Ad Atentát na ikonu (A2 č. 44/2008)
V osobní rubrice Petra Fischera jsme mohli číst: „Ikonizaci (...) provedli za Milana Kunderu jeho čeští čtenáři (...), kteří (...) spustili hysterický obranný křik, v němž se jako důkaz vážnosti, hloubky a významu chvíle objevil dokonce i emotivní náboženský výraz inkvizice“ (zvýraznil kurzívou P. F.). Nevím, ale zdá se mi, že to byla – či je – chvíle skutečně vážná pro velmi mnoho lidí, nelíbí se mi tu ani slovo „hysterický“, nejvíc mě však zaujala ona inkvizice. Mám totiž dojem, že – ač bych se tomuto slovu sám také raději dnes v každé polemice vyhnul – si takové označení do jisté míry vyžádala sama redakce Respektu. Připomeňme slova šéfredaktorova o náhodném nálezu, který může působit „jako projev jakési neosobní touhy po pravdě“, o vůli, „jejíž původ může být jen metafyzický“, o hrdinech, „kteří nám dnes mohou pomoci se těch hříchů zbavit a projít katarzí“. Emotivní náboženské výrazy jsou tedy už na samém začátku. Myslím, že žádná redakce by se neměla cítit jako nástroj nebo mluvčí Prozřetelnosti či jiných tajemných sil. Pro jistotu.
Václav Burian
Ad To mám pořád mluvit o penězích? (A2 č. 44/2008)
Stát by měl mladým umělcům snášet modré z nebe. Financovat jim exkluzivní tvůrčí pobyty u moře, poskytovat jim dlouhodobá zahraniční stipendia a granty, rozmazlovat je a privilegovat je před ostatními vrstvami obyvatelstva. Chránit je před nepříznivými vlivy obyčejného života a nenutit je ptát se po jeho smyslu. Odměnou za to by mladí umělci dál produkovali to, co nyní produkují – nicneříkající a bezcenné sračky. Nepletli by se do politiky a neohrožovali by kterýkoli vládnoucí režim. Osud umělců by byl v rukou státu, osud státu by závisel na komfortu umělců.
Milan Kozelka
Ad Inkviziční epistemologie (A2 č. 44/2008)
Tereza Stöckelová píše, že „proti inkvizičnímu pojetí pravdy experta musíme hájit pojetí pravdy, která je výsledkem kolektivních, třeba antagonistických rozprav a experimentů, pravdy kontextualizované, dočasné, opatrné“. Pokud někdo vystupuje ve stylu „já jsem expert, kdo je víc?“, je podobná poznámka na místě.
Podobný přístup jsem ale v článku Adama Hradilka v Respektu nezaznamenal. Pokud někdo „omezuje prostor namítat“, je na místě hovořit o směřování k totalitě. Má-li být ale takovýmto omezením vyslovení závěrů experta samo o sobě, pak k té totalitě směřuje spíš kritik.
Chceme-li vést kolektivní, antagonistické rozpravy, pak musí být o čem. Chceme-li hned na začátku obhajovat „kontextualizované, dočasné, opatrné“ pravdy, musíme je mít. V takovém případě ovšem není o čem rozprávět. Podobně jako když v dané věci nemáme a nechceme mít pravdu žádnou. I takovýmto způsobem lze potlačovat skutečnosti.
Otázka je, co vlastně Tereze Stöckelové na Adamovi Hradilkovi vadí. Zda to, že přišel s jasným a nekompromisním (a ve svém hodnocení skutečně sporným) názorem, který je ovšem nejlepším východiskem pro antagonistickou rozpravu. Anebo to, že vypustil potlačovanou skutečnost (nejde zdaleka jen o Kunderu), která až dosud celkem nevadila, neboť co oči nevidí, srdce nebolí, a co se navenek neprojevuje, to neexistuje.
Pavel Urban
Soutěž
Správná odpověď na úkol z čísla 42 – Které pražské kino přivítá letos filmový festival Mezipatra poprvé? – zní: Kino Lucerna. Vstupenky a tričko získali Markéta Baďurová z Valašského Meziříčí, Zuzana Svobodová z Prahy 10 a Karel Kubíček z Prahy 9.
–mam–