Příčinu porážky ODS ve volbách rozklíčoval minulý týden v MF Dnes Bohumil Pečinka. Socdemákům se prý povedlo dostat k volbám vyžírky, tedy ty, kteří od státu pobírají nějaké finanční dávky, aniž se přitom znají s některým politikem. Třeba jako fotbalista Tomáš Ujfaluši, který před volbami poradil, po jaké značce se vydat, a pak zinkasoval přes dva miliony od Českých drah za to, že se nechal vyfotografovat ve vlaku. Nicméně modrá síla pochopila, že nesmí spoléhat jen na spřízněné komentátory a všudypřítomnou reklamu se sebechválou, a nasadila lidové zbraně. Tak třeba uspořádala volební koncert na Staroměstském náměstí v Praze, kam si sezvala nejrůznější aušusy české popscény, nestranného prezidenta a především rozestavila stánky s občerstvením. Pár lidí si tak podupávalo pod pódiem do rytmu Na ptáky jsme krátký Janka Ledeckého a od stánků se táhly dlouhé fronty na volební gulášek, gambáček a klobásku. Tak snad vyžírkové konečně dostali, co chtěli, a teď už určitě vědí, že jejich strana je dokáže nasytit i v dobách ekonomické krize.
Jiří G. Růžička
Český prezident si podle odhadů některých komentátorů chystá pozici pro vrcholný majstrštyk. Pokud se mu podaří na podzim rozdrolit nejdříve Topolánkovu pozici v ODS a pak současnou českou vládu, může se mu od ledna podařit fakticky předsedat Evropské unii. V ní by se mohl naplno postavit evropskému socialismu ve všech jeho podobách (včetně té pravicové Nicolase Sarkozyho), využít krize s neschválenou Lisabonskou smlouvou a rozdrolit i evropské společenství. Není sice jasné, co by si na vzniklé hromadě počal, ale možná, že by mohl začít budovat zvláštní funkci evropského prezidenta pro ekonomiku a klimatické změny. Zatím nepotvrzený záměr nejvyššího představitele České republiky osladit to Evropské unii se může rozplynout jako kostka cukru v horkém čaji. Namísto nespolehlivého partnera v těžkých časech ekonomické krize a krize identity si šéf momentálně předsedající země chystá výkonné náhradní berle. Zakládá „hospodářskou vládu“ eurozóny,
která rozvracečům vše předjedná a předdohodne. Velcí tak budou rozhodovat za malé, kteří možná ještě obrečí nepřijatou evropskou ústavu. Největší slzy bude mít
Václav Klaus.
Filip Pospíšil
Bývalý předseda Mladých konzervativců a současný ředitel Klausova think-tanku Petr Mach se nechal slyšet, že výhra levice ve volbách přinesla jedno pozitivum, a sice „totální porážku pravdy a lásky“. Tenhle hloupý výrok zřejmě míří i na prohru senátního kandidáta Michaela Kocába a v tomto punktu se nezdá tak pitomý, jak ve skutečnosti je. Pojďme se tedy podívat, jak taková láska a pravda vypadá v Kocábově podání jen pár dní po volbách, v podobě jeho burcujícího dopisu, jejž rozeslal všem zeleným bez rozdílu. Kocábův militantní a ideově totalitní (chtělo by se říci bolševický) tón totiž přesně ve stylu ODS straší hrozbou rudé totality, oživuje pro tu příležitost dokonce V. I. Lenina a po vzoru Přemysla Sobotky z ODS naznačuje, že brzy budeme muset opět jít bránit naši mladinkou demokracii do ulic („…nám asi nezbude než si jít opět zacinkat na Václavák.“). Tentýž Kocáb, který se právem pyšnil tím, že za jeho asistence středoevropský prostor opustil i poslední ruský voják, si nyní doslova užívá vidinu příchodu vojáků amerických („Pokud Paroubek zabrání ratifikaci smlouvy o radaru, zachová se ČR vůči našemu americkému spojenci věrolomně a důsledky mohou být vážné.“). Vedle těchto skutečností „se problémy zdravotní reformy jeví jako méně významné a řešitelné“. Tak teď nevím, zda s touto rétorikou neměl „rebelující“ rocker kandidovat spíše za konzervativní ODS, třeba by postoupil do druhého kola a nakonec vyhrál.
Lukáš Rychetský
Hudební průmysl, jak jej známe, se potápí. Nic nového pod sluncem. Poslední ránu zasadila velkým vydavatelstvím opět britská alternativně-rocková skupina Radiohead, kterou provází aura inovátorů na všech frontách. Minulý týden její členové zveřejnili výsledky slavného, podle jejich slov zajímavého sociálního experimentu. Nejdřív své poslední album In Rainbows nabídli na webu ke stažení „za libovolnou cenu, jakou je kdo ochoten zaplatit“ (viz A2 č. 46/2007). Aspoň jednu penci zaplatilo více než 1,2 milionu lidí. Přidali luxusní 4diskový box včetně vinylu za 40 liber. Slušných sto tisíc prodaných kusů. A poté (s několikaměsíčním zpožděním) vydali i standardní CD. Neuvěřitelných 1,7 milionu prodaných nosičů. Více než předchozích dvou alb skupiny dohromady. Fungovalo by to u jiných skupin, které patří pod velké labely? Magnáti fonoprůmyslu kroutí hlavou a především se bojí to vyzkoušet. Asi tuší, že tato rovnice může fungovat jen při splnění určitě podmínky: zájem totiž bude pouze o hudbu, která neomrzí na jeden poslech.
Jan Vávra