Mizející stopy imaginárního teritoria

1.
Existuje podle vás středoevropská literatura? Pokud ano, jak byste definovali její specifika?

2.
Je pro vás středoevropská literatura menšinovou literaturou?

3.
Jaký je pro vás typický středoevropský hrdina a proč?

Petr A. Bílek, literární teoretik, ředitel Ústavu české literatury a literární vědy FF UK

1. Literatura není substance typu brouka, který se buď někde nachází, nebo ne. Čili rozhodneme-li se, aby byla středoevropská literatura, tak bude. Stejně jako kdybychom se rozhodli, že by bylo užitečné mít třeba kategorii literatury voňavé nebo depresivní. V případě středoevropské literatury nám ale už pomohli ti, kdo se z pozice západního exilu ohlíželi za svým původním teritoriem a koncept středoevropské literatury dokázali dosti přijatelně zformulovat: Czesław Miłosz, Milan Kundera a pár dalších. Jejich pojetí se liší od německého konceptu Mitteleuropa z počátku 20. století, ale liší se i od bezproblémově teritoriálního pojetí, které za středoevropskou literaturu bere veškeré národní literatury tohoto regionu; tedy pokud se zastánci teritoriálního pojetí shodnou, co do té střední Evropy patří a co už ne. V takovém pojetí se pak vesele dál učí izolované dějiny jednotlivých národních literatur, jen se tomu dá dnes módní hlavička, když už nelze hájit konstrukt celku literatur slovanských. Esejistické pojetí Miłoszovo či Kunderovo vymezuje jako středoevropskou literaturu pouze určitý typ poetiky a psaní, který se jen v jistých fázích šířil regionem a nabídl typy analogií a podobností obdobně jako habsburská nádraží, nakládání a vaření zelí či dušení masa tak, aby vznikl guláš. Středoevropská literatura je konstrukt, který bude fungovat jen tehdy, když jej uchováme jako výběrové cuvée, jako mřížku, s jejíž pomocí si pro teď a tady aranžujeme jistou směsici z materiálu, který vznikl ve středoevropském teritoriu. A toto teritorium musí zůstat dosti volné: nemá své jediné centrum (střed) ani evidentní periferie, a tudíž ani zřetelné hranice. Je to teritorium imaginární, založené na nenávratně mizejících stopách habsburské monarchie, na vodách smývajících prach našich životů do Dunaje, na husté síti železnic jako jedinečných a výkonných zdrojů dopravy, na existenci židovských enkláv a komunit.

2. Jaká by potom propána byla ta literatura většinová? Středoevropská literatura je literaturou fragmentu, ne menšiny. Je literaturou obyvatel daného prostoru, kterým nic neříká západní romantický mýtus o jedinečnosti každého individua, schopného čelit světu. Je literaturou zkušenosti, že o mně rozhodují jiní a že naše životy nejsou rozprostraněny do lineárních vazeb čitelných příčin a následků. Je literaturou, v níž vazba mezi „já“ a světem nefunguje kauzálně, ale nahodile, iracionálně, anebo také vůbec. Je literaturou, v níž Řehoř Samsa v podobě nestvůrného hmyzu netráví čas zkoumáním, kdo a proč mu to způsobil, ale zkouší ovládnout tu spoustu tenkých nožiček, aby se dostal do práce s co nejmenším zpožděním.

3. Je to banální, ale nedá se nic dělat: muž bez vlastností. Vypravěč Kubinovy Země snivců, Severin z Leppinovy Severinovy cesty do temnot, titulní postava Rilkeho Zápisků Malta Lauridse Brigga, zdánlivý Athanasius Pernath z Meyrinkova Golema, Kafkův Josef K. i K., Haškův Švejk, Ulrich z Musilova Muže bez vlastností a celá plejáda dalších, směřující přes Bruna Schulze a Gombrowicze až snad ke Kunderovi. Protagonisté zbavení kolektivní přináležitosti k národu či víře, a zároveň nevybavení personální identitou, která jim velí jednat na základě integrity své duše či mysli. Protagonisté bez vazeb na minulost svou, rodinnou či širší, bez vazeb partnerských, bez vlastního bytu či domu se zahrádkou, s nejistou, ztracenou či nijakou profesí. Tyto postavy nejsou odlévané z jednoho kadlubu, jde spíše o tušený než pevný tvar. Tento typ umožňuje vydatné variování, nicméně si uchovává podobné existenciální vyznění. Jde o člověka zaskočeného, který už nedokáže na údery světa kolem odpovídat v duchu někdejšího Bildungsrománu ani sebevraždou, natož pak aktivním činem měnícím svět nebo zachraňujícím sebe sama. Nemá své dobré jádro, svůj vesmír v duši, kde by mohl nalézt sama sebe. Má v nitru prázdno, jeho chování je vypůjčené, umělé, loutkovité. Proto nemá cenu dohadovat se, co měl Josef K. vlastně udělat a zda je Švejk idiot nebo geniální idiot. Proto je taky nejde tahat na filmové plátno, ale spíš vytvářet animací, kreslit v komiksech či grafických románech. Tento typ je pro mě ztělesněním toho, co středoevropská literatura dala lidstvu. Akorát že lidstvo si nemůže pomoci a pořád zkouší, zda by nebylo pěkné, kdyby nám takový typ zahrál Anthony Perkins nebo Daniel Day-Lewis.

