I když se ještě před několika málo lety mohlo zdát, že Fukuyamova teze o konci dějin a konečném vítězství demokracie odpovídá světovému dění, dnes už to vypadá jinak. Demokracie jako by doplácela na pasivitu a produkovala nezájem a apatii.
„Dlouho byla považována demokracie za nevyhnutelnost,“ napsala Madeleine Albrightová nedávno do The Los Angeles Times, „ale tato doba je pryč. Dnes už nejde o souboj kapitalismu s komunismem, nýbrž o boj mezi demokracií a autokracií.“ První otázka zní: Jsme schopní ještě takovýto souboj vyhrát, jako ho demokratický svět vyhrál nad fašismem a komunismem?
Čtvrtina sousedních Němců podle průzkumu agentury TNS z dubna 2008 je s demokracií nespokojená a jen 47 procent občanů si myslí, že se změna po roce 1989 vyplatila. U nás je toto číslo ještě překvapivější: Podle únorové zprávy ČTK z roku 2008 si vládu pevné ruky, tedy autokratický režim, přeje 61 procent dotázaných respondentů, zatímco v roce 1997 to bylo jen 49 procent. Co způsobuje vzrůstající neoblibu demokracie? Jedna teorie praví: Když hluboké mentální zvyklosti, díky minulosti, neodpovídají nastolenému institucionálnímu pořádku, nastává vždycky problém. Jan Hartl ze STEM je mírnější a říká, že lze tento sklon vykládat jen touhou po účinnější organizaci veřejného života. Druhá otázka proto zní: Čím lze vysvětlit náš odmítavý vztah k demokracii?
Návrat dějin
Demokracie potřebuje spolupráci, ta je namáhavá a drahá (stojí čas), a to je právě to, čeho se v naší civilizaci pozvolna nedostává. Ve staré Evropě převážně kvůli únavě. V nových zemích Evropské unie z nezvyku: komunisté odnaučili většinu lidí podílet se na správě věcí veřejných a naučili ji touto činností pohrdat jako něčím nečestným.
I v Německu si už 32 procent lidí myslí, že by se jejich země neměla starat o lidská práva v Číně, když to ohrožuje jejich obchody. Dvojnásobek si je vědom ale toho, že lidská práva mají mít přednost. A 77 procent občanů si tam naštěstí myslí, že demokracie a svobody jsou důležitější než životní úroveň. Opačný názor má v bývalém západním Německu 22 procent a v bývalé NDR 28 procent. Jak by takový výzkum dopadl u nás, nikdo neví. Zato víme, že 60 procent obyvatelstva si u nás nepřeje radar USA a NATO, protože by na naše území byly namířeny rakety cizích států. Všechny tyto údaje hovoří o zhroucení hierarchie hodnot a v nových zemích EU o neochotě riskovat. Jenže riziko je nedílnou součástí závazně žitého života. Kdo neriskuje, ztratí svobodu.
O tom, jak je to s naší angažovaností, vypovídají i počty registrovaných straníků. ČSSD měla v roce 1990 necelých 11 000 členů a dnes jich má skoro 19 000, ODS v roce 1993 o něco málo víc než 23 000 a v roce 2005 cca 26 000. KDU-ČSL měla v roce 1993 asi 100 000 členů, v roce 2003 jen 49 000; KSČM v roce 1991 přes 500 000 a v roce 2008 jen něco málo přes 77 000 členů. Zelení mají dle Práva asi 4000 členů. Vlastně můžeme říci, že starým stranám členové rapidně ubývají a nové strany mají stabilizovaný stav. V Německu od roku 1990 klesl stav členů sociální demokracie z jednoho milionu na 540 000 a CDU z necelých 800 000 na 537 000. Bavorská CSU má stav stabilizovaný kolem 167 000 a podobně jsou na tom Zelení s asi 44 000 členy. FDP klesla z necelých 200 000 na 64 tisíc a Levice z 200 000 na 72 000.
Angažovanost v politických stranách je tedy v sousedním Německu větší (stačí si vynásobit osmi naše čísla, abychom došli ke srovnatelným údajům, které by teoreticky odpovídaly podobnému počtu obyvatelstva) a úbytek členů velice silný. Podobně i účast ve volbách klesá jak u nás, tak u sousedů. Připomeňme, že v roce 1990 se u nás voleb do poslanecké sněmovny zúčastnilo 96,8 procenta občanů a v roce 2002 už jen 58 procent. V ostatních volbách (komunálních, senátních a do Evropského parlamentu) je účast ještě mnohem nižší. V Německu klesla účast ve spolkových volbách z 91 procent v roce 1972 na skoro 78 procent v roce 2005.
