Pralesní rezervace v české krajině většinou vznikají ze sofistikovaných odborných důvodů. Vědci je navrhují, aby chránily unikátní ekosystém i domov vzácných druhů zvířat a rostlin. Oficiální vyhlášky se hemží latinskými termíny a odkazy na odborné práce. Ale pro většinu z nás jsou pralesy i estetickým zážitkem. Magická divočina, kam lidská ruka nezasahuje, svět majestátních prastarých stromů, obrovských vývratů, padlých tlejících kmenů a samovolně vyrůstajících stromků. Právě proto bývají velkou atrakcí pro turisty. Letos slaví dvojí kulatiny. Před 170 lety vznikla první česká rezervace v Žofínském pralese; půldruhého století uplynulo ode dne, kdy kníže Jan ze Schwarzenberku k ochraně vyčlenil nedaleký Boubín. Výstava, již k výročí společně s brněnskými vědci připravila Moravská galerie v Brně pod výmluvným názvem Neregulováno!, představuje umělecké fotografy, kteří zdejší pralesy zachycovali od třicátých let do dneška. Očividně zde našli silnou inspiraci. Ale stejně by jednoho nenapadlo, že vedle Rudolfa Jandy, autora legendární protektorátní knihy Prales v Beskydách, se jich v české fotografii najde ještě dalších devětadvacet. „Důraz klademe na aktuální spontánnost na úkor kontinuální nedotčenosti“, proto „upřednostňujeme pojem divokosti“ před divočinou, píší kurátoři výstavy. Tak.
Vojtěch Kotecký
Kolem vyhlášené radnice v Praze 5 je zase živo. Po volbách v roce 2006 se situace v místním zastupitelstvu vyřešila faktickým rozkladem všech politických klubů (včetně ODS). Pak následovaly dva roky vzájemného napadání mezi „hodnými“, kteří zůstali v opozici, a „zlými“, kteří se přidali ke starostovi Milanu Jančíkovi. Ten je známý z řady skandálů, ve volbách dostal suverénně nejméně preferenčních hlasů, a přesto ovládl místní radnici a pak i místní ODS na další čtyři roky. Podle všeho mu to ale nestačí, a proto se pokračuje v tradici, která velí, že v politice na pětce vždycky musí být něco extra. Protože si nebohý starosta už od voleb stěžuje na nemožnost komunikace s opozicí a zvláště pak zelenými (zaviněnou prý obstruktivními opozičníky), rozhodl se pro vychytralý krok. Do své kanceláře, zatím jen na několik měsíců, naverboval osobu pověřenou navázáním dialogu právě se zelenými. Zjistilo se, že jde o exkomunikovanou ministryni školství a někdejší vůdkyni vnitrostranické opozice u zelených Danu Kuchtovou. Ona sama tuto informaci potvrdila deníku Právo, zelení v Praze 5 pak jen zalapali po dechu. S bývalou místopředsedkyní strany si ale situaci rychle vyříkali, a tak Kuchtová vzápětí oznámila, že roli zprostředkovatelky pokládá.
Jakub Mračno
V jednom lokále v Santiagu de Compostela se mi dostal do ruky deník El Mundo z 24. září. A narazil jsem v něm hned na tři zmínky o své vlasti: v sekci komentářů hájil Bernard Henri-Lévy Milana Kunderu a mluvil o ironii v názvu časopisu Respekt; francouzský originál vyšel v magazínu Le Point o den dříve. Deník dále projevil obavy ze zastínění českého a švédského předsednictví v Evropské unii Nicolasem Sarkozym. A po dalším listování na mě z barevné fotografie vybafl Václav Klaus a Planeta azul (no verde), jak zní titul španělského překladu jeho bestselleru. Druhým mužem na fotografii byl José María Aznar, španělský premiér v letech 1996–2004, nyní předseda think tanku FAES, který knihu vydává. Změna klimatu se podle něj stala novým náboženstvím, jehož stoupenci jsou „nepřáteli svobody“. Španělské vydání Modré planety není (na první pohled) tak kontroverzní jako ruské, kde se jej ujal ropný koncern Lukoil. Jenže Aznara k ropě také jedna příhoda váže, šest let stará: havárie tankeru Prestige a 77 000 tun černé mazlaviny, která zničila galicijské pobřeží pár desítek kilometrů odtud. Liknavost a neschopnost Aznarovy vlády tehdy předznamenala její konec.
Michal Špína
Teď, když sociální demokracie zvítězila ve volbách, je vhodná chvíle k zamyšlení a analýzám. Nemluvím o takticko-strategických rozvahách vedení politických stran. Mám na mysli nás, běžné voliče. Při pohledu na představitele současné ČSSD nás totiž musí nutně napadnout – opravdu jsme to tak chtěli? Zajímavou odpověď na tuto otázku dává již nějakou dobu fungující československý projekt KohoVolit.eu, za kterým stojí analytik Michal Škop. Na jeho webových stránkách můžete zadat, jak byste hlasovali v Poslanecké sněmovně při rozhodování o některých zásadních i méně podstatných tématech, kterými se poslanci v poslední době zabývali. A systém vaše odpovědi automaticky porovná s tím, jak kdo ve sněmovně skutečně hlasoval. Výběr otázek by se možná dal označit za tendenční a přiznám se, že jsem podrobně neověřil, zda všechna data v systému opravdu sedí. Přesto jsem byl ohromen. Nejčastěji, i když i tak jen v méně než třetině případů, jsem se shodl právě s poslaneckým klubem ČSSD. Možná, že si podobné shody všimla i podstatná část voličů, a to o něco dříve než já. A v rozhodování v souladu s poznáním je neodstrašilo ani současné vedení a poněkud ušpiněný stranický profil.
Filip Pospíšil