Stanislav Komárek, biolog a spisovatel

1. Jistě to není něco tak dobře definovatelného jako literatura v národních jazycích, ale literatury z oblastí německého jazykového prostoru a dalších zemí zhruba v rozsahu c. a k. monarchie (polská, česká, slovenská, slovinská, maďarská) by se tak určitě daly chápat a velmi se liší od literatur balkánských, východoslovanských či románských – ty země měly jakousi dlouhou společnou minulost.

2. Z hlediska velkých světových literatur (anglofonní, frankofonní, čínská, ba i bengálská) se jistě jedná o literatury minoritní, bohužel včetně té německojazyčné – kde jsou doby Kafky, Mannů a Hesseho…

3. Středoevropští hrdinové mají s ještě větší urputností než hrdinové z jiných regionů tendenci být antihrdiny, čili mít nesrovnatelně blíže k Josefu Švejkovi či Josefu K. nežli k Mirku Dušínovi.

Jiří Trávníček, literární teoretik, zástupce ředitele ÚČL AV ČR

1. Literatura – to nevím, román však podle všeho ano. Středoevropská literatura mi připadá neuchopitelná, nejasná, ba snad amorfní. Proti tomu středoevropský román přece jen jakési společné rysy vykazuje, ale pouze v jistém časovém omezení: mezi lety 1914 a 1989. Střední Evropu nelze konceptualizovat, nelze ji ani definovat, natož vymezit zeměpisně, lze ji pouze odvyprávět. Proto román jakožto útvar na švu reality a smyšlenky, kritické racionality a volné představy.
Proto román i jako útvar, který potřebuje jistou rozlehlost a příběhový půdorys (k rozvinutí konfliktů a zápletek). Střední Evropa – toť často velmi složité osudy, nejednoznačné identity a přerývané životopisy. A ty nelze zmoci v metafoře či symbolu, na to je potřeba větší plocha: příběh, vyprávění. Za základní znaky středoevropského románu považuji 1) vztah člověka a dějin, tedy poznání, že před dějinami nelze utéct, dále 2) směskovitost, tj. fakt, že není možné vytvořit čisté odrůdy, ale pouze žánrově-tematické sloučeniny; 3) fenomén kostlivce ve skříni, tj. fakt, že nás naše minulost může vždy nějak překvapit; 4) zkušenost exilu, tj. schopnost vnější i vnitřní perspektivy; 5) zánik a nostalgii konce, tj. vědomí toho, že věci zde nemívají dlouhé trvání; 6) maloměstskou optiku jakožto perspektivu uzavřeného světa, který se řídí svými vlastními pravidly, a v posledku 7) hru na „my“ a „oni“ jakožto poznání, že do sídla majitelů klíčů (na „zámek“) nelze proniknout.

2. Otázce nerozumím. Nevím, v jakém slova smyslu by měla být menšinovou. V rámci literatury evropské? Nebo světové? Nebo ve smyslu G. Deleuze a F. Guattariho jakožto literatura menšiny ve většinovém jazyce, konkrétně případ F. Kafky jako židovského autora píšícího německy? Nerozumím.

3. Jednoznačně Švejk, respektive Švejk a jeho protiklad kadet Biegler. Švejk je outsider, který o tom neví ani o tom nemá potřebu vědět, má jen potřebu bezuzdně mluvit a vyprávět. Biegler proti tomu chce být co nejvíce platný svému úkolu a roli, snaží se, ale nakonec kvůli svému častému nucení a vysedávání na záchodcích zmeškává frontové vlaky, takže bojového ducha rakousko-uherské armády vlastně rozvrací. V důsledku jsou to oba rozvraceči, první mimo svou vůli a druhý dokonce proti ní. Oba představují rub a líc středoevropské fatality: mluvící perpetuum mobile a urputný snaživec, kterého zradila střeva.

