Branko Paunović a jeho žena Źáklina, občané Vídně, vedou život, který by podle běžných parametrů mohl být označen za „normální“. Jak ale dodává deník Die Presse z 22. října 2008, přesto se do středního proudu plně zařadit nemohou. Jsou totiž Romové, neboli náleží etniku, jehož příslušníci jsou viděni jako žebráci, případně kočovní muzikanti. Paunović s manželkou jsou však živoucími důkazy, že stereotypy nemusí platit. Sedmadvacetiletý Rom původem ze Srbska žije ve Vídni třetím rokem. Ještě v domovském státě vystudovaný učitel, momentálně žádající o nostrifikaci titulu, se živí doučováním angličtiny a matematiky a je zároveň asistentem ve školách. Jeho žena, rodilá Vídeňačka, pracuje v jedné z rakouských pojišťoven. Jako asistent je Paunović činný právě ve třídách s vysokým počtem romských žáků, kde podporuje komunikaci mezi žáky, rodiči a vyučujícími. Zde má možnost nahlédnout do skutečného světa Romů ve Vídni – z jeho pozorování vyplývá, že se mnoho z nich ze strachu z diskriminace odmítá deklarovat za Romy. Tomu odpovídají i údaje z oficiálních statistik. V roce 2001 uvedlo romštinu jako svůj hovorový jazyk 4348 rakouských občanů. Odhady však hovoří až o 40 000 Romech žijících v Rakousku. Situace je zde tedy obdobná jako ve zbytku Evropy. S diskriminací má zkušenost i Paunović. Při hledání asistentského pracovního místa byl jedním z ředitelů bez okolků odmítnut s tím, že „Romové o sebe nedbají a smrdí“. Článek v Die Presse ale na závěr poukazuje i na Romy, kteří se podle svých slov s diskriminací nikdy nesetkali. Jedním z nich je i jednadvacetiletý student hudby Adrian Gaspar, který skládá romskou hudbu, a své etnikum z toho důvodu považuje za výhodu.
Internetové vydání rakouského deníku Der Standard shrnulo 24. října dosavadní poznatky v kauze „Haider“ a zabývalo se také novými úhly pohledu na celou věc. Smrtelná nehoda bývalého korutanského hejtmana a vůdčí osobnosti Svazu pro budoucnost Rakouska (BZÖ) Jörga Haidera je v zemi stále námětem řady spekulací. Oficiální vyšetřování případu již dospělo k jasným výsledkům a chýlí se k závěru. Především mezi obyvateli Korutan a uživateli nejrůznějších internetových diskusních fór se však šíří řada spikleneckých teorií, které Haiderovu smrt přisuzují „temným silám“ (od Evropské unie a svobodných zednářů až po izraelskou tajnou službu Mossad). Rozruch budí i rozbor posledních hodin Haiderova života. Politik se prý nejprve nečekaně objevil na párty ve veldenském baru Le Cabaret, podnik ale podle svého důvěrníka Stefana Petznera, jenž mu zde dělal společnost, opustil střízlivý. Těsně před svou smrtí údajně pak Haider navštívil známý klagenfurtský gay-bar „Stadtkrämer“. A právě zde prý po boku neznámého muže vypil takové množství alkoholu, že mu po smrti bylo v krvi naměřeno osudných 1,8 promile. Byl tedy Haider homosexuál? Rakouští novináři k tématu přistupují opatrně, ale i se snahou osvětlit čtenářům celou záležitost do posledních detailů.
Mnichovský deník Süddeutsche Zeitung informoval 27. října o „dvojí tváři“ literárního kritika Marcela Reicha-Ranického. Ranicki, polský rodák a jeden z nejznámějších současných literárních kritiků v Německu, byl za celoživotní dílo nominován na Cenu německé televize. Během ceremonie, moderované Thomasem Gottschalkem, byl viditelně neklidný. Vše vyvrcholilo ve chvíli, kdy měl cenu převzít. Ranicki šokovanému publiku oznámil, že cenu nepřevezme, a dodal, že celý večer je jedna velká „blbost“. Podle něj nemá zábava v televizi žádnou úroveň a je ostudné, co se diváku nabízí. Celá kauza měla dohru, jelikož v Německu propukly živé diskuse o poslání veřejnoprávní televize a Ranicki dostal několik dní nato prostor v hlavním vysílacím čase, aby lidu oznámil svou představu o kvalitní zábavě.
Zděšení následovalo ve chvíli, kdy se snímek Ranického, hřímajícího na galavečeru německé televize, objevil na reklamním billboardu koncernu Telekom. Do úst mu vložili citát „U nás každý najde televizní program, který se mu líbí“. Mluvčí Telekomu potvrdil, že Ranicki za billboard obdržel finanční odměnu, jejíž výši samozřejmě nespecifikoval. List se nad Ranického farizejstvím pozastavuje. Nejdříve kritika konzumu v německé televizi a pár dní nato klanění se zlatému teleti dobře zaplacené reklamy. Ačkoliv se v diskusi objevili přímluvci, kteří Ranickému „pozlacení“ jeho vystoupení schvalují, je názor listu jasný: literární kritik a mravokárce Ranicki vodí lidi prostě za nos.
Internetové stránky Středoněmeckého rozhlasu a televize mdr (Mitteldeutscher Rundfunk) nabídly 28. října reportáž o renovované synagoze ve městě Zhořelec (Görlitz). Zhořelecká synagoga je jednou z mála v Sasku, která nebyla během národněsocialistické diktatury zničena. V NDR však velmi chátrala a v šedesátých letech přešla do majetku města. Nyní byla za 4,25 milionů eur restaurována. Slavnostní otevření se má konat již 9. listopadu. Akce je však provázena problémy. Místní židovská obec by ráda na otevření přinesla svitek Tóry. Tomu se magistrát města, tedy majitel budovy, brání. Město chce totiž synagogu využívat výhradně k civilním účelům jako „místo setkávání“. Mají se zde konat koncerty, recepce a podobně. Primátor Zhořelce Paulick sdělil, že pokud by do synagogy byla přinesena Tóra, měl by obavu, že bude budova využívána jako bohoslužebný prostor. To nechce a argumentuje tím, že občan, který ze svých daní synagogu financoval, má mít nárok do ní kdykoliv přijít. „Spor o Tóru“ ještě není zdaleka vyřešen. Smutné je, že by se kvůli roztržce mohla „pokazit“ smuteční vzpomínka na 70. výročí Křišťálové noci, která by se měla odehrát právě v nově zrekonstruované zhořelecké synagoze.