Vancouver Irving
Little Stories about a Great Master aneb Mistr a Mamlas
Větrné mlýny 2008, 120 s.
„Mistře, mohl by se zeptat Mamlase, jak se i já mohu státi Mistrem? A Mistr by odpověděl: Každý je Mistrem, kdo je dokonale sebou. Já jsem Mistrem, protože jsem dokonalým Mistrem. Ty budeš Mistrem, až budeš dokonalým Mamlasem.“ Sbírka krátkých, lehce dadaistických „brněnských kóanů“ vznikla v roce 1986 coby samizdat, jehož autorem je „jeden nepříliš známý moravský herec, který si ani moc nepřeje být jmenován“, postavu Mistra, který drezíruje svého Mamlase za hranice srozumitelnosti a logiky, inspiroval jiný moravský herec-bojovník (redakce má jména k dispozici). Mistr a Mamlas pobývají v USA a druhý z nich, chtěje se stavět učeným a světaznalým, dohání prvého k opakovanému šílenství nad Mamlasovou neohrabaností stran filosofování, stravovacích návyků, neprůbojnosti, lehkých žen atd. Kniha, která vychází coby reprint samizdatového vydání se všemi rámečky, násobenými mezerami mezi slovy (aby byl blok) a nedokonalostmi psacího stroje, inspirovala brněnského skladatele Petera Grahama (pravé jméno rovněž k dispozici) ke zhudebnění, resp. inscenování čtení s původní hudbou. Mistr a Mamlas jsou hrdiny jedné z těch knih, které je milo tu a tam otevřít na libovolné stránce a nasát trochu humorného osvěžení.
Petr Ferenc
Saskia de Coster
Hrdina
Přeložila Magda de Bruin-Hüblová
Pistorius & Olšanská 2008, 85 s.
Poslední dobou mě napadá: Jestli tohle je ta skvělá budoucnost, pořád dokolečka už kdoví pokolikáté slibovaná už čert ví kolikátým režimem, tak to raději minulost! Saskie de Coster útlá novela Hrdina je dílko s uměřeným počtem jmen, takže pokud si chcete přečíst uskutečněný literární kánon, bez zbytečného vykecávání máte možnost čtenářského potěšení; dokonce lze při pozorné četbě nalézt i košířskou asonanci z Kafkova Procesu. Tohle jde pročíst v záplavě okolní literární užvaněnosti na tisícistránkových monumentech a megatunách papíru už teď! Jestli znáte nějakého pana Hrdinu, můžete jej knihou tak i potěšit k významnému životnímu jubileu, případně k pracovním úspěchům a pokrokovým projevům! Ale vážně: příběh Hrdiny není příliš zábavný, spadá spíše do psychopatologie frustrované hrdinky mezi dětstvím a sněním v dospělosti. Občas probleskne věta s metaforou, ale jinak jenom stísňující vyprávění na pomezí banality, spějící k fantastickému závěru. Možná se příběhy nenosí, když Múza zmlkla? Obecný stav tomu nasvědčuje – příběhy jsou fádní jako skutečnost, ze které těžko co vykřesat. Jsme před literární epochou beletrizovaných cestopisů a reportáží, zdá se, a nezbývá než se připravit na tlachavé přívaly globetrotter(l)ů dnešních časů! Co dodat: v životě čtenář potká několik čtivých knih.
Vít Kremlička
Milada Horynová
Černobílá stěna
Pulchra 2007, 76 s.
Výběru básní Milady Horynové z let 1972–2005 chybí datace, a tak nemáme možnost hodnotit vývoj tvorby této básnířky. Navzdory širokému časovému záběru je sbírka překvapivě jednolitá. Je tu křehkost, niternost, zdůrazňovaná poetičnost – a přitom zvláštní odtažitost, potřeba odstoupit od spatřeného obrazu a pojmenovat, co lze (a zejména co nelze) spatřit. Jako by se „to všechno“ dělo – ani ne tak nějakému já, ale prostě dělo, a tady se to jen jemně zaznamenává. Opravdu spíš jen „jemně“ než „citlivě“, protože tady je osobní vklad až na druhém místě. Tendence k zobecňování a abstrahování je sympatická; tato metoda funguje tam, kde se i za nejmlhavějšími abstrakty rýsuje svébytný básnický svět. Selhává však, pokud místo něj zůstávají jen dutě znějící slova-pojmy, anebo se zase příliš zdobí a příliš chce: „zbloudilé pokání; třeskutá zima/ v horečné Léthé“. Celé je to pak poetičtější než poezie – a přitom Horynová umí i zkratku (Bez soucitu), básnickou přesnost (Jahody voněly po krvi), baladičnost a vzácně i ironii a vtip. Mnohem bližší jí však zůstává rozplývání, rozmývání, třeba až do ztracena – jenže někdy je těch slz, andělů, snů, duší a dalších romantických propriet víc, než báseň snese. Horynová ví, jak snadné je splést si slova, a tak se jí nevyhnutelně daří nejlíp tam, kde je jich méně. Pak si v sobě stačí třeba i uchránit něco z tajemna, pořád tak vábícího i unikajícího.
