Stát minulý týden ocenil pět umělců. Těžkopádné předávání cen opět ukázalo nechuť dávat při – tak lákavé – příležitosti jasné politické podněty veřejnosti, i když je to zvlášť zapotřebí. Jeden základní jsme se pokusili podsunout laureátům.
1.
Jste oceněn českým státem. Jaký máte názor na vztah tohoto státu ke kultuře? Jinými slovy, jak jste spokojen se současnou státní kulturní politikou?
2.
Co vás trápí jako nyní exponovaného představitele českého cechu spisovatelského (překladatelského, hudebního, divadelního)? Co by se mělo změnit?
3.
Který váš text či obrat (skladba, inscenace) se vám v poslední době v duchu nejčastěji vrací? Víte proč?
Ludvík Vaculík
1. Ten vztah záleží na lidech, kteří stát spravují. Nějaká státní či vládní kulturní politika není vyhlašována. Pořád tu je ten náš požadavek, aby na kulturu bylo v rozpočtu pamatováno aspoň jedním procentem. Ale já si myslím, že by se vůbec kultura a školství měly považovat za přednostní obor pro investice: všecko potom se bude dít a dařit podle úrovně občanů.
2. To je nezjistitelné: agrese reklamy, zdůrazňování pořád ekonomické (peněžní) stránky všeho. Vím: je to základní, důležité, ale mělo by se o tom mluvit zdrženlivěji: nepěstovat kult peněz.
3. Všechno, co píšu, co mi na lidech a poměrech vadí, se mne už brzy přestane týkat. Takže moje činnost je vlastně jen metabolický zvyk.
Jiří Stromšík
1. Ve svobodných společnostech se vznešeným slovem kulturní politika rozumí hlavně prozaické přidělování peněz ze státního rozpočtu. Kulturní pracovníci si vždy mysleli a budou myslet, že se na kulturu (totiž tu takzvanou vysokou) dává málo, ekonomové zase argumentují, že není důvod, aby občan, který v životě nepáchne do divadla nebo galerie, platil herce nebo malíře, kteří se rozhodli udělat si profesi z činnosti, po které není poptávka. Na tento věčný spor neexistuje obecný recept a lze jej řešit jen pragmaticky případ od případu. Takže na současnou kulturní politiku nemám vlastně žádný názor, ale jsem přesvědčen, že by se některé konkrétní dotace měly podstatně zvýšit, ne-li znásobit (například na záchranu a údržbu památek), a to na úkor jiných konkrétních dotací (například na lyžařské mistrovství světa ve výšce 550 metrů nad mořem nebo na fantasmagorie o olympiádě v Praze).
2. To mám pořád mluvit o penězích? V kulturním časopise? Raději z jiného soudku: Myslím, že se od popřevratové vlny diletantských edic i překladů už ve většině nakladatelství zlepšila redakční práce s překladovými texty. Snad k tomu trochu přispěla i aktivita Obce překladatelů, každoroční vyhlašování nejlepších a nejhorších překladů. Ještě víc by asi překladové kultuře prospělo, kdyby recenzenti pravidelně věnovali pozornost nejen knize samé, ale i kvalitě překladu, čímž myslím něco jiného než známou formulku, že překlad je „čtivý“. Napsat tři čtyři kvalifikované věty o překladu ovšem znamená vzít do ruky originál a porovnat dvacet třicet stránek detailně s českým zněním, a kolik recenzentů na to má čas (mne kdysi taková kolace stála celý den) a jazykové vybavení?
3. Myslím, že nejsem jediný překladatel, kterému se v duchu vracejí hlavně kiksy, kterých jsem se kdy dopustil, jako třeba ten, když jsem v jednom ze svých prvních překladů transsexualizoval Janis Joplinovou na Janise Joplina.
Zdeněk Šesták
1. Vztah státu ke kultuře by rozhodně mohl být daleko lepší. Především by mohla být věnována větší pozornost – a prostředky – vážné hudbě. Hlavně mladým umělcům.
2. Upřímně řečeno, mám teď plnou hlavu jiných věcí, mám před sebou koncert, dokončuji knihu, jsem toho plný.
3. Teď mě navštěvuje ta nejčerstvější věc, Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 nazvaný Cesta poznání, který bude brzy uveden v pražském Rudolfinu. Z těch starších věcí, na které se asi ptáte, je to Smyčcový kvartet č. 5 Labyrint duše z roku 1976. Navozuje ve mně stále zvláštní stav, patrně se mi v něm podařilo vystihnout něco z podvědomí.
Jan Borna
1. Já si myslím, že kulturní politika v tomto státě bohužel v podstatě neexistuje. Pořád jsme v zajetí hloupého názoru Václava Klause, který kdysi řekl, že když se maluje, musí se knihovvna vystěhovat na balkon. A my máme pořád tu knihovnu na balkoně. Bojím se, že až ji budeme chtít vrátit zpátky, většina národa už nebude umět číst a většina knih bude poničená deštěm.
2. Měl by se stále znova a znova definovat vztah společnosti k divadlu. V současnosti mě nejvíc trápí, že nejsme schopni oddělit divadla veřejné služby a divadla komerční. Obě mají právo na existenci, ale musí se k nim přistupovat rozdílně.
3. Nejvíc se mi vždycky vrací to nové. Což je souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách. To je taková bláznivina podle tří amerických klaunů. Když se teď řekne divadlo, okamžitě se mi vybaví cestovní bedny a Shakespeare.