Někteří politologové se utěšují tím, že demokracie ve Spojených státech také funguje, i když je účast ve volbách ještě výrazně nižší než v Evropě a strany tam mají mizivý počet členů a sotva hrají nějakou vážnější roli. Tomu ale zase oponuje profesor politologie z Humboldtovy univerzity v Berlíně Herfried Münkler, který říká, že USA jsou tradičně ovládány aristokraty, zatímco evropské státy jsou tradičně stranické, a proto se nelze touto paralelou utěšovat.
Za proměněný vztah k demokracii dle profesora Münklera může ale také tzv. projektující se mentalita, která se v posledních letech v celé Evropě zásadně změnila: dřívější pevné vazby už neexistují a lidská angažovanost je časově velice omezená. Rychlost je nejpřitažlivějším fenoménem 21. století. Čeho nedosáhneme rychle, to nás nezajímá nebo je zastaralé. Debata o demokracii je pro mladé lidi stará zpráva, protože něco o tom již kdysi slyšeli a chtějí slyšet něco úplně nového. Po velmi krátké době má moderní člověk chuť se angažovat v něčem úplně jiném. Proto členství ve straně je něco, co je v rozporu s novou projektující se mentalitou. A podobně je tomu i s manželstvími: málokteré již vydrží na celý život. Motorem dynamické společnosti je změna: fascinace změnou.
Důsledek je ale vážný: přibývá rodin s jedním dítětem, tedy dětí, které nemají zkušenost s výhodností kooperace. Z takovýchto dětí se stávají malí diktátoři a velcí sobci, protože veškerou svou výkonnost jsou schopní a ochotní proměnit jen v osobní pracovní úspěch, tedy v individuální výkon a finanční ohodnocení. A ti druzí, neúspěšní, propadají do pasivity a agonie. Současně střední třída na Západě mizí: malá část se vyšplhává mezi úspěšné, zbytek propadá dolů, mezi nízkopříjmové kategorie. U nás zase střední třída prakticky vůbec nevznikla.
Profesor Manfred G. Schmidt z univerzity v Heidelbergu vidí ohrožení v tom, že demokracie v globalizované společnosti je současně moc rychlá i moc pomalá. Říká: „Moc rychlá je proto, že volební období, a tudíž vládnutí je příliš krátké, a moc pomalá, protože vynucené krátkodobé úspěchy znemožňují věnovat se důležitým a nutným projektům, které vyžadují mnohem delší čas.“
A poslední špatná zpráva, která se týká demokracie, přišla z Nepálu a z Palestiny: v obou zemích se podařilo prosadit svobodné volby, ale lidé si v nich zvolili – svobodně – radikály. Demokracie tam legitimovala terorismus.
Der Spiegel to komentoval slovy: Nenastal „konec dějin“, jak proklamoval Francis Fukuyama v roce 1992, tedy šťastné vyřešení všech problémů díky demokracii, ale naopak „návrat dějin“, kdy se společenství štěpí, atomizují a jsou agresivnější.
Demokratura
Na přitažlivosti získávají autokratické režimy, tedy demokratura: Putinové a komunističtí miliardáři. Už i indický ministr hospodářství, který se donedávna chlubil tím, že je šťastný, protože může žít v největší demokracii světa (Indie má bezmála miliardu lidí), si prý občas přeje, aby i u nich vládl čínský nekomplikovaný a rychlý rozhodovací proces. O teroru samozřejmě nehovoří, ten zamlčuje.
Nebezpečí, které z této úvahy vyplývá, by se dalo shrnout do věty: Žijeme v době, kdy se začíná věřit tomu, že se počítá jen to, co se vyplácí, a to okamžitě, bez ohledu na principy, na kterých naše civilizace stojí. Opět vítězí rychlost.
