Ještě před pár lety jsme je téměř nevídali. Lidi s fyzickým či jiným handicapem byli zavřeni za zdmi ústavů, o nichž se radši moc nemluvilo. Od devadesátých let se ale postupně objevovaly hudební festivaly, které za ony zdi přiváděly návštěvníky zvenku, a divadelní soubory, o nichž hovoří Eva Slámová (s. 23) zkoušely, co se stane, když přivedou tělesně postižené na pódium. Začaly fungovat kavárny, jako například pražská Vesmírna, kde míchají nápoje i kulturní program s integrací postižených. Známí umělci dnes často poskytují podobným aktivitám svou tvář (a získávají za to jinou protihodnotu), těm neetablovaným podobné spojení přináší prospěch, jak ukazuje reportáž z Dánska (s. 25). Umění tak pozitivně utváří společnost. Recenzent představení brněnského HaDivadla nás však přesvědčuje o tom, že dobré úmysly a společenská angažovanost nejsou všechno a i z politické satiry může být propadák (s. 10). Bezbariérové umění má různé podoby i žánry a jeho dobrým příkladem se podle Vladimíra Kouřila stal 3. Free Jazz Festival (s. 12). Pokročí-li překonávání bariér ještě dál, dochází k setření různých hranic, třeba „mezi dílem a oblečením“ při hudebních performancích noiseových interpretů. V tom případě se způsob hraní stává především stylizací těla a produkce je hodnocena v kategoriích tělesných a duševních poruch (s. 16–17).
Integrované čtení!