Adam Georgiev
Planeta samých chlapců
Petrklíč 2008, 120 s.
Povlávání mladého, citlivého a v podstatě opuštěného homosexuála po velkoměstských buzincích (Praha, Berlín, Londýn) a teploušských bytech je v kratičké novele zachyceno hrdě a tvrdě. Vypravěč se ničemu nediví, ničeho se nezříká; jeho řeč je svižně odsekávaná homosměs vulgarismů a zdrobnělin. A patetických prohlášení. „Projdem pár klubíků…“ „Ten čurák mi tam snad napatlal lubrikant!“ „Říkal mi, že potkat někoho je jako dostat záchranný lano do studny.“ Základní pocit ztracenosti a opuštěnosti člověka (determinovaného příslušenstvím k menšině – tedy menšině lidí s citem, lidí s talentem a menšině homoerotické) je v těchto realistických pasážích málokdy vyřčený a (tím) silný. Ve slibném textu však bohužel brzy začne bobtnat vypravěčovo mudrování („…co tedy zůstane v člověku z jeho života, z jeho prožitků?“) a náhodné zaznamenávání všeho kolem (reklamy, písničky v tramvaji…), co ale nepomáhá atmosféře a už vůbec ne podivně rozvrženému hlavnímu příběhu (umírání jedné lásky). Takové neorganické natahování náhle chudokrevného textu známe od Tobiáše Jirouse nebo Jakuby Katalpy. Adam Georgiev dokáže úsporně a plasticky zachytit prostředí, udeřit čtenáře obrazem – na knihu to však nestačí. Ale: zase se mi líbí, jak z celé knihy ční, že ji napsal velice pohledný a v kariéře úspěšný člověk. S tím se čte všechno líp.
Libuše Bělunková
Catherine O’Flynnová
Co se ztratilo
Přeložil Richard Podaný
Kniha Zlín 2008, 244 s.
Román britské spisovatelky získal cenu Costa za nejlepší beletristický debut roku 2007. Nelze jej jednoznačně kategorizovat, ani jednoduše odpovědět na otázku, co všechno se v životech jeho protagonistů ztratilo. Hrdinkou první části příběhu je desetiletá Kate Meaneyová, která uvádí čtenáře do děje. Z její perspektivy se dozvídáme o ponurém sídlišti, kde Kate bydlí, i o nákupním středisku Zelené doubí, jehož výstavba ovlivnila život všech obyvatel sídliště. Detektivní nádech první části, jež popisuje Katino sledování sousedů na sídlišti a v nákupním centru, se pozvolna mění v kritiku konzumního způsobu života a nákupní centrum Zelené doubí, v němž Kate při jednom ze svých pozorování zmizí, se stává ústředním motivem románu. Zelené doubí je průsečíkem osudů ztracené Kate, nezvěstného Adriana, zoufalé Lisy a osamělého Kurta. Pocit ztráty spojuje životy hlavních představitelů a neočekávané rozuzlení románu tento pocit jen částečně kompenzuje. Promarněné sny, deziluze, nespokojenost a pocity osamění dalších anonymních příslušníků britské střední třídy, trávících svůj čas v nákupním centru, prohlubují pocity bezmoci v odosobněném prostoru. Co se však v této knize neztratilo, je snaha hrdinů o lidský kontakt, o prolomení samoty, o nalezení pravdy a hlavně humor, který absurdními postřehy o zákaznících nákupního centra odlehčuje atmosféru příběhu.
Dagmar Junková
Elfriede Jelineková
Milovnice
Přeložila Jitka Jílková
Mladá fronta 2008, 176 s.
