Ministr kultury Václav Jehlička navrhl, aby byl součástí nového občanského zákoníku institut manželství téměř na doživotí. V Evropě sice nic takového dávno nenajdeme, ale inspirovat se prý můžeme v Louisianě, Arkansasu či Arizoně, kde mimochodem zrovna řeší problém, jak se domoci exemplární popravy údajného osmiletého vraha. Poslanecká sněmovna 12. listopadu ve třetím čtení schválila nový trestní zákoník. Neplete si tedy ministr kultury manželství s trestem odnětí svobody na doživotí? Skoro to tak vypadá, když mluví o prokázání viny na rozpadu vztahu. Cyril Svoboda se od plánu ministerstva kultury distancoval, dodává ale, že KDU-ČSL nechce v občanském zákoníku jedinou zmínku o registrovaném partnerství. Ke smůle lidovců je již zákon o registrovaném partnerství součástí českého právního řádu. Lidovci ztrácejí voliče. Možná by pro začátek dalšího boje o voliče nové či odpadlé stačilo, kdyby si vrcholní představitelé strany ujasnili, v jaké žijí zemi a ve kterém století. A kdyby se úředníci ministerstva kultury soustředili na agendu, kterou mají v popisu práce. A raději hned, své funkce nemají na doživotí.
Jana Bohutínská
Evropská ekonomika začíná rychle vstřebávat americkou ekonomickou krizi. A přes mnohá ujišťování současné vlády si můžeme být jisti, že až krize vtrhne naplno i k nám, bude to bolet každého z nás. Důvodem nejsou propastné státní dluhy, jako jinde, ale nepředvídavost minulých (modrých, oranžových i opozičních) vlád. Česko se po revoluci stalo montážní linkou evropských i asijských automobilek a právě automobilový průmysl se zřejmě stane (nebo spíš už stal) další obětí této krize. S nákupem nového auta dnes každý raději počká. Na fabriky, kde se automobily montují jsou samozřejmě napojené další firmy a možná bychom se divili, kdo všechno je dnes na prosperujících automobilkách závislý. Bohužel si naši politici vážnost situace příliš neuvědomují, a tak se Ministerstvo školství ČR snaží ji řešit zamezením úbytku studentů nejrůznějších učebních oborů. Když už jsme si tu ty pásy nechali nainstalovat, měli bychom k nim mít i patřičně kvalifikované. Takže místo toho, abychom se radovali, že stále více mladých lidí míří za vyšším vzděláním, hledáme možnosti, jak je vrátit k málo kvalifikované práci. Však, čím víc toho člověk ví, tím je pro systém nebezpečnější.
Jiří G. Růžička
Claude Lanzmann dozajista neodevzdal veřejnosti svůj film Šoa s výhradou, že může být prezentován jen ve své devítihodinové podobě a nejinak. Do tří promítacích večerů ho dělí filmové kluby podobně jako ČT v polovině devadesátých let. O to překvapivější byla úvaha nynější ČT vypořádat se s letošním výročím „křišťálové noci“ tím, že souvislý devítihodinový film uvede v jediném večeru (9. 11. od 17 do 2 hodin v noci). Nevím, kolik nás té nedělní noci devět hodin u televizorů strávilo, snad stovky, sotva tisíce. Ze strany ČT to v každém případě byla promarněná příležitost. Lanzmannovu dílu Šoa (název poněkud přesnější než vžitý holocaust) je už 33 let, stále je však nejpřesvědčivějším svědectvím o gigantickém zločinu uprostřed Evropy, důkazem, že naše civilizační slupka může za jistých okolností snadno vzít za své. Dnes je autentických svědků, obětí, už podstatně méně než novodobých zastánců či zpochybňovatelů židovské tragédie. Je tedy přímo naší povinností udržovat odkaz zavražděných milionů v lidské paměti, přinejmenším jako profylaxi vůči zrůdnosti, již mohou přinést zítřejší, dnes netušené těžkosti. ČT udělala nespornou chybu. Může ji přejít diskrétním mlčením, nebo napravit uvedením filmu Šoa v přijatelné podobě.
Jiří Vančura
V divadle Hybernia se dává zpěvohra Švejk. Musel si toho všimnout každý, nejen nešťastníci, kteří procházejí kolem této impozantní stavby. Ta bohužel není využívána jako kulturní stánek, ale jako předváděcí místo, kde na jevišti hraje například držitelka titulu Miss České republiky. I co, nejen chlebem živ je člověk. Že ale takový nevkus, v němž mimochodem režijní a autorský prim hraje člen hereckého souboru naší první scény, taktně nepřehlíží deníková divadelní kritika, je zarážející. Švejk v ní dostal stejně prostoru jako Touha Mirjam Landové, která se hraje nedaleko. Recenzenti, jejichž názor by mohl ovlivnit mínění široké veřejnosti, se seriózně věnují rozborům pokleslých produktů určených pouze pro výdělek, respektive k ukojení ega nevytížených lidí různých profesí. Pak se ovšem nelze divit, že obrázek o skutečné kultuře (neřkuli o umění), který si z novin vytvářejí čtenáři, jaksi nekoresponduje s tím, co se jim překládalo například při velkých sporech o magistrátní granty. Zatímco komerční produkce si diváky získají reklamou i díky obsáhlým textům v novinách (a tak se stanou synonymem pražské divadelní kultury), menšinové žánry na prvně zmíněné nemají dost peněz – a na to druhé tu není asi osvícený mediální trh.
Marta Ljubková