Týdeník Jihu (Nan-fang čou-mo) na svém webu rozjel u příležitosti říjnového svátku republiky anketu nazvanou Já a moje vlast. Chce tak prý přimět obyvatele Číny k zamyšlení nad kořeny tohoto svátku. V anketě položil mimo jiné otázky: Co jsem udělal pro vlast? A co vlast udělala pro mne? Mnozí čtenáři se přiznali, že se nad těmito otázkami zamýšlejí poprvé v životě – cíl ankety byl tedy naplněn. Bez ohledu na to, zda pokládáme zveřejněné příspěvky za autentické, dozvíme se z nich dost o hodnotové orientaci Číňanů. Bohužel se musíme smířit s tím, že mezi zveřejněnými odpověďmi nenajdeme žádné hlubší zamyšlení, nanejvýš zlehčující vtípek. V odpovědích na první otázku převažují daně – jinak by tomu jistě nebylo ani u nás –, většinou ale respondenti také reflektují aktuální dění. Ve Francii studující Cchaj Jin-tung například píše: „Po událostech ve Lhase jsme se spolužáky napsali dopis francouzskému prezidentovi, chodili jsme do médií diskutovat a vysvětlovat Francouzům skutečný stav věcí v Tibetu, iniciovali jsme uvítání olympijské pochodně v Paříži. Po zemětřesení v S´čchuanu jsme sbírali peníze, sám jsem přispěl 1500 jüanů.“ Profesor Sü z Pekingu zase organizuje dobrovolný svaz právníků řešících problémy související s již zmíněnou aférou jedovatého mléka apod. A co pro odpovídající udělala vlast? Shodně oceňují život v míru, obrovské příležitosti reforem osmdesátých let, bezplatné vzdělání pro chudé.
Agentura Nová Čína (Sin-chua) začátkem října shrnula výsledky dotazníkového šetření mezi zahraničními návštěvníky olympijského Pekingu. Článek je nazván „Čína zahraničníma očima“ a některé závěry jsou vpravdě roztomilé, i když většinou nikoli nečekané. „Cizinci přijeli s určitými představami, danými i nepříznivým zpravodajstvím médií nepřátelských Číně. Poté, co se přesvědčili na vlastní oči a uši, se jejich názory změnily o 360 stupňů,“ napsala agentura o návštěvnících Pekingu. Nejpoužívanějšími adjektivy pro popis Číny prý byla „starobylá“, „mystická“, „obrovská“ – je pravda, že po návštěvě Pekingu by si asi i minimálně vnímavý návštěvník musel všimnout toho posledního. Nezničitelnost stereotypů potvrzuje to, že podle cizinců prý Čínu nejspíš symbolizuje „Dlouhá zeď“ nebo kung-fu, ze zvířat panda nebo drak. Za citát ještě stojí úsměvná věta, že „jejich [rozuměj cizinců – pozn. A. Z.] znalosti o naší zemi zdaleka nedosahují úrovně našeho porozumění americké a evropské kultuře“, dokládaná tím, že jenom nepatrné procento cizinců zná „čtyři velké čínské vynálezy“ (papír, knihtisk, kompas a střelný prach).
(Nejen) Pekingský deník (Pej-ťing ž´pao) si koncem září vzal v článku Zabarvené brýle západních médií na mušku zahraniční novináře neobjektivně informující o Číně. „Ať už se jedná o mléčnou aféru nebo uhelnou krizi, západní média se chovají, jako by našla vzácný poklad, přehánějí, přibarvují, žvaní.“ Kdo rozumí teorii žurnalistiky, ten prý ví, že v očích západních novinářů „špatná zpráva – dobrá zpráva“, zcela podle starého čínského rčení „dobrá věc se neproslaví, špatná na odiv se staví“. Důvodem je hlavně to, že západní média jsou většinou závislá na poptávce, tak dělají, co mohou, aby katastrofickými zprávami přitáhla čtenáře. A proč se tím Pekingský deník zabývá zrovna teď? Mimo jiné proto, aby popřel spekulace některých západních médií, že hojnost článků o kosmonautech má zakrýt mléčnou aféru. „Přípravy takového kosmického letu trvaly tři a půl roku a načasován byl dávno před mléčnou aférou, je to pouhá shoda okolností. Mimochodem,
takovým novinářům, co nechtějí při pohledu na Čínu sundat své černé brýle, vysvětleme, že nejvládnější (sic!) a nejmocnější čínské noviny Lidový deník včera vedle informací o Šen-
-čou 7 přinesly i zprávy o mléčné aféře. A to je důkaz, že věnujeme obojímu stejnou pozornost.“ V jiném článku podrobuje Pekingský deník kritice nejmenovaného ředitele střední školy v provincii Ťiang-si. Ten studenty-recidivisty, kteří i přes vyslovené důtky randili nebo dokonce „nepatřičně“ (co to znamená, bůh suď) souložili, nahlašoval policii, a navíc vymáhal pokutu sto až dvě stě jüanů (v přepočtu tři sta, resp. šest set korun), a to na základě vyhlášky o znečišťování životního prostředí. Za to si vysloužil přezdívku Postrach žáků. „Škola samozřejmě musí nějak řešit milostné pletky studentů, ale nelze je řešit takto. Škola nemá právo vymáhat pokuty a jednání ředitele je přímo v rozporu s jeho vychovatelskou úlohou. Je třeba především posílit kontrolu a vedení studentů.“ To, že jeho počínání údajně tleskalo 98 procent rodičů při třídních schůzkách, je podle deníku jen dalším alarmujícím faktem.