Přísloví „všude dobře, doma nejlíp“ nemusí ve střední Evropě platit úplně beze zbytku – občas se může stát, že se doma cítíme poněkud nepatřičně.
Před několika lety v severním Polsku visely billboardy nabízející značku místního piva tím, že měnily tradiční přísloví: Všude dobře doma... – a sem přišel název lokálního piva. Před měsícem se v Praze objevilo stejné rčení ve velice podobné modifikaci – jen značku Kujawiak nahradil Gambáč. Patrně je to náhoda, ale v obou případech se jedná o dost podprůměrná až hnusná piva. Reklamní sdělení tedy muselo být chápáno zkresleně: jakékoliv jiné místo na světě ti může nabídnout uspokojení, ale jakmile se dostaneš zpátky domů do Pomoří nebo české kotliny, budeš si muset vystačit s místní břečkou. Pravděpodobně to nebyl záměr ani polských, ani českých reklamních agentů, ale domov, který měl být původně synonymem příjemného bezpečí, se zde stává místem, které může být také protivné a nepříjemné.
Domov je důležitým měřítkem identity, a proto lze princip této anekdoty spojit s některými asociacemi týkajícími se ideje střední Evropy.
Stísněnost
Být obeznámený s českou literaturou (nebo alespoň s jejími nejznámějšími díly) se během posledních pár let stalo v Polsku módní záležitostí. Při detailnějším pohledu je pak čtenář mnohdy překvapen, že spisovatel, kterého považuje za nejznámějšího českého autora, je nad Vltavou stěží považován za zdejšího spisovatele, a že jeho nejslavnější dílo, které ve světě slaví úspěchy už přes dvacet let, vyšlo poprvé oficiálně česky teprve před dvěma lety. Snem Milana Kundery bylo původně srovnání periferních hlasů s velkými jazyky. V roce 1968 věřil, že svět bude lepší tím, že hlas Guatelmalců, Estonců či Vietnamců bude poslouchán stejně pozorně jako hlas Američanů, Číňanů a Rusů. Sám se však ve své kariéře rozhoduje realizovat tuto utopii tím, že začne psát francouzsky. Všude dobře, doma... nějak není dost místa.
Ukrajinský spisovatel Jurij Andruchovyč se naopak ve svém eseji vysmívá racionálním radám jisté dámy, nejspíš manažerky v oblasti kultury, která tvrdí, že by si spisovatelé ze střední a východní Evropy měli změnit svá slovanská jména, protože mají příliš složitou výslovnost, a tudíž se nedají zapamatovat ani prodat. Andruchovyč ale úmyslně zůstává uvnitř svého jazyka a v hranicích své země, aby žil ve vztahu založeném současně na lásce a nenávisti k ní: „žiju v zemi, která mě nikam nepustí: drží se límce mého kabátu svými zatnutými drápy a její obrovská láska je připravena mě roztrhat na kusy. Musím jí to oplácet a milovat toto vodkou zakapávané teplo, ty lidi, kteří mi neuvěří ani slovo…“ Andruchovyč svými eseji i literární tvorbou výtečně naplňuje tento aforismus: je si vědom všech nevýhod své vlasti, ale zároveň je rozhodnutý být její součástí.
U sebe. V bačkorách
Když kniha Andrzeje Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem vyšla v České republice, Jáchym Topol k ní připojil povídku jako doslov, který byl vzápětí vydán ve Stasiukově polském nakladatelství jako samostatná kniha; realizace česko-polského přátelství, o němž snili zakladatelé značených stezek podél hermeticky zavřených hranic. Všude dobře, doma… se cítím u sebe. To můžeme číst nejen ve Stasiukově Cestě do Babadagu, kde vypravěč prohlašuje, že se cítí doma všude na své cestě střední a východní Evropou, ale tento zájem o lokálnost nalezneme v mnoha aktuálních textech: za všechny zmiňme magické krajiny Olgy Tokarczukové nebo snové lokality represivních diktatur v horách Transylvánie popisované Ádámem Bodorem.
Identita se váže na místa. Evidentní dilemata se však zdají být nezávislá na geografických podmínkách. Je sice přirozené, že je v literárních dílech prováděn určitý výběr a selekce výseků reality, které budou prezentovány podle autorova vkusu, zvoleného žánru či řekněme smyslu pro humor. Bohužel tento výběr často podléhá spíše sociálním, ekonomickým a politickým faktorům. Tato výtka se nevztahuje k volbě, jestli napsat nebo nenapsat dobře prodejný pop-román, nýbrž k tomu, že jak autoři, tak vydavatelé často vybírají mezi expresí a impresí. Dá se risknout předpoklad, že přestože sovětský stín už vybledl, jsou stále aktuální restrikce politické korektnosti, kterým je vhodné a výhodné se podřídit. Existuje totiž málo knih, které nabízejí zvědavý a pronikavý pohled na minulost, aniž by se snažily udělat z komunismu veselý folklorní skanzen ve stylu filmu Good Bye Lenin!. Pokud nyní budeme pokračovat s naším aforismem, muselo by se říct: všude dobře, doma… se pohodlně přezuj do bačkor.
Postkoloniální komplexy?
Tato dilemata by se dala využít jako argument v diskusi o středoevropském postkolonialismu, v níž literární vědkyně Ewa Thompsonová argumentuje, že kupříkladu polský kulturní okruh připomíná postkoloniální regiony. Dokládá to na příkladech retrospektivního vytváření mýtů minulosti, takzvaného postkoloniálního pesimismu a vůle opakování vzorců dominující kultury (kterou by nyní byla kultura Západu). Jakkoliv je tato teze kontroverzní, stojí za to ji uvážit alespoň jako připomínku možného komplexu méněcennosti. Aniž by kohokoliv urážela, může upozornit, že opětovné sebenalézání Polska (potažmo ostatních středoevropských zemí) v nových podmínkách nemusí znamenat druhé Irsko a nemusí nutit středoevropská města k tomu, aby se za každou cenu snažila stát metropolemi. Aura střední Evropy totiž vyzařuje z toho, co historik Timothy Garton Ash definoval jako velkou různorodnost na ploše malého regionu. Ať aforismus zazní znovu v původní formě: všude dobře, doma… nejlíp.
Autorka je bohemistka.