Jiří Našinec, romanista a překladatel

1. Středoevropská literatura je podle mě v zásadě vymezena hranicemi někdejší rakousko-uherské monarchie (s přesahy do Německa, Švýcarska) a obráží veškerá dějinná traumata tohoto prostoru, kde navzdory dvěma světovým válkám, změnám režimů, násilným přesidlováním obyvatelstva apod. přetrvává zvláštní genius loci, duch zmaru, vysledovatelný stejně tak v dílech Roberta Musila, Josepha Rotha, Franze Kafky, Eliase Canettiho, Jaroslava Haška, Egona Hostovského, Dezső Kosztolányie, Andrzeje Kuśniewicze, Miroslava Krleži, Milana Kundery, Claudia Magrise, Bukovince Paula Celana, Banáťanů Gheorghe Schwartze a Sorina Titela atd. či v nedávné době u Pavla Brycze (Patriarchátu dávno zašlá sláva) nebo sedmihradského prozaika Horii Ursa, jehož román Obléhání Vídně získal loni hlavní cenu Svazu rumunských spisovatelů za prózu.

2. Jistě, globalizace se projevuje i v edičních plánech většiny nakladatelství, kde v současné době jednoznačně převládá literatura angloamerické provenience.

3. Typický středoevropský hrdina je stále nějak ohrožován terorem historie, je buď příslušníkem národa, který dějiny spíše podstupoval, než tvořil – abych parafrázoval žijícího klasika –, anebo patří k národu, u něhož přežívá kocovina z toho, že své výsadní postavení ztratil. Převládající tragický životní pocit takový hrdina někdy vyvažuje trpkým humorem, kterému já říkám janusovský: jedním okem se směje, druhým pláče.

Jan Čulík, bohemista, šéfredaktor Britských listů

1. Víceméně bych se přidržel argumentace Milana Kundery na IV. sjezdu československých spisovatelů v červnu 1967. V důsledku zkušeností s dvěma totalitními režimy a jejich dosti absurdním vývojem během desetiletí má Středoevropan docela výjimečnou, existenciální zkušenost útlaku. Ta zostřuje vnímání. Mezní situace vedou k daleko intenzivnějšímu prožitku než přežívání v pohodlné, každodenní rutině zavedené svobodné společnosti. Zkušenost útlaku mají ovšem i mnozí občané z vražedných diktatur v třetím světě, avšak ty zřejmě buď nemají tak rozvinutou literární kulturu, aby to byly schopny vždy plně reflektovat, anebo je prostě opozice včas povražděna, takže svědectví o životě v mezní situaci nemá svědek z takových zemí čas či schopnosti přinést. Útlak tedy musí být citelný, oběť ale musí přežít, má-li to mít všeobecný kulturní význam. Tyto podmínky splňovala myslím právě středoevropská společnost. K nezahození je i postkomunistická skutečnost posledních dvaceti let. Je zklamáním ovšem, že ta zatím k žádné hlubší reflexi moc nevedla. Avšak paradoxně osmdesátá léta dvacátého století byla mezinárodně, určitě v anglosaském světě, naprostým vrcholem středoevropské a především české literatury. Vzpomínám, jak jednou tehdy publikoval deník Guardian celou stránku doporučené literatury Čtení na léto od britských intelektuálních celebrit. Bylo to někdy tak v roce 1983 a stránka byla plná českých jmen: Kundera, Škvorecký, Holub, Hrabal, Havel, Lustig. Tito autoři byli totiž schopni zpracovat středoevropská traumata takovým způsobem, že získala po určitou dobu celosvětový význam jako atraktivní, obecně lidská výpověď, týkající se dřeně každého člověka, odkudkoliv. Dařilo se jim prezentovat lokální problémy tak, že zaujaly světové publikum, protože v nich mezinárodní čtenáři objevili problémy svoje. Lidé četli Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí nikoliv proto, že by to byl politický pamflet proti komunismu, ale protože v té literatuře objevovali odpovědi, anebo alespoň otázky týkající se jejich vlastního života. Zajímavé je, jak dodnes, po více než dvaceti letech, vzpomínají Britové, co pro ně znamenala Nesnesitelná lehkost bytí za studentských let. Mimochodem, totéž platí o vynikající „mladé vlně“ českého filmu z šedesátých let, která úplně stejným způsobem oslovuje mezinárodní publikum dodnes. Ověřuji si to každý týden na svém mezinárodním semináři českého filmu na Glasgow University. Řekli byste, že bude japonský student nadšený Podskalského Bílou paní jako hlubokou satirou na politiky obecně?

