svět padesát originálních objevů, z nichž první a nejznámější vznikl z tvrdohlavosti devítiletého génia. Tehdy ve škole z lenosti za necelé dvě minuty přišel na metodu pro lehký součet všech čísel od jedničky do stovky.
Čestmír Lang
Aran Shetterly
El americano – muž, který bojoval po Castrově boku za svobodu Kuby
Přeložila Naďa Funioková
Jota 2008, 294 s.
Hrdinou kubánské revoluce a maskotem levicové mládeže po celém světě se stal Che Guevara. Zapomenuté naopak zůstalo jméno jiného komandanta nekubánského původu, Williama Morgana. Morgan byl dobrodruh a jako třicetiletého jej právě touha po dobrodružství s trochou ideálů o spravedlivém státě přivedly mezi partyzánské bojovníky SNFE (Druhá národní fronta Escambray). Zde se díky svému vojenskému výcviku rychle stal jednou z vůdčích postav a brzy i hrdinou kubánského lidu, jemuž musel bílý Američan v boji proti Batistovu režimu jistě připadat kuriózní. Kniha prostřednictvím líčení Morganova osudu odhaluje zapomenutá a utajovaná fakta o kubánské revoluci, přičemž mnohokráte dokládá, že boje o svobodu zdaleka nevedlo jen Fidelovo Hnutí 26. července a že za mnohé Castro vděčí těm, které krátce po úspěšném převratu zavrhl jako politické odpůrce. Morgan byl bytostným antikomunistou a stejně jako jeho spolubojovníci v SNFE bojoval za svobodu a demokracii. Jeho prokletím byla důvěra ve Fidela Castra a naivita, s níž věřil, že Castro je odpůrcem komunismu. Ačkoliv se mohl zapojit do kontrarevoluce financované CIA, do poslední chvíle důvěřoval Fidelovi, i když měl oprávněný strach z radikálního Che Guevary, a prohlédl, až když bylo pozdě. Shetterly napsal napínavý životopis, jenž svou formou osciluje mezi několika žánry; občas však není úplně jasné, odkud pocházejí jeho informace.
Lukáš Rychetský
Fiona Bowie
Antropologie nábožeství – rituál, mytologie, šamanismus, poutnictví
Přeložil Vladimír Petkevič
Portál 2008, 519 s.
Na základě kursu, který vedla na University of Wales Lampeter, shromáždila pedagožka Fiona Bowieová dílčí poznatky a odpřednášený materiál do podoby sborníku. Edukativní funkce je znatelná, bohužel až příliš, čímž si autorka omezuje cestu k esejisticky pojatým, ne tak empiricky podloženým částem textu. Její antropologie náboženství se vyznačuje faktograficky uchopeným vnímáním konkrétních témat; oprošťuje se od vlastních závěrů, filosofických (teologických) úvah a nových souvislostí. Ačkoliv by právě takto pojatý text byl „dobrodružnější“, učebnice je tzv. nutným zlem a umožní čtenářům, aby k náročnějším publikacím měli patřičné základy. Ostatně samotná struktura Bowieové knihy napovídá, že se jedná o úvod do dílčích problematik. Kapitoly o mýtu, rituálech, šamanismu nepřesahují třicet stran. To proto, aby se dostalo i na neméně zajímavé (a pro širší kontext potřebné) otázky o souvislostech náboženství s pohlavím, životním prostředním; stejně tak nejsou opomenuty různé projevy čarodějnictví. Vše podává Bowieová dostatečně srozumitelně, snad až na první kapitoly věnované teoretickým vymezením. Pro takto důkladně uchopenou učebnici je nezbytný obsáhlý rejstřík a bibliografie; výčet další literatury se nachází vždy na konci každé kapitoly a je vpravdě vyčerpávající.
Lukáš Gregor
Bernard Pitrun
Jadrné memento – životopisný nástin českého provinciála jezuitů Leopolda Škarka SJ (1874–1968)
Refugium Velehrad-Roma 2008, 472 s.
Nakladatelství Refugium vydalo starší životopisnou monografii Bernarda Pitruna, v níž tento jezuitský historik představuje významnou osobnost české provincie Tovaryšstva Ježíšova, jejího prvního provinciála Leopolda Škarka. Pitrun je ve své monografii maximálně podrobný, snaží se představit portrétovaného co nejdetailněji a současně směřuje k příběhovému pojetí („rekonstruuje“ uskutečněné rozhovory, zasazuje do životního rámce drobné příběhy a historky…). Důkladně sleduje Škarkovu cestu k řádu, jeho spirituální vývoj, studia i duchovní a pedagogické aktivity, a to až do jeho posledních let (1951–1968), která strávil v Charitním domě řeholních důchodců na Moravci. Pitrun ve své knize vychází z dochovaných rukopisných Škarkových memoárů, z nichž frekventovaně cituje a jež konfrontuje s dalšími souvisejícími dokumenty. Výsledky jeho pilného bádání poněkud relativizuje redakční zpracování knihy. Lapidární Poznámka redakce sice text označuje za „nečesaný reliéf“, jenž „může svou nezaokrouhleností inspirovat ty, kteří hledají osobitý způsob, jak jít za Pánem“, nicméně přínosnější by bylo zevrubněji nastínit okolnosti vzniku této knihy a upravit i její text (např. eliminovat nespočetné synonymické varianty, kterými coby vysvětlivkami Pitrun doplňuje nejeden srozumitelný termín).
Karel Kolařík
Juraj Chmiel
Hrob bílého muže
aneb Afrika skutečností a snů
Mladá fronta 2008, 149 s.
Hrobem bílého muže byla nazývána subsaharská Afrika, kde kdysi reprezentovat koloniální velmoci bylo trestem blížícím se rozsudku smrti. Cestovat po jejím území není pro Evropana bez problémů ani dnes, když už hlavní nebezpečí nepředstavují tropické nemoci, ale neurovnané politické poměry a z nich plynoucí nepořádek, korupce a kriminalita. Autor, afrikanista a diplomat, líčí cestu pěti zeměmi, kterou podnikl se svou manželkou (na rozdíl od Hanzelky a Zikmunda nikoliv vlastním autem, ale letadly, autobusy, taxíky). Jeho znalost historie a kultury spolu se schopností barvitě vylíčit cestovní zážitky způsobuje, že pět států černého kontinentu nabude pro čtenáře nezaměnitelné individuality: nejlidnatější Nigérie nejvíce působí dojmem země vymknuté z kloubů, Niger je nejkrutěji stíhán nepřízní přírody, Benin (dříve Dahome) působí po umoudření marxistického prezidenta nejcivilizovanějším dojmem, Rovníková Guinea je nejbohatší a Kamerun oplývá přírodními krásami. I když autor vidí i nadějné náznaky, jeho celkový soud o budoucnosti je chmurný: „Do Afriky se cpou obrovské peníze, vedou se učené řeči a výsledkem jsou stále se prohlubující lidská katastrofa, bída, hlad a zbytečné války a krveprolití.“ Dnešní Afriku čtenáři přiblíží také autorovy barevné fotografie a kresby jeho ženy.
Jan Novotný