Románem Milovnice z roku 1975 získala Jelineková definitivní uznání literární kritiky. Oprávněně, neboť ten patří k tomu nejlepšímu, co bylo v moderní německojazyčné literatuře napsáno. Jelineková tu pokračuje v jazykových experimentech, které započali modernisté, a dovádí je k novým vrcholům (o čemž se můžeme přesvědčit díky skvělému českému překladu). Autorka spojuje jazyk pohádek a naturalismu, jazyk, který ožívá a rozpomíná se na všechny své možné významy, na nečekaná pojmenování a spojení: „děda je opotřebovaný, babi je opotřebovaná. opotřebitel nikde, a přesto jsou opotřebovaní“. Sžíravě ironický nadhled se prolíná s dětsky udivenou perspektivou. Autorčin pronikavý pohled navíc nenese ani stopu hysterie nebo sentimentu, nepsychologizuje. Zároveň se Jelineková nevyhýbá ani sociální kritice, prostřednictvím jazyka demonstruje osudovou předurčenost člověka prostředím. Knihu lze číst jako milostný antiromán, parodující triviální jazyk a klišé, zároveň jsou Milovnice antiheimatromanem. V soustředěné spirále opakujících se motivů se autorka vyrovnává s idylickým obrazem alpské země, s měšťáckým poklidem, který jen skrývá alarmující tupost, lakotu a násilí. „Oči vesnice spočívají na Paule, jako spočívají na všech ostatních, jejichž život je spořádaný a ohraničený. Oči vesnice dávají pozor, aby se žádné hranice nepřekračovaly.“ V tom je stejně jako romány Bernhardovy stále aktuální.
Ondřej Kavalír
Dan Brown
Anatomie lži
Přeložila Jitka Fialová
Argo 2008, 432 s.
Další román autora Šifry mistra Leonarda, který jí bezprostředně předcházel (po Šifře z roku 2003 Brown zatím nic nevydal) a původně u nás vyšel jako Pavučina lží. Kniha má stejnou strukturu, s jakou se setkáváme ve zmiňovaném bestselleru a celý text funguje na obdobném principu. Autor přichází s novou variací na obehrané téma: banální, ale poutavý boj dobra proti zlu v přitažlivých, aktualizovaných kulisách současných organizací, kolem kterých zůstává jistá aura tajemna. Brown umí s žánrem dobrodružného, zdánlivě reálného, akčního a zároveň lehce romantického, do přítomnosti zasazeného příběhu dokonale zacházet. Tvrzení všech postav podkládá faktickými údaji, čtenáři tak nedává prostor k argumentaci ani námitkám, děj sestříhává do snadno stravitelných, napínavých záběrů. Tím vytváří celek natolik čtivý, že se od něj lze jen těžko odtrhnout. Anatomie lži přímo volá po zfilmování. Už ve své knižní podobě se totiž tento román, tedy útvar ryze literární, projevuje spíš jako akční film. Působí svým strhujícím, popisným vyprávěním a rychlým spádem děje. Paralelu s průměrným akčním filmem lze vidět i v celkovém dopadu Anatomie lži na čtenáře – tato variace na osvědčené postupy není ničím novým ani výjimečným. Objev života ve vesmíru v kontextu voleb prezidenta USA, vraždy revolučními zbraněmi na sněhovou munici a love story dvou lidí v ohrožení života své poslání pobavit plní, ale nemá ambice je překročit.
Alžběta Glancová
Arnon Grunberg
Onze oom
Lebowski 2008, 625 s.
Koncem září představil Arnon Grunberg (1971), výrazná postava současné nizozemské literatury, svůj nový román v belgických Ardenách. Po konfliktu s nizozemským kolegou, kterého ranil Grunbergův kritický sloupek, se totiž zařekl, že se z nizozemského literárního světa stáhne a na území Nizozemského království se už neúčastní nejen udělování literárních cen, ale ani autogramiád. Příběh se odehrává v blíže neurčené jihoamerické zemi a odvíjí se od úvodní scény: při nočním přepadu pod vedením majora Anthonyho (to je „náš strejda“ z titulu) v opozičníkově domě je manželský pár nedopatřením zastřelen. Když se nečekaně vynoří vyděšená dcerka, major ji ušetří a přivede ji dokonce jako dárek své bezdětné manželce. Odtud autor rozehrává svou oblíbenou hru s více či méně zvrácenými vztahy, kde zvrhlost, případně zločin neustále číhá za rohem. Jak se vyrovnává dívka Lina s otevřenou otcovskou náručí toho, kdo ji připravil o rodiče? Zkušenosti z vojenského prostředí a z oblasti válečného konfliktu Grunberg v posledních letech získával při návštěvách Iráku a během pobytů u nizozemských jednotek v Afghánistánu. Upoutala ho vlastní paradoxní reakce: když se stal cílem nepřátelského ostřelování, cítil se šťastný. Sérii českých překladů z jeho díla (Modré pondělky, Statisté, Fantomová bolest) doplní na jaře román Tirza, který připravuje nakladatelství Argo.
