Syrie Jamesová
Ztracené memoáry Jane Austenové
Přeložila Jitka Herynková
Knižní klub 2008, 304 s.
Byla to pravděpodobně zdařilá filmová adaptace románu Pýcha a předsudek z roku 2006, která vyvolala renesanci zájmu o dílo i život Jane Austenové. Na této vlně se neváhá svézt řada průměrných tvůrců a neodradí je ani, že se toto téma snadno dostane za hranice vkusu. Na český trh se nyní dostaly fiktivní paměti Austenové, jejichž autorkou je americká televizní scenáristka. Podle očekávání Jamesová vypráví příběh vystavěný na základě spisovatelčiných románů, přičemž řada postav Ztracených memoárů je zkonstruována podle jejích hrdinů. Nařčení z vykrádání se autorka mazaně brání vysvětlivkou, že osoba z její knihy se později stala předobrazem slavných knižních hrdinů, a defilé únavných předobrazů tak nemá konce. Ač Jamesová zdařile napodobuje svěží dialogy a čtivě líčí všední život na počátku devatenáctého století, jakmile dotlačí svou Austenovou k rádoby vášnivým vyznáním lásky dokonalému gentlemanovi Ashfordovi (pochopitelně předobrazu pana Edwarda z Rozumu a citu), sklouzává text do bahna červené knihovny a už se nevynoří nad jeho hladinu. Potopení do kategorie ženských románků má pro Ztracené memoáry jednu výhodu: stávají se nadprůměrem daného žánru; a to i přes cimrmanovsky doslovný překlad.
Ema Stašová
Garth Ennis, Lewis Larosa
Punisher – Na začátku
Přeložil Šimon Španihel
BB art, Crew 2008, 136 s.
Komiksový mistr sarkastického černého humoru a oplzlostí všeho druhu Garth Ennis je tu s novou řadou Punishera. Ten starý prý byl na čtenáře příliš drsný, a tak ten nový emigroval do řady Max, jež je určena výhradně pro dospělé. Aby se odlišil od starých sešitů, má navíc nového kreslíře, který pochmurnou a doslova vražednou atmosféru vystihl lépe než Steve Dillon. Jinak se toho ale zase tolik nezměnilo, Punisher stále zabíjí jak na běžícím páse, pouze s tím rozdílem, že už u toho netrousí vtipné poznámky, protože je tak drsný a tak nesmiřitelný, že by to prostě nebylo vhodné. Jenže se zdá, že tím pádem je i smrtelně vážný, a tudíž i nudný. Pokud v něčem spočívá síla Ennisova psaní, je to právě jeho dialogický um, který je ostrý a jedovatě vtipný zároveň. I ten zabiják bez příčiny (Punisher) je pak nějak uvěřitelnější a hlavně je s ním sranda, i když hodně pohřební. Přínos nové podoby Punishera tkví tedy hlavně v atmosféricky pochmurné kresbě, která se s dovádivým stylem Dillonovým nedá srovnávat, a pak také ve faktu, že zločinci a jejich zločiny jsou dnešnímu světu mnohem blíž, než tomu bylo v předchozích dílech. A když toho Punisher už moc nenamluví, trocha toho humoru zbývá na vedlejší postavy, které vlastně zachraňují celý komiks, jenž se zúžil na celkem dospělý a civilní obraz krutého zabijáka, s kterým už ale není žádná zábava.
Lukáš Rychetský
KomiksFest Revue 2
Letošní ročník KomiksFESTU! již máme za sebou, nicméně komiksů se na nás před Vánocemi hrne stále víc. Druhé číslo revue, která doplňuje tradiční katalogy tohoto festivalu, obsahuje další krátké ukázky z tvorby zejména evropských autorů, které jsme v A2 představili i v letním komiksovém seriálu. Najdete tu tak příspěvky od Ulfa K., Maxe Anderssona nebo Jasona. Český komiks zastupuje Jaromír 99 se svou adaptací Erbenovy básně Svatební košile (jedna z nejlepších komiksových verzí balady z Kytice, i když vliv kreslíře Mikea Mignoly je tu možná až příliš patrný), tradičně výtečný Jaromír Plachý s alkoholovým splínem párku, kterému chybí jedna nožička; Tomáš Prokůpek s Jánem Lastomírským přenesli Rychlé šípy do sci-fi polohy a Petr Korunka (trochu ve stylu kreslíme-pod-lavicí) zpracoval scénář Edgara Dutky o dvou mužích, kteří se pokoušejí utéct z komunistického Československa (najdeme tu jen úvodní část příběhu). Možná trochu zbytečně tu získala velký prostor ukázka z knihy Marjane Satrapiové Šitíčko, která vyšla nedlouho po této revui. Z nekomiksových prací zde najdeme rozhovor se zakladateli alternativně laděného komiksového sborníku Aargh! Tomášem Prokůpkem a Tomášem Kučerovským, ale také nafotografovaná graffiti s motivem Baracka Obamy. Revue nezapře, že jí jde především o propagaci stejnojmenného festivalu, jistý rozhled však svému čtenáři přináší.
