S humbukem uvedlo Hudební divadlo Karlín ve spolupráci s Ta Fantastikou premiéru Carmen. V programu se primátor Pavel Bém a radní pro kulturu Milan Richter rozplývají, jaké je Carmen umění a jak příkladně se nad jedním projektem sešla příspěvková organizace se soukromým subjektem. Otázkou, co je umění, se zabývalo, zabývá a zabývat bude mnoho filosofů, estetiků, uměnovědců i umělců; politici mají jasno. Vrcholní představitelé radnice nás přesvědčují, že uměním je průzračně komerční muzikál, v němž pěkně zpívá Lucie Bílá, v kleci se projedou vystresovaní lvi (proti čemuž by se měli ohradit ochránci zvířat) a z kašírované kašny stříká krvavá voda. A tím veřejně lžou, protože z Carmen, byť umně udělané, dělají něco, co není, bez ohledu na to, jak dlouho diváci aplaudují ve stoje. Slávu „prestižního pražského divadla“ a jeho umění šíří magistrát dál – „senioři, učitelé, policisté a další, kteří pracují ve veřejném zájmu“, informuje na svém webu, dostanou zdarma lístky mj. právě na Carmen. Město neváhá zaplatit Karlínu za 5500 lístků na 6 představení 3,1 milionu korun z rozpočtu.
Jana Bohutínská
Na absurditu autorských zákonů, v nichž je na stejnou úroveň stavěna komerční hudba i experiment pro úzkou hrstku posluchačů, se podvratným způsobem snaží upozornit německý avantgardní hudebník Johannes Kreidler. Za pomoci programu Pure Data vytvořil skladbu Product placements, v níž využil rekordní počet samplů z písní hudebníků, na jejichž tvorbu se vztahují autorská práva. Celý vtip spočívá v německých zákonech: na každou libovolně dlouhou hudební citaci, kterou autor použije ve svém díle, musí organizaci GEMA (což je obdoba našeho Ochranného svazu autorského) vypsat formulář. Kreidler tedy vytvořil mikrosamply ze 70 200 skladeb a všechny je využil v zhuštěné půlminutové koláži. Poté zavolal do GEMY, překvapené úřednici ohlásil, kolik bude potřebovat lejster, a také jí vysvětlil, jak je možné, že skladba netrvá hodiny, ale třiatřicet sekund. Ano, je to tak – žijeme v době digitálních médií, a kdyby měl každý hudebník přiznávat zdroje svých zvuků, zřejmě by se nedoplatil. Na Kreidlerových webových stránkách už se objevila fotka, na níž pózuje před dodávkou plnou balíků s formuláři. Až splní svou zákonnou povinnost, ti na úřadě se jistě pořádně zapotí…
Karel Kouba
Pravdivost sporného rčení o tom, že kdo nezná vlastní historii, je nucen ji neustále opakovat, dost zvláštním způsobem podpořila Mladá fronta DNES. Dva dny po sobě (9. a 10. října) na titulní stránce přinášela „exkluzivně materiál“, protože „získala dosud neznámé dokumenty o sledování Václava Havla“. První den citovala z dokumentů popisujících práci tehdejší VI. správy, kde pracovali technici StB, kteří koncem šedesátých let nainstalovali štěnice do bytu Václava Havla. Druhý den přinesla úryvky ze vzpomínek sledovaného spisovatele, který popisoval, jak stál ve svém bytě na štaflích a usilovně tahal za dráty od odposlouchávacího zařízení vedoucí ze stropu. Na půdě nad ním stejně usilovně držel dráty důstojník komunistické tajné policie. Ti, kdo si opravdu pamatují hodně nedávnou historii, při tom líčení měli pocit déjà vu. Oprávněně. „,V jeden okamžik se s Havlem dokonce skrz strop přetahovali o mikrofon,’ směje se Žáček nad spisem,“ napsal ve svém exkluzivním materiálu založeném na stejné příhodě a stejném spisu již 27. prosince 2006 v Právu Petr Blahuš. Text šel také z titulní stránky. Redakce MF DNES si to zřejmě nepamatuje a ani neumí vyhledávat v monitoringu tisku. Je tak odsouzena k exkluzivnímu opakování.
Filip Pospíšil
„Rád jsem si přečetl Vaše verše, našel jsem v nich mnohé, které mne oslovily.“ To jsou vášnivá slova „z dopisu Vladimíra Justla, laureáta ceny Magnesia Litera za celoživotní přínos české literatuře“, která si na zadní stranu obalu své básnické sbírky Básník Trýzeň Kat vytkl jako doporučení Adam Georgiev (nar. 1980, autor pěti knih). „Adam Georgiev uspořádal a přemýšlivě a citlivě doplnil nesmírně zajímavý materiál,“ říká zase Helena Třeštíková, „režisérka dokumentárních filmů a exministryně kultury ČR“, o knize Deník sestry Lídy Baarové, v němž jsou mezi zápisky bezbranné sestry vpleteny editorovy básně včetně poemy I Ježíš Kristus byl sebevrah. Podobně přesvědčivě i krásně se vyjádřila dr. Michaela Zindelová, „spisovatelka a vedoucí tiskového oddělení Univerzity Karlovy“ o Georgievově herecké poemě Potlesk pro Dagmar Havlovou-Veškrnovou. Autor neváhá otisknout ke své sbírce resumé (!) v pěti jazycích a citovat i z anotací svých knih v Městské knihovně. Bez propagace se prostě dnes nic neobejde. To potvrdí i letošní knižní veletrh ve Frankfurtu, kde bude, jak čtu v tiskové zprávě, u českého stánku „k dispozici připojení pro vyhledávání a ukázky zajímavých literárních webů, především czlit.cz“. Tedy další naší literární ostudy. Ale na papíře to vypadá krásně.
Libuše Bělunková