Režimy v Moskvě či v Pekingu neprotestují proti tomu, když vládci v Dárfúru nechají zemřít 300 000 lidí a v Barmě je při poklidných demonstracích utlučena řada mnichů, anebo když tato země odmítá rozdělovat pomoc po katastrofě, při níž zahynulo bezmála 70 000 obyvatel. Strategické zájmy jsou čím dál důležitější, protože pomáhají otevírat cesty k surovinám, kterých je stále méně, a to je jeden z hlavních důvodů, které umožňují přežívat diktaturám. Ale navíc: z Asie a Afriky nezaznívají dnes hlasy, které by volaly po dělbě moci a svobodě slova. Naopak na oblibě v těchto zemích nabývá čínský model: otevřený hospodářský systém, ale uzavřený, rigidní systém politický s jednou stranou či silnou vojenskou juntou. Osobní štěstí už dávno v těchto zemích není spojeno s volbami, svobodou slova a shromažďování, ale pouze s hospodářským úspěchem.
Podle posledního průzkumu společnosti World Values Survey jsou nejméně spokojenými lidmi Moldavané, kde je formální demokracie, a nejšťastnější jsou právě Číňané, kde vládne diktatura jedné strany. Lee Kuan Yew ze Singapuru říká: „Západní demokr acie není nic pro nás, my si jdeme svou vlastní a lepší cestou.“
Američtí politologové jsou přesvědčeni, že za malý zájem o demokracii a stále vzrůstající skepsi vůči ní může převážně vláda George W. Bushe, protože povolila oficiálně mučení, vybudovala tajné věznice a válkou v Iráku porušila právo na sebeurčení národů. Veřejně popřela principy, které sama léta hlásala, a tím se stala nedůvěryhodná. Podle Gallupova ústavu si v dubnu 2008 myslelo 70 procent Američanů, že jejich země, která tak dlouho platila za vzor pro celý svět, jde pod vedením současného prezidenta špatným směrem. Politologové výsledky komentují jako konec neokonzervativní zahraniční politiky Spojených států, které se ocitly v krizi. Tato situace ale vede k tomu, že díky krizi tamní společnost znovu hledá své původní hodnoty. I média se po období přemrštěné loajality ujala své původní kritické a kontrolní role.
Hlavní politický úkol USA spolu s dalšími demokratickými státy zní: snížit přitažlivost autokratických režimů. Ale zároveň, jak připomíná profesor Ronald Inglehard z univerzity v Michiganu, upozorňovat na to, že pouhé přijetí ústavy a zavedení západních institucí neznamená demokracii a štěstí pro občany. Šťastnými mohou být lidé jen tehdy, když sami demokracii budují a demokratické instituce vytvářejí, a to se bohužel hlavně ve střední Evropě moc neděje. Demokratura vyhovuje zdeptaným a líným lidem, proto po ní zase volají. A vládnoucí elitě jednoduchý
model řízení, v němž nefunguje dělba moci, samozřejmě vyhovuje.
Vlastnictví veřejného prostoru
Rozdíl mezi autokratickými režimy a demokratickými režimy poznáme mimo jiné snadno podle vlastnictví veřejného prostoru: v demokratických zemích patří všem, v autoritářských režimech si ho přivlastňuje do značné míry stát či vláda.
Docela nedávno to velice otevřeně přiznal mediální poradce Vladimira Putina, který řekl: „Televize je hlavní nástroj propagandy, a proto musí být pod kontrolou státu. Kritikům necháváme prostor v tisku.“ Jenže tím, že si stát uzurpuje televizní prostor, který má největší dopad na veřejnost, hlavně pro sebe, znemožňuje vznik veřejného mínění.
Monopol na veřejný prostor znamená zároveň i vyvlastnění veřejného mínění, které vždy vzniká jen díky střetu nejrůznějších názorů ve veřejném prostoru, který je přístupný pro všechny za stejných podmínek.
Všude tam, kde veřejnoprávní média zůstávají pod přímým vlivem parlamentu, který jmenuje jejich rady (jako u nás), nebo kde si vynucují politici vstup do jednotlivých médií zákonem (jako na Slovensku), je volná soutěž názorů znásilněna mocenskými nástroji v neprospěch občanů.
Politici samozřejmě vědí, proč tak činí, poučili se: loni 16. srpna uplynulo 360 let od okamžiku, kdy byla v roce 1747 v Paříži podepsána smlouva s pány Diderotem a d’Alembertem jako s řediteli Encyklopedie. Diderot chtěl vytvořit společný jazyk, v němž by byly všechny věci pojmenovány pro každého stejně a hlavně stejně srozumitelně. Chtěl prolomit chaos žargonů pro zasvěcené, v němž se obyčejní lidé ztráceli nebo byli snadno manipulovatelní. Jen právě díky tomu, že se to encyklopedistům podařilo, se zrodilo veřejné mínění, které ale později, v roce 1789 vedlo k Francouzské revoluci.