Magda de Bruin-Hüblová
Souvislosti 2/2008
Druhé letošní Souvislosti jsou ve znamení dvou velkých témat: výročí srpna 1968 a Józefa Czapského. Na srpnovou invazi přátelských vojsk vzpomíná A. M. Ripellino, který ji prožil v Československu na spisovatelském zámku v Dobříši, a měl tedy všechny informace z první ruky, a Umberto Eco, kterého 21. srpen zastihl v Praze na cestě do Varšavy. Ecova stať je vzrušená, emfatická reportáž-fejeton; Ripellino zaznívá z odstupu, zachyceny jsou jeho rozhovory (jak ještě v Československu, tak později v Itálii) se zástupci československé inteligence (Milan Jungmann, A. J. Liehm, Vladimír Karfík, Milan Kundera aj.). – Józef Czapski byl polský malíř, spisovatel a esejista, pražský rodák (jeho matka byla Thun-Hohensteinová); jako jeden z mála důstojníků předválečné polské armády, který se nestal obětí sovětského vraždění v Katyni, byl pověřen výzkumem této tragické kapitoly. Po válce zůstal ve Francii a podílel se na kulturním životě polské emigrace. Vzpomínají na něj přátelé a sestra, otištěny jsou ukázky z jeho vzpomínek, esejů o malířích, obrazy a kresby: tento biografický blok je prvním větším představením jeho osoby českému publiku. – Celek Souvislostí doplňuje rozhovor P. Onufera s kroatistou Dušanem Karpatským, studie P. Krále o Karlu Hynkovi či původní a překladová poezie (J. Brodskij, V. Dufková aj.).
Pavel Šidák
Dušan Šlosar
Jaké hlavy, takový jazyk – rozhovor o češtině a o životě vedli Jiří Trávníček a Jiří Voráč
Host 2008, 216 s.
Profesor brněnské univerzity a bohemista Dušan Šlosar hovoří se svými bývalými žáky o svém profesním i osobním životě, především však o dění na Filozofické fakultě v důležitých obdobích české historie 20. století. Neopomine ani telefonickou jazykovou poradnu na Akademii věd v padesátých letech nebo redakci Hosta do domu v letech šedesátých. Vzpomínky jsou pojaty chronologicky a v první řadě v nich vyniká Šlosarova obdivuhodná paměť. Začíná téměř idylickým líčením svého dětství ve vesnici na moravsko-slezském pomezí, kde ho do literatury zasvětil tatínek, pokrokový učitel. Na Šlosarově osobnosti je vidět jeho přirozená skromnost. Snad jen závěr rozhovorů s pohledem na současnost působí až příliš pesimisticky. Přídavkem k biografii je neméně zajímavé rozmlouvání o českém jazyce, jeho vývoji v dějinách i nynějším stavu. Šlosar trefně definuje nepřesný a mlživý jazyk politiky a médií, zvláště pak kritizuje tzv. módnost vyjadřovaní a tím zvyšující se vliv anglicismů. Přesto však nad češtinou neláme hůl a věří, že se v budoucnu neomezí jen na kuchyňskou mluvu.
Pavlína Vališová
Carl Schmitt
Teorie partyzána
Přeložil Otakar Vochoč
Oikoymenh 2008, 91 s.