Jiří G. Růžička
Zora Obstová
Ženská próza v italské moderní literatuře
Karolinum 2008, 130 s.
Je vůbec možné literaturu zkoumat z hlediska genderu, dá se mluvit o specifickém ženském stylu, žánrech? Co ženskou literaturu determinuje, co je pro ni specifické? Autorka nabízí dvojí předurčenost: biologickou – archetypální a společenskou, která ženám vymezuje prostor a definuje jejich role. V italské společnosti, jež byla až do druhé poloviny 20. století patriarchální, jde o nepominutelné mimoliterární faktory. Moderní ženská literatura v Itálii se dělí do dvou období: první, žalující fáze (1861–1914) napodobuje mužské psaní, vyrovnává se s tradičními romantickými klišé o ženách; druhá, autonomní (od konce druhé světové války dodnes), již sebevědomě vychází z ženských zkušeností jakožto pramene autentického umění. Rané období se projevovalo pasivní útrpností hrdinek, nedovolenými vášněmi, které nakonec musely ustoupit manželství a rodině. Pozornost je věnována zvláště autorkám, které se ze stereotypních vzorců vymanily (Aleramová, Seraová, Deleddová) a svrhly mýtus romantické ženy. Druhé období představuje svobodnou prózu a její emancipační tendence, zastoupené v českém prostředí málo známými spisovatelkami, z nichž vybočují Lalla Romanová, Natalie Ginzburgová, Anna Marie Ortesová a Elsa Morantová. Z bezpočtu brilantních analýz vystupují směrodatné charakteristické rysy italského ženského psaní. Z knihy se navíc ledacos dozvídáme o italské společnosti.
Klára Löwensteinová
Jaroslav Peregrin
Filozofie pro normální lidi
Dokořán 2008, 144 s.
Jeden předních českých logiků a filosofů jazyka Jaroslav Peregrin (jarda.peregrin.cz), odborný pracovník pražského Filosofického ústavu AV ČR, sebral a upravil své přednášky pro učitele o současné filosofii. Vzniklou popularizační knihu Filozofiie pro normální lidi vřele doporučuji normálním lidem všech stupňů vzdělání. Jedni si osvěží, jak klást obecné i šťouravé otázky – jak rozpohybovat mozek; druzí dostanou základní obrysy sítě, z níž už něco znají, ale nevědí kolik a k čemu, třetí dostávají v krystalické podobě autorův pohled na současný stav svého oboru a mohou s ním s novou silou nesouhlasit. Peregrin se tu nezabývá historií oboru; nýbrž srozumitelně rozvíjí základní otázky, problémy, disputace posledních asi osmdesáti let, přičemž se ve srozumitelných exkursech vrací k několika mohutným filosofům (jejich tématům) starší doby. Je sympaticky zapálený, z textů je zřejmé, že sám straní filosofii analytické, její protivníci či mimochodníci, ač výslovně uznává jejich žánry, dostávají na frak, zvlášť J. F. Lyotard. Své autory – L. Wittgensteina, R. Carnapa, W. V. O. Quina, D. Davidsona či R. Rortyho – interpretuje (v mezích popularizační příručky) s láskou a šarmem. Kniha nabízí za každou kapitolou stručný seznam knih k tématu v češtině. Jedinou nevýhodou celého počinu jsou ilustrace, které jako by vypadly z valašského brutálně humoristického časopisu Trnky brnky.
Karel Brávek
Danilo Martuccelli
Sociologie modernity – itinerář 20. století
Přeložily Pavla Doležalová a Jana Spoustová
Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, 494 s.