U nás by tuto „pojmenovávací“ roli měla plnit veřejnoprávní média. Jenže s některými slovy (pojmy) máme stále problém: přejali jsme je či přeložili z cizích jazyků, ale nepřevzali jejich přesný obsah, a proto nefungují, jak o tom hovoří profesor Ronald Inglehard. Jedním z těch slov (a institucí) je právě veřejnoprávní (médium). Veřejnoprávní média či ve Spojených státech Public Broadcasting Service mají hlavně dbát ve zpravodajství a publicistice na dodržování žurnalistických standardů a dělbu rolí ve společnosti. Politik politiku dělá a analytik ji rozebírá, politik má moc a justice a univerzity mají autoritu. Veřejnoprávní média mají tuto dělbu rolí ctít a podporovat či u nás budovat. Analytik pokládá základní otázky, kterým se každý politik vyhýbá, jako například: Jaké bude mít jednání dotyčného politika následky, komu doopravdy prospěje a jak?, a tím demaskuje líbivá slova politiků: pomáhá občanům vytvořit si samostatný názor. Otevírá jim jiné pohledy na kroky politiků, předestírá jim jiné možnosti výkladu (vytváří možné paralelní konstrukce dějů) a učí je, že každá skutečnost má i odvrácenou tvář, která je méně líbivá. Také bychom mohli říci: Střet dvou politiků je jen střetem dvou ideologií, které maskují podstatu.
Sociologové říkají, že hlavním posláním médií veřejné služby je vytvářet takzvané sjednocující prostředí (jako to chtěli encyklopedisté), což přeloženo z odborného jazyka do češtiny znamená, že překládají blemblem jazyk PR agentur do přirozeného jazyka, a tím odkrývají to, co jejich zjednodušená řeč občanům tají, demaskují ideologické ptydepe politiků, emocionální výlevy bulváru překládají do přirozeného jazyka, ukazují na nemístné zkreslení popisovaných událostí hypertrofovanými emocemi a na druhé straně s dávkou přiměřeného zjednodušení převádějí do přirozeného jazyka řeč vědců či jiných specialistů, a tím umožňují vznik kvalifikovaného veřejného mínění.
V okamžiku, kdy média analytické funkce neplní, kdy analytici nemají ve veřejném prostoru místo, je tento prostor ovládán jen veřejnými emocemi, s nimiž pracují politici, a to je právě ta zásadní chyba, která umožňuje částečnou autokracii i v nových členských zemích EU.
Item
Učinit demokracii opět přitažlivou (a autokracii zavrženíhodnou, jako se to podařilo s fašismem a komunismem) by znamenalo přesvědčit většinu o užitečnosti pevné hierarchie hodnot a vypůjčeným institucím v nových i některých starých zemích Evropské unie dát pevný, byť třeba pozměněný obsah. Zatím, jak říkají kritici, Evropská unie nepěstuje demokracii, nýbrž „government of governments, by governments, and for governments“.
To by ale asi způsobilo revoluci v EU a zapříčinilo úplné vítězství všech sametových revolucí v nových zemích EU, které nepochybně nevyvolá námi tolik obdivovaná rychlost ani krása. Krása a revolta se podle Alberta Camuse totiž řídí společným pravidlem: zpochybňují skutečnost a zároveň jí vtiskují jednotu. A pevná hierarchie hodnot je předpokladem ke vzniku autorit, a tudíž i jednoty. Otázka je, jestli právě té jednoty jsme ještě schopní, jestli po ní umíme toužit, když jsme propadli rychlosti, jestli vítězství dáme ještě někdy vůbec šanci. Jestli chceme, aby pokračovalo The American Century. Jestli jsme schopní znovu získat autoritu v Asii.
Nezodpovíme-li si tyto otázky, pak za nimi, jak říkají Hispánci, začíná zona peligrosa. Schválně to píši španělsky, aby bylo jasné, že dnes už při hledání odpovědí nehraje rasa, národnost, rodina a jazyk žádný blok.
Autor je novinář a spisovatel.