Simona Racková
Hergé
Záhadná hvězda – Tintinova dobrodružství
Přeložila Kateřina Vinšová
Albatros 2008, 62 s.
Edici Tintinova dobrodružství u nás vydává nakladatelství Albatros od roku 2004. Nejde jen o reprinty původních sešitů, ale téměř o kritická vydání, doplněná informacemi o původní (často černobílé a delší) verzi, ale také o významových úpravách, k nimž Hergé přistoupil. Tak třeba v Záhadné hvězdě, která vycházela ve válečných letech 1941–42, patřili ke členům posádky vědci z tehdy neutrálních zemí, nebo dokonce z Osy, tedy Německa a Španělska. Naopak tím, kdo se snažil dobrosrdečným vědcům kometu, jež dopadla do moře a proměnila se v ostrov, vyfouknout, je zlotřilý Američan židovského původu, bankéř Blumenstein, který k ostrovu vysílá loď Peary pod americkou vlajkou. Zatímco o původu vědců se v „pročištěné“ verzi nedozvíme, Blumenstein se proměnil v Bohlwinkela a pochází ze smyšlené země Sao Rico. Z dnešního pohledu jsou Tintinovy příhody až příliš naivní, nicméně Hergého kresba, která dala světu pojem „čistá linka“, zůstává přitažlivá, stejně jako dobrodružství odehrávající se v (dnes už ne tak) dalekých krajích. Těžko říct, zda dokáže přes půl století starý komiks oslovit i dnešního dětského čtenáře, kterému může připadat doba, v níž se člověk přepravoval lodí a dorozumíval obřím telefonem připojeným kabelem ke zdi, až příliš vzdálená. Jejich rodiče a prarodiče si ale možná zavzpomínají s potěšením.
Jiří G. Růžička
Frank Close
Částicová fyzika
Přeložil Martin Petrásek
Dokořán 2008, 161 s.
Kniha je stručnou, jasně a věcně napsanou informací o historii, současném stavu a perspektivách částicové fyziky. Autor se příliš nezabývá její matematickou stránkou, ale soustřeďuje se na to, jak se poznatky o částicích získávají, k jakým závěrům prozatím vedly a co se od nich dá v budoucnosti očekávat. Výborně je popsán vývoj detektorů částic od pouhých světélkujících stínítek až k současným obřím komplexním zařízením spojeným s počítači, stejně jako růst naší schopnosti částice o vysokých energiích nejen zachycovat, ale i vyrábět a srážet. Autor věnuje pozornost také souvislostem mezi částicovou fyzikou a kosmologií, která může vysvětlit, odkud se vzala dnes existující hmota (a antihmota). V poslední kapitole Otázky pro 21. století se dovídáme, že 80 procent vesmírné hmoty je před námi stále skryto – známe pouze některé její projevy, ale nikoliv podstatu. Nadějí teoretiků je myšlenka supersymetrie, podle níž všechny dnes známé částice mají své dosud neobjevené supersymetrické partnery. Ke knize je připojen také přehled předešlých devíti svazků ediční řady Průvodce pro každého, která vychází z oxfordské edice Very short introduction. Řada dobře slouží vzájemné informovanosti mezi různými odvětvími intelektuální činnosti a bylo by škoda, kdyby skončila pro nezájem čtenářů.
Jan Novotný
Terry Jones, Alan Ereira
Barbaři – neotřelý pohled na dějiny Římské říše
Přeložila Jana Jašová
Mladá fronta 2008, 264 s.
