O ráji, který nikdy nebyl

Příběh, který začíná vraždou bývalého amerického velvyslance Maxe Olphuse v současném Los Angeles, se retrospektivou vrací o pár desítek let zpět, přičemž spletitá dějová linie prochází indickým subkontinentem a zároveň ho propojuje se západním světem. Rushdie zde, jak jsme u něj zvyklí (např. Hanba, Děti půlnoci), rozehrává jednotlivé lidské osudy na pozadí obecně známých historických událostí a tyto dvě roviny příběhu, osobní-subjektivní a společenská-objektivní, se neustále prolínají a narušují.

Ráj a peklo

Hlavními hrdiny příběhu jsou Kašmířané, muslimský akrobat Klaun Šalimar a hinduistická tanečnice Bhúmi alias Búnyi Kaulová, jejichž šťastná láska a následné manželství symbolizuje mírové soužití obou náboženských skupin v oblasti. Láska a nenávist jedno jsou, ráj se příliš snadno mění v peklo. Jak se Kašmír začíná prohýbat pod tíhou indických vojsk a muslimských rebelů, podporovaných pákistánskou vládou, a hlouběji se nořit do válečné katastrofy, tak se do vztahu Klauna Šalimara a jeho ženy vkrádá smrt a nenávist. Búnyi touží po slávě, a tak svede amerického velvyslance a odchází s ním pryč. Zrazený Klaun Šalimar je rozhodnut najít svou ženu i jejího milence a oba je zabít. V mezičase se ale stává chladnokrevným zabijákem v řadách rebelských ozbrojených skupin, jež podporuje Pákistán, a poté nájemným vrahem, příležitostně využívaným teroristickými skupinami. Také Búnyin příběh končí tragédií. Svět slávy, moci a peněz ji nepřijímá, naopak, ničí ji závislostí na jídle a drogách. Vesnická komunita zradu neodpouští a Búnyi se nemůže vrátit zpět. Žije tedy osaměle ve svých představách, mezi přízraky z minulosti. Nakonec se sama stává přízrakem, čekajícím na svou smrt a živořícím v jakémsi telepatickém vztahu s Klaunem Šalimarem. Rámec vyprávění pak tvoří osud Búnyiny a velvyslancovy dcery Indie alias Kašmíry, dítěte Východu i Západu, které se snaží aspoň částečně porozumět hádance násilné vraždy svého otce, jejíž řešení leží pohřbené v minulosti.

Jak je pro Rushdieho typické, životní peripetie jednotlivých postav představují metafory obecnějších historických tendencí. Mytologické prvky a jazyk lidového vyprávění střídá někdy emotivní, jindy strohý novinářský popis válečných katastrof. Hranice mezi fantazií a realitou se stírá.

Iluze světa před katastrofou

Román ale působí někdy až příliš didakticky a prvoplánově. Místy jím prosvítá předzjednané schéma. Jsou to náboženští radikálové, kteří umožní Klaunovi Šalimarovi uskutečnit jeho zabijácké sny. Zhrzená láska se stává motorem teroristických akcí. Až příliš jednoduchý scénář.

Zvláštní a rušivá je i všudypřítomná nostalgie. Zatímco současnost je nesnesitelná, plná lidských tragédií, kdesi v minulosti existuje ztracený ráj. Tím je v románu předválečný Štrasburk, ale především Kašmír v době před vznikem nezávislého Pákistánu. Stáváme se svědky mizení krásného kašmírského snu o klidném soužití šťastných obyvatel, kteří, ať jakéhokoli vyznání, milují jídlo, hudbu, divadlo a svoji zem. Na jeho místo se vkrádá noční můra války, masového zabíjení, fundamentalismu a strachu, podobně jako zmizelo kouzlo Štrasburku za Hitlerova režimu. Ráj je tedy ztracen, přetrvává však jako vzpomínka, prchavý a křehký obraz, kterým nelze žít, který nelze udržet, a my se tak ocitáme v přítomném světě nesnesitelného utrpení, před nímž lidé utíkají do světa drog, povrchní zábavy, ať už je to v americkém Los Angeles nebo v kašmírských vesnicích.

Je těžké se poddat příběhu, ve kterém je přítomnost tak nesnesitelná na jedné straně a minulost tak nevinná a idylická na straně druhé. Zatímco milostný příběh Búnyi a Klauna Šalimara vypráví o tom, že v každém ráji se skrývá semínko zla a utrpení a že láska je zároveň nenávistí, Rushdie vykresluje příliš kontrastně křečovitě pesimistickou vizi přítomného světa vedle růžového obrazu idylické minulosti. Právě za tímto básnicky vylíčeným popisem ztraceného ráje tušíme cosi, k čemu postrádáme klíč. Svět před válečnými katastrofami, svět před holocaustem a masovým vyvražďováním je pro nás zaklet do krásného obrazu ztracené nevinnosti, do kódovaného jazyka, který nemůžeme přečíst a do něhož nám brání vstoupit traumata přeživších a nekonečný zástup obětí. Rushdieho román pojednává, mimo jiné, o nemožnosti proniknout do povahy světa před katastrofou a zároveň je demonstrací šťastné iluze, kterou si na základě této nemožnosti vytváříme.

Čtenáři je tak předložen velmi ambiciózní projekt, rafinovaný příběh odehrávající se na třech kontinentech během posledních šesti desetiletí, komplikovaná syntéza nesčetných protikladů. Text však chvílemi působí schematicky a křečovitě, a brání nám tak plně si užít nepopiratelný um Rushdieho vypravěčství.

Autorka studuje filosofii a anglistiku na FF UK.