Deník Le Monde přinesl ve svém vydání ze 17. října esej od možná nejuznávanějšího žijícího filosofa, Alaina Badioua, s názvem Jakého reálna je současná krize představením? (De quel réel cette crise est-elle spectacle?). Řeč je v ní samozřejmě o pravděpodobně mediálně nejpropíranějším tématu počátku letošního podzimu, o finanční a bankovní krizi. Zatímco francouzská a další vlády nabídly bankéřům stamiliardy eur jako pojistku jejich machinací, Badiou krizi srovnává se špatným filmem. Nechybí v ní nic, co by v kinematografii pokleslého žánru dosud nebylo zvykem zobrazovat – nečekané obraty a nevyhnutelnost osudu (v tomto případě „černého pátku“). Všechno se hroutí a hroutit se bude i nadále. Naděje ale zůstává. Na scéně se ale obdobně jako v katastrofických filmech objevuje hrstka hrdinů, hasičů finanční krize, Merkelové, Browna a Sarkozyho, kteří humanisticky a vznešeně volají po záchraně bank. Pro herce v tomto filmu, jinými slovy pro bohaté, jejich sluhy a parazity, se poslední dějství nejspíš obrátí v happy end. Divákem této velkolepé mediální show je ale ohromená masa, která může jen stěží chápat sumy, jež naši hrdinové pokládají na stůl. Podle Alaina Badioua je reálno právě zde, mezi těmi, pro něž je miliarda abstrakním pojmem. V poslední době se podle něj o reálnu dost hovořilo hlavně v souvislosti s reálnou ekonomikou spjatou s produkcí hodnoty a dávanou do protikladu k ekonomice nereálné, ke spekulaci. Ta byla často dávána za příčinu právě současné krize. Toto rozdělení je podle autora zbytečné a zavádějící. Finanční kapitalismus je totiž už pět století nedílnou součástí kapitalismu obecného a jeho aktéři nesledují žádnou jinou logiku než logiku zisku. V kapitalistické produkci není o nic více reálna než v kupecké snaze prodat zboží se ziskem. Reálno tedy nemůže být odklon od „nerálných“ spekulací ke zdravé produkci, ale návrat k životu všech, kdo obývají tuto planetu. Reálno není film, ale publikum. Kapitalismus není podle Badioua ničím jiným než prachsprostým banditismem, kdy je za několik let prosperity nutno platit vleklými obdobími krize, během nichž do neznáma mizí astronomické částky. Krize navíc ukazuje pravou povahu demokracie. Té dává autor jméno „kapitál-parlamentarismus“, neboť jsou to podle něj právě bankéři, jejichž jménem politické elity jednají. Poučením ze současné krize má být organizace společnosti jiným způsobem; nejlépe tak, aby získala svoji distanci od Státu. Nositelem změny by se pak měl stát nový proletariát, pocházející z Afriky i z jiných míst zbídačených periferií, a inteligence, jež prošla politickými bitvami uplynulých desetiletí. Badiou, který je hluboce skeptický k přesvědčení o konci ideologií, volá po nové ideologii, která by nahradila zprofanovaný komunismus a zároveň zaručila přechod od „kapitál-parlamentarismu“ ke společnosti založené na reálnu.
Radikál Badiou není jediný, kdo v současné Francii vyzývá k přeuspořádání ekonomického systému. Po necelých dvou týdnech finanční krize se volání po změně ozvalo od toho, od koho by to jen málokdo čekal. O Sarkozyho obratu o sto osmdesát stupňů píší ve svém vydání z 26. září pravicové noviny Le Figaro, pro něž muselo být prezidentovo prohlášení o nutnosti redefinovat kapitalismus opravdovým překvapením. S křížovým tažením proti spekulantům vyrukoval Sarkozy při své návštěvě v Toulonu. Při pečlivé analýze jeho projevu je čtenáři jasné, že zmíněný Alain Badiou reagoval ve svém eseji zejména na Sarkozyho snahu „obrátit stránku finančního kapitalismu“. Prezident Francie totiž poměrně citlivě zareagoval na obavy, které mají jeho voliči o své úspory, a verbálně zaútočil zejména proti spekulantům. Ty označil za strůjce současného zla. „Je konec tvrzení, že trh má vždycky pravdu,“ prohlásil Sarkozy v Toulonu. V projevu, který by, jak napsalo Figaro, mohli všichni levičáci podepsat oběma rukama, však Sarkozy útočí i proti antikapitalismu. Ten pro něj nepřináší žádná řešení. Prezident v projevu slíbil, že ve Francii nikdo o své úspory nepřijde a jeho funkční období vstoupí do nové fáze, která bude poznamenána bojem proti zlatým padákům bankéřů a zhoršování životní úrovně drtivé většiny obyvatel Francie.
Alžírský francouzskojazyčný deník El Watan otiskl 16. října úvodník Omara Berbiche. Ten se věnoval události, která znovu rozjitřila vášně mezi „bílou Francií“ a jejími „domorodci“. Při přátelském zápasu mezi týmy Tuniska a Francie na pařížském Stade de France totiž došlo k tomu, že fanoušci tuniského týmu, rekrutovaní zejména z příslušníků druhé generace maghrebských migrantů, přehlušili francouzskou hymnu pískáním a bučením. Berbiche tuto událost označuje za „revoluci na stadionu“ a rozebírá její souvislosti a konotace. Tunisané jsou ve srovnání se svými alžírskými sousedy známí spíše smířlivějším postojem ke svému bývalému koloniálnímu pánovi. Při vypískání francouzské hymny ale následovali fanoušky alžírského a marockého týmu, kteří už v minulosti šokovali francouzské teoretiky integrace podobným chováním. Tentokrát ale reagovali francouzští politici poměrně ostrými prohlášeními, protože povyk na stadionech nejspíš přesáhl pro ně únosnou míru a zpráva, kterou jim vypískáním hymny „mládež pocházející z přistěhovalectví“ vyslala, již nešla ignorovat. Prezident Sarkozy se setkal se sportovními činovníky, aby si udělal svůj obraz situace. Premiér Fillon vyvinul iniciativu, která by měla opakování podobných incidentů zabránit. Státní sekretář pro sport, Bernard Laporte, známý svým tvrdým jazykem, odrážejícím jeho předcházející kariéru hráče ragby, řekl, že napříště se lze situaci vyhnout pouze tak, že Francie už nebude zvát týmy z Maghrebu k přátelským zápasům. Berbiche se v této souvislosti jedovatě ptá, proč dokonce neodebrat francouzské občanství těm fanouškům, kteří se neumějí za zvuků Marseillaisy ovládat. Tato událost totiž podle něj bude dodávat argumenty francouzské krajní pravici, xenofobům a koloniálním nostalgikům.
Obecněji by ale podle autora měl incident vést spíše k tomu, aby se Francouzi zamysleli nad svou politikou integrace. Ta činí ve Francii z cizinců asimilovanou masu bez minulosti a bez kořenů. Vypískání Marseillaisy mladými Maghrebany však ukazuje, že taková politika není příliš úspěšná. Obdobně jako při nepokojích na předměstích se francouzská politika zabývá důsledky, ale nikoli příčinami problémů, které trápí francouzskou společnost v jejím vztahu k cizincům obecně a k Maghrebanům zvláště. Všechny nástroje, které si francouzská politika vyhradí k tomu, aby se pokusila ubránit svoji hymnu, však těžko pomohou k tomu, aby se napříště mladí Francouzi maghrebského původu, pro něž integrace znamená zejména nezaměstnanost a nejistotu, neuchylovali k podobným zoufalým gestům.