Klasik politického myšlení v knize rozvíjí své pojetí politična na příkladu partyzánství. Zkoumá vývoj pojmu partyzán od pruského chápání tohoto výrazu, Clausewitzovy myšlenky drobné války a španělských guerillových bojovníků proti Napoleonovi. Nemůže nezmínit Hegela s jeho pojímáním revoluce a tradice, Marxe a Engelse s jejich úvahami o válce, a konečně se ve svých textech posouvá k Leninovi a Maovi s jejich radikálním chápáním partyzánství. Partyzánská válka je pro tyto revolucionáře nevyhnutelnou formou boje. Skutečnou válkou je pro ně jen válka revoluční, živená absolutním nepřátelstvím. Partyzánský boj tak mohl vést vposledku k „rudé elitě“. Autor rozebírá i otázku moderní subverzivní války a teroristickou formu vedení války. Zkoumá, jak se moderní partyzán „motorizuje“, nejde již o zastarale chápaného partyzána odcházejícího do lesů a bránícího rodnou půdu. Moderní partyzán může být ozbrojen i nukleárními prostředky. Technická dokonalost nového partyzána provokuje technokratismus moderní doby. Schmitt v závěru naznačuje, že moderní stát může napadat neregulérnost partyzánského boje. Technický pokrok vede i k dobývání kosmu a nyní jde o jeho ovládnutí, o moc nad planetou Země. Ve své vizi autor předjímá, že v budoucnosti se bude zřejmě teoretizovat o legitimnosti kosmopartyzánů.
Jiří Olšovský
Ulrich Beck
Vynalézání politiky – k teorii reflexivní modernizace
Přeložil Břetislav Horyna
Slon 2007, 273 s.
Kniha německého sociologa o druhé, tedy reflexivní moderně, která by měla přinést paradigmatické změny v politice, vědě, sociálních vědách a zejména v uspořádání společnosti, patří vedle jeho Rizikové společnosti k nejdiskutovanějším textům o politice a společnosti v Evropě vůbec. Autor si přitom svým apelem na étos skepse nepřisvojuje nárok na širší platnost svých diagnóz dneška ani prognóz do budoucnosti. Vůči jednoduché, industriální, lineární moderně staví reflexivní modernu, která by měla překonat úskalí antimodernizace jako reakce na všechny temné stránky první moderny. Odtud tedy vynalézání politiky – autor postuluje utvářející se politiku, kterou je třeba vynalézt, neboť žijeme v příliš mnoha ohledech v setrvačníku první, průmyslové moderny. Beck odmítá jak postmodernu, tak první modernu, jenže vytvoření reflexivní moderny znamená radikalizaci moderny vůbec. Beckovo Vynalézání politiky není jen významným příspěvkem k mnoha teoriím modernity, respektive projektům moderny. Odlišnost Beckovy knihy od podobných děl autorů jako Hans-Ulrich Wehler či Zygmunt Bauman, spočívá v radikalizaci pochybnosti jako metody, s níž se mohou a mají společenské vědy kriticky zamýšlet nad svými teoretickými postuláty a především s ní mohou dostát komplexnosti předmětů toho, co zkoumají. Na rozdíl od řady jiných teoretiků moderny pohlíží Beck se skepsí i na skepsi samu.
Michal Janata
Sněžana Dimitrova
Devět let v pekle
Přeložila Gabriela Kliková
Vyšehrad 2008, 176 s.
Zdá se, že v Libyi hrají na lidi monstrózního betla: jedním z nich bylo v letech 1999–2007 věznění pětice bulharských zdravotnic a jednoho palestinského lékaře a jejich odsouzení k trestu smrti za údajné nakažení 400 dětí virem HIV. Teprve po devíti letech bylo na základě protestů světové veřejnosti a vyjednávání docíleno jejich propuštění. Ze stránek knihy na čtenáře dýchne totalita jaksepatří: policejní mučírny, vězení jako za časů Hadži Efendiho, vězeňské kursy arabštiny pro negramotné, těhotné kriminálnice – prostě krvas! Dokonce i krimirecept na papriky opékané nad zapalovačem nechybí! A té péče o nemocné a zdravotní personál: absence základních hygienických opatření proti šíření nemocí na odděleních nemocnice, omezování pohybu hraničící s vězněním, sexuální obtěžování, diskriminace až teror, bezduchá diktatura a šikana, neschopnost domorodého personálu, absolutní odpor libyjského vedení k řešení problémů vlastními silami a přesouvání zodpovědnosti na druhé, zkorumpovanost od začátku do konce – prostě marasmus non plus ultra! Kde jinde básník má přímo za povinnost kydnout na takovou ničemnost bahno? Celé to trochu působí jako nějaká chaotická mocenská strategie dlouhodobého rázu, a řádně vyděračská z posledního zapadáku. Ta nemocnice měla být modelem světa pro libyjskou tajnou policii!
Vít Kremlička