Eva Košinská
Solný sloup
Literární salon 2008, 80 s.
Neokázalá, suverénní a překvapivě zralá – taková je prvotina Evy Košinské. Jako by ji nevydávala teprve pětadvacetiletá autorka: sbírka není provizoriem ani experimentem, celek působí promyšleně, uměřeně, vyváženě. Už už má člověk pocit odtažitosti, chladu – a vtom se další verš prolomí do čistě osobního, křehkého. Potřeba odstupu a „racionálního pojmenování“ však Košinské nedovolí utopit se ve vnímavosti a senzitivitě, a právě tato rovnováha je příznačná pro její nejlepší básně. Jednoznačně víc této poezii svědčí „meditační“ zaměření na jeden bod, moment uhranutí (byť všední přítomností), z nějž lze slanit do „tajemných hloubek“, než koketování se surrealistickými postupy. „Někdo leze osmitisícovky/ mně stačí hmatat stěny té divné místnosti“, říká Košinská, a dobře dělá. Nejvýraznější básně jsou trochu hruškovské, ale „po žensku“; i poetika Kateřiny Rudčenkové se tu a tam ozve, ale žádná z těchto inspirací se neprosazuje nad únosnou míru. Nejsilnější devízou je tu cit pro atmosféru, schopnost zvěčnit i ten nejsubtilnější okamžik, a ještě to udělat vkusně. Slabší jsou oproti tomu místa, kde se za každou cenu zobecňuje (proč si soustavně vypomáhat plurálem?), a Košinské nesvědčí ani snaha o patos, přílišná artistnost a tlačení na pilu (Bílé pole řve jako kdyby/ prostřelili Měsíc...). Zatím převažuje dojem kvality, která neuhrane. Ale stačilo by málo, a mohla by.
Simona Racková
Revue Prostor 79
Počet informací neustále roste a hledat mezi nimi ty kvalitní je stále těžší. Poslední číslo Revue Prostor tento problém nazvalo výbuchem informatické bomby. Spíše než samotným informacím se však většina příspěvků věnuje médiím, protože právě média jsou jakýmisi filtry, skrze které k nám informace pronikají. Kupříkladu Jan Štern se ve svém příspěvku snaží poukázat na to, že média jsou jen pákami v rukou mocných. V některých pasážích (třeba o snaze ututlat kauzu milicionáře Františka Lamberta) to ale vypadá, že si spíš chce vyřídit účty se svým bývalým zaměstnavatelem Českou televizí. Trošku zastarale pak působí přepsaná debata filosofa a urbanisty Paula Virilia a sociologa Friedricha Kittlera o informatické bombě z roku 1995. Oba jsou k rozvoji informační společnosti skeptičtí a Virilio například navrhuje, aby vznikla komise, která by zkoumala, zda informace nemají nějaké „škodlivé účinky“ v analogii se vznikem komise, která v roce 1888 domlouvala pravidla bezpečného provozu na železnici. Vedle výbuchu informatické bomby prý byla studená válka, nacionální socialismus a stalinismus „pouhé nic“. Spíše směšně pak vypadá, když se redaktoři ptají na to, jaký svět nás očekává po výbuchu informatické bomby, „učitele spirituality nového věku“, podle něhož je jedno, jestli se člověk rozčílí dnes nebo v roce 2084. Hlavní je, aby se naučil nerozčilovat. Číslo místy přináší názory hodné zamyšlení, ve většině případů je však vyznění textů až příliš škarohlídské.
Jiří G. Růžička
Umberto Eco
Poznámky na krabičkách od sirek
Přeložila Zora Obstová
Argo 2008, 480 s.
Lze položit rovnítko mezi tak nesouměřitelné věci, jako je vzpomínka na oblíbenou dětskou hračku (medvěd), úskalí demokracie či velikost hereckého umění Charlieho Chaplina, téma Duce v rámci školních slohových cvičení, politická úloha televize, problematika a nejednoznačnost neoblíbených slov (okamžíček, optimalizovat, uživatel), obhajoba užívání sprostých slov anebo možnost využití hypertextu v literatuře? Lze. Za předpokladu, že jde o sloupky Umberta Eca, v tomto případě inteligentního původce pravidelných sloupků týdeníku L´Espresso. V osmi blocích, jejichž názvy (s překladatelskou nápaditostí) vycházejí ze slavných vět, názvů, úryvků či parafrází z děl českých klasiků (Kde domov můj; By náš jazyk neshnil v hrobě; Proč bychom se nebavili aj.), je shromážděno několik desítek většinou kritických náhledů do mysli filosofa, literárního vědce a spisovatele, názorů, jež otiskl v 90. letech. Kdo by se bál, že nebude něčemu rozumět, neboť se jedná o italský týdeník a často výhradně italské dobové reálie, bojí se zbytečně. Zasvěcené poznámky Stefana a Heleny Giordanových českému čtenáři osvětlí, že herečka Valeria Mariniová byla známá také svou posedlostí vylepšovat si vzhled za pomoci chirurgů, že Synové vlčice nebyli malá roztomilá zvířátka, anebo o co šlo během masakru v Ustice. A ještě jeden bod k dobru – knihu můžete číst, jak se vám zachce, a nic přitom neztratíte a pořád to stojí za to.