Převracení kladných a záporných znamének při hodnocení historie a její stálé přepisování je běžným jevem a skoro až jakýmsi oblíbeným intelektuálním sportem. Málokdo ale přitom zachází tak daleko jako kniha Barbaři od člena skupiny Monty Python a popularizátora historie Terryho Jonese a jeho spoluautora Alana Ereiry. Římané jsou v knize vydáváni především za „lupiče světa“, kteří loupežím, vraždám a drancování říkají „říše“, a když přinášejí násilí, tvrdí, že je to „mír“. Zvláště ti, kteří u nás hledají vlastní kořeny u Keltů, v knize mohou najít četné důkazy o relativně vysokém stupni jejich kulturnosti, ale kdo se o staré Germány, Kelty nebo Řeky hloubji zajímá, nic úplně nového se nedozví. Škoda, že autoři více nerozvinuli motiv ambivalentních vztahů Římanů k ostatním kmenům a národům: zmiňují sice Tacita, který barbarské Germány s jejich strohou morálkou (ne nepodobnou morálce starých Římanů) dával do ostrého konstrastu s úpadkovým a zhýralým Římem svých současníků, ale už ne například Ciceronova prohlášení, že Římané nepotřebují řeckou filosofii, přičemž ale právě Cicero sám z této filosofie vydatně čerpal. V knize Barbaři se tak skoro hlavními barbary jeví především sami Římané, kteří na rozdíl od „intelektuálně zvídavých Řeků“ prý byli „ignorantští“. Takový černobílý pohled má ovšem za výsledek pouhou karikaturu, jejíž informační hodnota je jen omezená.
Jan Lukavec
Karel Poláček a obraz první světové války v české literatuře
Editor Erik Gilk
František Šalé – Albert 2007, 226 s.
Referáty ve sborníku z šestého poláčkovského sympozia, které se uskutečnilo v Rychnově nad Kněžnou v květnu 2007, jsou rozdělené tematicky do čtyř oddílů. Zahrnují však nejenom příspěvky o autorově prozaickém díle, ale zásadně se věnují rovněž reflexi první světové války u dalších spisovatelů. Přípěvky literárních vědců a historiků se tedy týkají jak autorů generace České moderny či generace anarchisticko-buřičské, tak například válečné prózy legionářů a v neposlední řadě textů členů Devětsilu. Sborník ukazuje, nakolik je sepětí literatury a historiografie nezbytným spojením k hlubšímu pochopení literatury po válce. Vznik nového státu a strach z možného opakování hrůzných událostí zapříčinily vzrůstající politickou angažovanost spisovatelů, jež vyvrcholila v poválečném kolektivismu. Soubor všech příspěvků upírá pozornost na dobu rozvratu, ztrátu řádu a hodnot v takové společenské atmosféře, ve které právě literatura měla své nezastupitelné místo a nezpochybnitelnou důležitost. Sborník textů o české literatuře desátých a dvacátých let upozorňuje na trvalé literární hodnoty, ke kterým je třeba se vracet se stále novou a aktuální interpretací.
Zuzana Malá
Martin Heidegger
Rozvrh fenomenologické interpretace Aristotela
Přeložil Ivan Chvatík
Oikoymenh 2008, 93 s.
Rané dílo německého filosofa, které mu posloužilo k získání profesorského místa. Jde o úvod do filosofického bádání, o úvod do Aristotela. Husserl mluvil o nevšední hloubce, původnosti a přesnosti tohoto textu, a vskutku se zde setkáváme s prvními formulacemi ne nepodobnými vizím budoucího Heideggerova díla Bytí a čas. Jde především o podstatu interpretace, jak vůbec přistupovat k antickému textu, jak ho přiblížit současnému čtenáři. Musí být probuzena naše interpretativní schopnost. Lidský život může dojít ke svému cíli a spět k nejvlastnější možnosti svého pobývání: k možnosti čistého postřehování, k naší schopnosti vyjadřování pravdy o jsoucnu. Můžeme se pohybovat po cestě k pravdivému vyjadřování smyslu bytí, ovšem k tomu je nezbytné propátrat bytostnou strukturu vlastního bytí (stát se vskutku člověkem). Pak už je zapotřebí jen „sdostatek volného času“, aby se mohlo udát radikální nahlédnutí života. Heidegger otevřel nový přístup k hermeneutice a vytvořil fenomenologickou hermeneutiku naší existence. Prozkoumal náš faktický život s jeho možnostmi i s možností dosahovat „pravé existence“. K tomu je třeba důsledného (radikálního) tázání. Nejde o žádný útěk před životem, nýbrž naopak o to dostat se z běžného pohybu upadání života.
Jiří Olšovský