Jak dopadly dosavadní snahy najít, popsat a eventuálně podporovat těžiště středoevropské literatury? Neslavně. Tyto pokusy se ovšem stále opakují a mají i jisté společné vyznění.
„Je to celé nějak ztrouchnivělé. Ztrouchnivělé v jakési své nedostatečné sebereflexi,” cituje v jednom rozhovoru jiného středoevropského spisovatele Lajos (čti: lajoš) Grendel. Je to vlastně až trochu trapné, začít hned výčitkou: maďarský pravopis má podobnou historii jako ten český, jeho pravidla platí již přes sto padesát let, ale jeho spřežky nás Čechy nechávají esteticky i ortograficky lhostejnými a přehlásky jsou spíše vynikajícím materiálem pro fonetické pokusy vedoucí k obveselení. Erömü! Nemusíme se ztotožnit s pocitem, který sugeruje tentýž spisovatel názvem esejů věnovaných také identitě menšinového spisovatele: „Má vlast je Absurdistán.“
Projekty střední Evropy
Péter Esterházy před dvaceti lety napsal, že střední Evropa je sen. My o ní ale vždy snili jinak než třeba Němci. Nebo někteří ani nesníme. Nebo ještě lépe: Brňané mají jinou představu o středoevropském prostoru a hodnotách, které jej určují, než literáti ve Velkém Varadíně (na mapě Oradea). Jaká je (nebo byla?) literární střední Evropa židovská? A vůbec, mají katolíci jiné sny než liberálové?
Dvacet let po pádu železné opony má střední Evropa svůj Visegrád s fondem na podporu středoevropské kultury a vzdělanosti, o regionu se přednáší na středoevropských univerzitách s vyučovacím jazykem anglickým a nové formace a formulace takzvaných středoevropských intelektuálů jsou oprávněné snad i proto, že se tento prostor rozevírá dále na východ, až za Bospor.
Realitou současnosti také je, že středoevropský časopis Lettres Internationales, založený před dvaceti lety v Paříži A. J. Liehmem, se daří provozovat jen v maďarské mutaci, krátký dech měl i o deset let mladší časopis pro střední Evropu Kafka, iniciovaný Goethe Institutem. Projekty o tom, co středoevropská literatura znamenala (mohla by znamenat), žijí pokojně vedle sebe a často se vzájemně nijak neruší. Je ta obtížnost cesty jednoho k druhému dána jazykovými nesnadnostmi, nebo sobeckými motivy, které se někdy ozývají z nových a nových definic sebeurčení v tomto prostoru? Sobectví ze strachu o holou existenci? Zdá se, že zrušit jazykové bariéry se tu (pro ten strach?) naštěstí nepodařilo ani osvícenskému centralismu, ani zapáleným slovanským ikavcům a ekavcům, a nedá se ani předpokládat, že by se kterákoliv ze středoevropských literatur zhlížela v té sousední raději než v některé z velkých kultur západoevropských. „Paříži, hojivý neklide,/ blažící víc než lásky samy,/ díky, žes „čekám“ vzkázala mi!“ (Endre Ady).
Švejk, Kundera, nebo Kondelík?
Můžeme si tedy vůbec dovolit snít o tom, že rozmanité literární projevy tohoto regionu mohou být jednou složeny v pomyslnou harmonickou mozaiku nějaké celkové středoevropské literatury, nebo má nějaký smysl pídit se po společných esencích? Pokusy vytvořit pro mnohonárodnostní „středoevropskou literaturu“ lineární historii, tedy položit paralely mezi literatury jednotlivých komunit, upozornit na rozdíly, vytknout shody a na základě pokud možno nenásilné komparace se dobrat syntézy, jsou dopředu odsouzeny k (středoevropsky typické?) neserióznosti. Metodologicky by šlo o obdobu zatím vždy spíše neúspěšných pokusů o syntézy literatury evropské (rozuměj západoevropské a ruské), v nichž hrajeme roli víceméně okrajovou. V pohledu na náš vlastní literární region by ostatně řeč zadrhávala již od počátku, jakkoliv je vůle k pluralitnímu pohledu nyní velkoryse dobrá.
Literární historici se neshodnou ani na tom, které autory vlastních národních kánonů za středoevropské považovat. Pokud Švejk, tak vedle něj Kundera, nebo spíše Kondelík? I tady se těžko vyvarovat ne vždy šťastnému zobecnění, náhodnosti výběru či naopak nepřehlednému výčtu. Mezi možné typické žánry středoevropské literatury patří například středoevropská groteska šedesátých let, otázkou ale zůstává, zda si v tomto případě středoevropanství nenamlouváme jen z neznalosti existence podobného žánru na východ od Čopu.
Momentky z periferie
Sugestivní pohledy na středoevropskou literaturu proto vznikají průhledy k celku na momentkách z periferie. Fotografie jediného venkovského nádraží generuje vzpomínku na vídeňskou operu. Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře Claudia Magrise vznikl na půdě „rakouského životního pocitu“ doznívajícího v bývalých provinciích. Magrise pak následuje celá řada literárních sond do rakouského mýtu v literatuře polské, chorvatské, maďarské… Z podobné perspektivy vycházejí i středoevropské eseje Václava Bělohradského. I některé studie o charakteru české kultury vedou k zjištění, že někteří mistři promlouvají vlastně menšinovým jazykem, že zdejší jednotlivé takzvané plné národní literatury nesly v sobě příliš dlouho prvky jakési polyfunkčnosti a synkretismu – nešvaru literatur menšinových. V konečném výsledku pak ve shodě se západní literární teorií dospíváme k tomu, že centrum neexistuje a to, co jsme považovali za periferii, je ústředním hybatelem věcí příštích. „Velké a revoluční věci vždy vystupují z menšiny. Všechna literatura mistrů zaslouží opovržení,“ provokují Gilles Deleuze a Félix Guattari.
Lineární myšlení umožňující použít pro literární historii časové i prostorové souřadnice ustupuje pojetí literatury jako události odehrávající se v jisté chvíli kdekoliv na světě. Je tedy ještě vůbec možné se v labyrintu slov o fenoménu literatury považované za středoevropskou dopátrat více než vlastivědy, nenechat se zahltit povrchností literárního zeměpisu a sociologizujícího dějepisu a dobrat se těch slov, která jsou pravdivá a mají věšteckou tíhu? Trvá pocit trapnosti, nejistoty z nevyjasněného vztahu pomyslných menšin k pomyslnému centru („uniforma jako fikce přesného světa“, zmiňuje Kunderu Bělohradský). Středoevropská literatura je také snem o tom, jak z tohoto námi nenastoleného napětí vytěžit a zároveň se od něj osvobodit.
Autorka je hungaristka a bohemistka.