Spravedlnost musí být, řekla si islandská hudební stálice Björk a sedla si k počítači. Na konci srpna zveřejnila na svém webu dlouhý dopis, v němž upozorňuje na faktické chyby v jednom článku islandského časopisu The Reykjavik Grapevine. Tvrdí se tam, že smyčcové aranže na jejím sedm let starém albu Vespertine napsal Valgeir Sigurdsson, což je ale podle Björk do nebe volající nepřesnost, neboť zmíněný spolupracovník se prý ve skutečnosti podílel pouze na třetině alba. Björk je zbytečná puntičkářka, řeknete si. Jí ale šlo o něco jiného. Chtěla upozornit na latentní sexismus, který je podle ní v psaní o ženách v současné elektronické hudbě velmi častý. Nezapomněla také připomenout případ své kolegyně M.I.A. Ta se vloni domáhala opravy informací na internetovém portálu Pitchfork, kde se v recenzi na její desku Kala naznačovalo, že většinu materiálu napsal její parťák Diplo. „Přijde mi, že i po všech těch letech si lidé nedokážou představit, že by žena mohla napsat, zaranžovat a produkovat elektronickou hudbu. Mnohokrát jsem už zažila, že práce, kterou udělám na počítači já, je připisována libovolnému muži v okolí deseti metrů. Lidé jsou schopní připustit, že žena může zpívat a hrát na všechny nástroje, ale nepřistoupí na to, že by byla schopná programovat, aranžovat, upravovat nebo psát elektronickou hudbu,“ píše na svém webu bjork.com.
Na obranu islandského periodika lze uvést, že inkriminovaná pasáž, která se Björk nelíbila, byla součástí rozhovoru s DJem Ruffem B. Ten se nad deskou Vespertine rozplývá slovy: „Je úchvatné, jak se hlas Björk mísí s instrumentálními podklady Valgeira Sigurdssona.“ Šéfredaktor časopisu otiskl v posledním čísle otevřený dopis, ve kterém vysvětluje, že redakce těžko může nést vinu za nepravdivé informace v citátech. Časopis prý navíc už dříve otiskl rozhovor se Sigurdssonem, v němž elektronický skladatel sám vyvracel mýtus o tom, že by měl na hudbě Vespertine výraznější podíl než samotná Björk.
Kdo chce psa bít, hůl si najde. Vyjádření Björk už bylo dávno venku a debata o postavení žen v elektronické hudbě v plném proudu, což určitě islandské divě lichotí. Většina novinářů a bloggerů jí dala za pravdu a shodla se v tom, že ženy jsou v tomto případě obětí hluboce zažitých představ, v nichž je zacházení s technikou určené pouze mužům. Máslo na hlavě nemají jen současní publicisté. Elektronická hudba devadesátých let k tomuto stereotypu přispěla rozšířeným modelem kapely, v níž žena zpívá a muž se stará o elektronické podklady. Stačí si vzpomenout na jména jako Portishead, Lamb, Everything But the Girl nebo Moloko. Smíšený hudební tandem fousatého či obrýleného technika a krásné zpěvačky běžnému posluchači zjednodušoval zaškatulkování a přijetí jejich hudby.
Tento model se nakonec stal tak dominantním, že byl aplikován i na výrazné ženské sólistky, které kromě zpěvu vytvářely i hudbu. A tak kdykoliv se začalo psát o Björk, Nicolette nebo Margaret Fiedlerové (alias Laice), novináři nikdy neopomněli zdůraznit důležitost mužských studiových spolupracovníků, jako byli v jejich případech Mark Bell, Matmos nebo Plaid. Vznikal dojem, že za každou pozoruhodnou ženskou interpretkou stojí práce armády mužů. Toto stereotypní vnímání žen v elektronické hudbě přežívá i do dnešní doby, což je dobře vidět na příkladech M.I.A. nebo aktuální hvězdy Santogold, jejichž přínos je obdobně umenšován na úkor mužských kolegů.
Stereotypy naštěstí fungují převážně jen v rámci mediálního povrchu. Kdo jde hlouběji, zjistí, že význam ženských interpretek v současné elektronice ve skutečnosti stoupá. Jména jako Chloé, Islaja, Blevin Blectum, Cassy, Dinky nebo Zavoloka jsou důkazem obří feminní síly v rámci scény. Překvapivý je pohled na současnou berlínskou technoscénu, kde ženy šéfují klíčovým vydavatelstvím BPitch Control (Ellen Allien) nebo Mobilee (Anja Schneiderová). Nejspíše k tomu přispívá volnomyšlenkářská atmosféra hlavního města Německa. „Pro mladou generaci není celá ta ,válka pohlaví‘ důležitá. Záleží na tom, jak dobré jsou vaše nápady, a ne jaké vám patří části těla,“ konstatovala nedávno v The Guardian Liz McGrath, editorka magazínů Electronic Beats a Bang Bang Berlin.
Ženy přitom k elektronické hudbě patřily odjakživa. Stačí se podívat na seznam významných členů průkopnické laboratoře elektronické hudby BBC Radiophonic Workshop, kde figurují jména jako Daphne Oram, Maddalena Fagandiniová, Delia Derbyshireová, Glynis Jonesová nebo Elizabeth Parkerová. Dalším důkazem je kompilace Women In Electronic Music z roku 1977, jež vloni vyšla ve výpravné reedici. Jsou na ní zaznamenané skladby Pauline Oliverosové, Laurie Andersonové nebo Annei Lockwoodové. Ostatně není vůbec první hvězda elektronické hudby také žena? Pravda, v době vydání alba Switched-On Bach v roce 1968 byla Wendy Carlos technicky ještě mužem, což se operativně spravilo o čtyři roky později.
Autor je hudební publicista.