Modernitu poznamenanou dvojznačností vágnosti a zároveň až nadužívání tohoto pojmu podrobuje Martuccelli zkoumání neobvyklým způsobem. Sleduje pojem modernity, jak ho exponovaly velké osobnosti světové sociologie zhruba 20. století: Émile Durkheim, Talcott Parsons, Pierre Bourdieu, Niklas Luhmann, Max Weber, Norbert Elias, Herbert Marcuse, Michel Foucault, Jürgen Habermas, Georg Simmel, sociologové tzv. chicagské školy, Erving Goffman, Alain Touraine, Anthony Giddens. Výběr je možná na první pohled překvapivý. Proč Marcuse, a ne spíše Theodore Wiesengrund Adorno? Proč chybí Vilfredo Pareto, jehož teorie elit je rovněž příspěvkem k modernizaci – a rejstřík klasiků sociologie bychom mohli rozšiřovat donekonečna s tím, že kanonický soubor vytvořit z povahy věci nelze. S odvoláním na jednoho z nejpronikavějších historiků a teoretiků historie 20. století Reinharta Kosellecka definuje Martuccelli modernitu jako nesoudobost současníků. V této souvislosti lze učinit jednu redakční výtku na adresu nakladatelství. Redakčně korektnější by jistě bylo uvádět názvy děl, zejména tak klasických, jako je Koselleckova kniha Vergangene Zukunft – Zur Semantik geschichtilicher Zeiten, v původním názvu, nikoli ve francouzském překladu. Rovněž bibliografické údaje by měly být spolehlivější. Parsonsovo dílo Societies (Společnosti) vydalo nakladatelství Svoboda, nikoli Mladá fronta.
Michal Janata
Veřejná archeologie II. – příspěvky ke konferenci Archeologie a veřejnost 2005
Dryada 2008, 116 s.
V pořadí druhý sborník konference zaobírající se problematikou archeologie v památkové péči a vztahu archeologie a veřejnosti. Základní otázka tohoto ročníku zněla: „Jak nakládat s archeologickými lokalitami? Prosazovat spíše jejich ochranu, nebo je využít k popularizaci? Vylučují se tyto přístupy, anebo je možné je skloubit?” Kniha je určena především pro praktikující archeology, památkáře, úředníky státní správy či studenty archeologie, své si v ní však mohou najít i příznivci tohoto dobrodužného vědního oboru. Čtenář zde nalezne několik tipů, jak prezentovat archeologickou lokalitu či jak provést kvalitní archeologický výzkum s co nejnižšími náklady a zároveň přispět k pozitivnímu vnímání archeologie společností. Zejména památkáři jistě ocení příspěvek Radima Vrla o praktické ochraně hradních zřícenin, péči o ně a jejich prezentaci. Petr Sokol zase uvede do problematiky zásahu do jedné lokality v podobě stavby rozhledny a ukáže, jak důležité je přistupovat ke každé lokalitě individuálně a hledat kompromisy, tedy „chránit a zároveň oživit”.
Miroslava Gregorová
Náhoda a nutnost – Jacques Monod v zrcadle dnešní doby
Editor Anton Markoš
Pavel Mervart 2008, 443 s.
Náhoda a nutnost – nebo řád a možnost? Tato dichotomie polemická je, a my to tady flikujem’; než do dáli zas odplujem’, když vítr nám co bude přát, anebo proud s odlivem se hnát; dozvíme se i „novinku“: “analýza smyslových vjemů centrální nervovou soustavou skýtá ochuzený a jednostranný obraz vnějšího světa“! Vědec hyenou se stavší kosti přináší k důkazu, že maso může sežrat i někdo jiný než on – věru, po tolika tisíciletích současná věda došla k samému počátku tolik základního poznání už nyní? Je to až s podivem, že tak elementární poznatky z úsvitu moderní vědy ještě někdo vydává – pokud si vzpomínám, na pražském jezuitském Akademickém gymnáziu jsme před třiceti lety cos podobného prováděli na předmaturitních praktikách, aniž bychom se pozastavili úžasem – zde však jde o progresivní doktrínu. Ano, těch obětí, co to stálo… Zde však se nezavděčím jen tak ledasjak; jako na přípravku ke zkoušce na VŠ bysem přívětivě pohlédl; divím se, proč takové středoškolské kompendium vychází – a pro koho? U jistého stupně vědění nabývá vědec dojmu, že rozumí zhola všemu, nakonec však rozumí sotva svému oboru, a do dalších leda fušuje (což je zřejmě Monodův případ) – a pokud bude kdo z jeho fámulů soptit, neměl chodit s kůží na trh! Víc to je ohlédnutí za „ zradou vzdělanců“ a „koncem ismů“ než co jiného!
Vít Kremlička