Magdalena Wagnerová
Dušan Havlíček
Listy v exilu – obsahová analýza časopisu Listy, který v letech 1971 až 1989 vydával v Římě Jiří Pelikán
Burian a Tichák 2008, 903 s.
Exilový „časopis československé socialistické opozice“ Listy programově navazoval na týdeník téhož názvu, jehož poslední (19.) číslo vyšlo v Praze 15. 5. 1969. Přispívali do něj po dlouhých devatenáct let posrpnoví emigranti v širokém názorovém rozpětí (od Z. Mlynáře k J. Škvoreckému) společně s lidmi, kterým bylo doma odepřeno právo publikovat. Mnoho textů z Pelikánových Listů už vstoupilo do kulturní historie, například Liehmův rozhovor s Jiřím Voskovcem nebo Škvoreckého články o Jazzové sekci. Jiné texty si neškodí jen tak připomenout: třeba popis neskonale bizarní aféry, jež provázela (nedokončený) seriál Čs. televize Matka od Antonína Dvořáka. Překvapí, u kolika textů krytých šifrou se historiografovi Listů Dušanu Havlíčkovi (členu někdejší redakce!) nepodařilo ani po letech určit autora. Neodhalen zatím zůstává například autor osmistránkové studie o Ivanovi Blatném, podepsaný šifrou -k- (Karel Kyncl?). Jinak ovšem zaslouží Havlíčkova exaktně pojatá, složitě strukturovaná práce s mnoha tabulkami, přehledy a grafy nejvyšší hodnocení. Povzbudivě se čte závěrečná informace vydavatelů, že se chystá digitální zpřístupnění textů otištěných v Listech. Ohlášeno je i vydání komplexního jmenného rejstříku. Čtenáře napadne, jestli se někdy dostane podobné péče i dalším exilovým časopisům, v první řadě newyorským Proměnám, londýnským Rozmluvám a samozřejmě i pařížskému Svědectví.
František Knopp
Petr Dvořáček
Rytíři od Římanů po současnost
Rubico 2008, 143 s.
Někomu srdce zajásá, a někomu spíše poklesne: encyklopedická příručka s bohatou obrazovou přílohou přináší ilustrativní přehled historického formování rytířství, a venkoncem ideálu muže od pohanského Říma k dnešku. Zabírá ovšem – s malou odbočkou k japonským samurajům – pouze latinský okruh, ale oblast Rusi a Balkánu, leč i Kavkazska zůstala nezachycena: čtenář se tak nedozví, kdo byl kralevic Marko, Alija Djerdjelezu, Skanderbeg, Ilja Muromec, Rustam a Suchrab, kníže Igor, natož rytířstvo uherské…, ni tištěného slůvka o Alexandru Makendonském či Théseovi… Svod pohádek o českém Honzovi má zřejmě původ v turnajové jízdě kolbištěmi Jana z Michalovic na sklonku 13. století. Je jisté, že lépe být hříšným poddaným než svobodnou zvěří; svobody a práva totiž mají být zas a znovu osvědčovány; stejně tak, máme-li volit mezi paží, jež může ránu mečem zastavit, nebo křečí na jaderném tlačítku, přes všechny výhrady a nepohodlí i prostý rozum volí rytířský ideál (jsme totiž lidé, ne vši). Weboví pacholci, panošové a rytířstvo naleznou v knize úvodní směrovky k virtuálním rytírnám, estéti a dandyové literární úvod a filmografii (chybí J. Zeyer, V. Vančura, mj. filmy Markéta Lazarová a Údolí včel).
Vít Kremlička
Benjamin Black
Kdo je bez viny
Přeložil Richard Podaný
BB art 2008, 301 s.
Povlovný detektivní příběh Benjamina Blacka je postavený na filmově rozostřené atmosféře chladného (a to ve všech významech) města poloviny minulého století. Stylizované záběry starého Dublinu jsou prokládány dynamičtějšími scénami z Nového světa – úlomky klasického příběhu o ztroskotavším americkém snu. V Dublinu se najde mrtvola, do Ameriky vedou stopy. Hlavním pátračem je mrzout, vdovec a pijan, profesionální patolog jménem Quirk; něžná, začátečnická verze detektiva drsné školy. Zločin a jeho odhalování se odehrává v rámci jedné svatouškovské rodiny, která jako v antické tragédii pojímá celý lidský svět. Vypravěč si pohrává s patosem, dějovými zvraty a dialogy na hranici škváru, na rvačky, křivdy a manipulace postav shlíží zamženým, melancholickým okem. Kdo je bez viny (v originálu Christine Falls) je spokojená detektivka s nepříliš složitou zápletkou, několikerým morálním odkašláním a se zalíbením ve vybraném prostředí (pozornost utkvívá na módních doplňcích a výrazivu, na věčně vlhké architektuře). Hlavním kladem knihy je skutečné jméno autora: John Banville (rozhovor A2 č. 51/2007). S ohledem například na jeho antidetektivku Kniha doličná (česky 1989, překlad Pavel Dominik), prodlužující linii základních existenciálních (stylisticky virtuózních) románů Kafky, Camuse a Nabokova, se zdá, že si Banville v této knize s gustem a grácií řádně odpočinul.
Libuše Bělunková