2. Vzhledem k tomu, že žiju mezi českým a britským prostředím už přes třicet let, fascinuje mě rozhraní mezi kulturami a pořád zkoumám jeho propustnost či nepropustnost. Co ze středoevropské kultury je přenosné do širšího světa. V překladových seminářích z češtiny do angličtiny a naopak mám teď v Glasgow studenty české i mezinárodní. K možnosti prolínání kulturních signálů z jednoho prostředí do druhého jsem značně skeptický – studenti texty nikdy nepřeloží dokonale, nejrůznější jemnosti padají pod stůl. Avšak, jak už jsem řekl, jakýmsi zázračným způsobem se především české literatuře podařilo začátkem osmdesátých let na nějaký čas tuto bariéru zlikvidovat. Tehdy nebyla menšinovou literaturou, od té doby se spolu s ostatními středoevropskými literaturami do menšinového ghetta opět vrátila. Vina je samozřejmě na obou stranách. Jak se nedávno vyjádřil výbor udělující Nobelovu cenu, intelektuálové ve Spojených státech jsou většinou posedlí jen americkou literaturou a z neanglických literatur se skoro nepřekládá. A z české literatury a z ostatních středoevropských literatur se překládá ještě méně. Kromě arogance Západu za tento stav věcí může samozřejmě i česká kulturní obec: Češi se baví skoro výlučně jen mezi sebou. Do dialogu s mezinárodním kulturním společenstvím jako rovnoprávní partneři nevstupují. Museli by umět anglicky. To je strašná vina českých vlád za posledních dvacet let. Mladí lidé ve všech menších západoevropských zemích hovoří anglicky tak, jako by to byli rodilí Britové. Češi ne. Je to pro ně obrovský handicap.

3. Je to asi především svědek velkých dějinných událostí, které osudově ovlivňují jeho život a on sám proti nim nic nezmůže. Hrabalův Miloš Hrma, který se sice po sexuálním úspěchu vzchopí k činu a dosáhne tak dospělosti, ale pozor! Dospělost může znamenat smrt. Na jevišti Velké Historie se zabíjí – útok na ostře sledovaný německý vlak Hrmu stojí život. Nebo ještě spíš je typickým středoevropským hrdinou Hrabalův Haňťa, který se podílí na likvidaci vlastní kultury, protože nemá odvahu se vzepřít, a za svou zbabělost se nenávidí. Tak aspoň lisuje ty cenné knihy do balíků jen pomalu… Hrabal byl velký středoevropský spisovatel.

Jiří Holý, literární historik

1. Pro mě středoevropská literatura existuje. Je to dáno tím, že Střední Evropa představuje určitý region, který má společnou historii, znaky kultury i mentality lidí. Jezdím teď každý týden mezi Prahou, Vídní a Regensburgem, takže to vidím na vlastní oči. Myslím, že středoevropská literatura má vlastnosti, které popisovali například Kundera, Bělohradský, Havel a další: grotesknost, zesměšnění jednoznačných ideologií a frází, nedovršenost a neukončenost, vícejazyčnost v doslovném i přeneseném smyslu. Neplatí to samozřejmě pro všechny autory a veškerou literaturu, ale je to dost výrazná tendence, kterou můžeme sledovat v mnoha textech.

2. Této otázce moc nerozumím. Menšinová ve vztahu k čemu? Ve vztahu k jednotlivým národním literaturám? Ve vztahu k evropské literatuře jako celku? Nebo "menšinová" ve smyslu zanedbávaná?

3. Pokud vyjdeme z pojetí středoevropské literatury jako bytostně nedovršené, vícejazyčné, můžeme to doložit i jejími hrdiny, kteří jsou často spíš antihrdiny - nejednoznační, vnitřně problematičtí, nalomení. Zdá se mi, že častěji než jinde se tu objevuje "nedůvěra vůči dějinám", určitá pasivita (která nemusí znamenat vnitřní chudobu) - viz hrdinové Witkiewicze, Schulze, Gombrowicze, Mrożka. Abych zůstal jenom u polské literatury, která se tak vymezuje vůči tradičnímu polskému romantickému mesianismu.