Premiér Mirek Topolánek nedávno v rozhovoru pro týdeník Respekt řekl: „Kdybychom žili v normálním státě a Jiří Čunek nebyl předseda lidovců a vláda nebyla závislá na hlasech přeběhlíků, tak Jiří Čunek přece musel odejít. Řekl jsem to mnohokrát.“ Po přečtení těchto slov se mi ulevilo. Ještě že v normálním státě nežijeme. Kdybychom totiž žili v normálním státě, musel by odejít nejen Jiří Čunek, ale možná že by rezignovala většina politiků – třeba po odhalení spisů, jako byla „Kubiceho zpráva“ nebo „Krakatice“. Nakonec by se na české politické scéně méně vyhrožovalo, střílelo a vedle současných veřejných činitelů by se neprosadili ani takoví lidé jako Dalík nebo Kočka. Hezké sny, realita je ale jiná. Bůh ví proč. Třeba by se pak lidé méně báli a více by politikům mluvili do jejich řemesla. Jenže na prostý lid musí být přísnost. „Lidé, kteří se nechtějí řídit poučením, musejí být přinuceni k řádu železnou metlou,“ říkávalo se už za starého Rakouska. Ještě že jsem si to připomněl díky moudrým předkům a předsedovi vlády.
Jaroslav Fiala
Jedním z nových a významných prvků volební kampaně Baracka Obamy bylo vytvoření „armády“ dárců a příznivců, spojených internetem. Čítá 3,1 milionu přispěvatelů. Obama za ně vděčí především Joeovi Trippimu, který už v roce 2004 organizoval podobný sbor pro tehdejšího prezidentského kandidáta demokratů Howarda Deana. Poté, co byl Obama zvolen, se přirozeně naskýtá otázka, co s touto „armádou“ bude vítězný kandidát podnikat dál. Podle Trippiho by Obama měl tuto síť použít jako nátlakovou skupinu proti oponentům svých plánů. O milionu nejaktivnějších přívrženců má Obamův štáb k dispozici užitečná data – například směrovací čísla adres, takže ví, ve kterém volebním obvodu tito lidé bydlí. Může je tedy během několika hodin, navíc prakticky bez velkých nákladů, aktivovat. Štáb také ví, jakým otázkám dávají v každém obvodu tito sympatizanti přednost – kde preferují životní prostředí, kde zdravotní péči, kde usilují o reformu vlády. Žijí po celých Spojených státech, takže jejich potenciální vliv je nemalý. Obama přislíbil „průhledný a propojený Bílý dům“. Internetová „armáda“ tak bude moci působit oběma směry – směrem k Bílému domu i od něj.
Štěpán Steiger
Po mediální ofenzivě, kterou schytala Rada Českého rozhlasu a jeho programový ředitel Richard Medek kvůli postoji k rádiu Wave, se většina radních kamsi zašila a zjevně čekají, až vše vyšumí. Minulý týden svolala raději neveřejné setkání (dala tím jasně najevo, jak si vysvětluje slovo „veřejnoprávní“), maximálně celou situaci glosovala jako „absurdní“ (Jaklová). Jediný Medek se odvážil vystoupit, i když na málo sledované zpravodajské televizi Z1. Tady vysvětlil, že Rada skutečně pochybila, ale zejména tím, že vycházela z chybné analýzy. Jinak prý bylo vše v pořádku. I tady však prokázal, že hudbě příliš nerozumí, když prohlásil, že veřejnoprávní rozhlas nemůže provozovat několik hudebních rádií pro různé věkové skupiny. Hudba podle věku? Dechovku dědovi, Gotta mámě a tátovi a Chinaski dětem? Nechci Medkovi upírat jeho vkus a vizi rádia pro mladé. Dovedu si představit stanici třeba seskládanou z mládežnických pořadů různých jiných stanic, doplněnou dramatickou tvorbou z archivu: vysokokapacitní digitální vysílání k podobným experimentům přímo vybízí. Neměl by však na úkor svého experimentu zničit jedno z mála rádií, které hraje jinak a rozšiřuje tím posluchačům kulturní rozhled!
Jiří G. Růžička
Politikův problém. Co dělat, když komise odborníků, na něž se musíte (i chcete) při rozhodování spolehnout, neplní vaše představy příliš okatě? Jedna nedávno doporučila V. Jehličkovi ocenit J. Kaplického. Ministr to provedl. V tisku mu bylo okamžitě vyčítáno, že oceňuje někoho, komu sebral šanci na tvůrčí projev. Nevím, co měl v případě tohoto návrhu svých odborníků (jimž slávu) dělat. Dát cenu M. Smolákovi nebo M. Knížákovi, aby se v novinách „profláklo“, že ji měl přece dostat Kaplický? Komise tedy morálně zvítězila a novináři také. Jiná komise ministru pomáhala vybrat ředitele České filharmonie, respektive mu naznačila, že žádný z kandidátů není pro funkci vhodný. Ministr teď už neváhal a rozhodl sám. Zvolil V. Darjanina, o němž se v roce 2005 diskutovalo jako o možném ministru kultury – a tehdy se zvedla vlna překvapení a nevole. Komise se od výběru distancuje. Ano. Nakonec všechny problémy vyřeší (kdo jiný) P. Bém. Ten už dávno zjistil, jak s komisemi a sbory pracovat. Hlavní je dosáhnout toho (zmatkem, počtem komisařů, nejasností regulí), aby po skončení schůze sama porota nevěděla, na čem se shodla. Pak jsou spokojení odborníci, chobotnice, klarinetisté i politici.
Karel Brávek