V ulicích afrických měst v čele s keňskou metropolí Nairobi propukla nad ránem 5. listopadu 2008 neskrývaná radost. I v jiných částech světa se zvolení prvního černého Američana do prezidentského úřadu setkalo s kladnými ohlasy. Lepší tečku za érou prezidenta Bushe si stěží mohla přát většina obyvatel Blízkého východu, která od nového amerického vůdce očekává rozchod s neoblíbenou politikou jeho předchůdce. Komentátoři arabských listů však přistupovali k informaci o Obamově zvolení vcelku umírněně, přičemž varovali, že očekávání, která mnozí do výsledku voleb vkládají, nemusejí být naplněna. Amír Táherí z deníku aš-Šark al-awsat si v článku Obamova Amerika: Jeden národ, dvě vize povšiml skutečnosti, že americká předvolební kampaň se sice nápadně často dotýkala tématu Iráku, ve skutečnosti v ní však šlo o mnohem hlubší problémy. Často kladenou otázku „Co dělat s Irákem?“ prý podle Táherího zcela vytlačila mnohem důležitější otázka „Co dělat s Amerikou?“.
Podle autora se letošní volby staly prvními od roku 1979, kdy Američané rozhodovali o strategickém směřování své země. K přemýšlení o základech vztahu k okolnímu světu je prý znovu donutily až útoky z 11. září a Obama tohoto pocitu nyní dokázal využít. Mnohem větší změny podle Táherího přinesou volby na domácí scéně. Přes fascinaci Obamovou osobou byla prý kampaň postavená spíš na programech a ideologiích než na kandidátech. Zatímco v dřívějších volbách vycházeli kandidáti z krajních ideologických pozic a postupně se scházeli uprostřed, v roce 2008 tomu bylo přesně naopak. Po opatrném začátku se oba kandidáti začali vyhraňovat. John McCain, který zpočátku zdůrazňoval svou image centristy, se výběrem své viceprezidentské kandidátky Palinové jednoznačně přiklonil na stranu konzervativců. Mimo to zdůrazňoval roli jednotlivců a soukromého kapitálu v ekonomice a dal najevo svou náklonnost k unilateralismu v mezinárodních otázkách. Barack Obama se pak svým zdůrazňováním potřeby sociálně tržního modelu a ochrany slabších skupin obyvatel dostal na americké poměry daleko doleva. Oba kandidáti tak voličům nabídli velmi odlišné populistické vize, které do velké míry zastínily své nositele. I to je podle Táherího důvod, proč se americkým prezidentem mohl stát muž tmavé pleti a navíc s arabským jménem a muslimskými kořeny.
Egyptský autor Salama Ahmad Salama na stránkách egyptského listu al-Ahrám uvedl, že zatím lze velmi těžko odhadnout, jaké bude mít Obamovo zvolení dopad na dění na Blízkém východě. Na jednu stranu lze i z tamní perspektivy vnímat jako pozitivní jev, že byl americkým prezidentem zvolen syn muslimského otce a americké matky. Nicméně velké naděje, které do Obamy vložila i většina původem arabských amerických voličů, budou jen stěží zcela naplněny. Jedním z hlavních důvodů této obavy je velké množství urgentních problémů, kterým bude prezident muset čelit. Týká se to v první řadě finanční krize, která hrozí přerůst ve světovou hospodářskou krizi. Velmi pravděpodobné přitom je, že během Obamovy vlády přijde americký dolar o své postavení vedoucí světové měny. Snadná řešení však na Obamu nebudou čekat ani na Blízkém východě a v Asii. Spojené státy se zde budou muset více přizpůsobit svým evropským partnerům, kteří jsou mnohem více nakloněni dialogu s Ruskem či s Tálibánem. V případě irácké krize bude pro Obamu obzvláště obtížné dostát svým závazkům. Případné stažení vojsk musí doprovázet dohoda s iráckou vládou a zajištění její vlastní bezpečnosti. Nejdelikátnější však bude pro nového prezidenta problematika mírového procesu. Podle autora je nejpravděpodobnějším scénářem odsouvání konečného řešení. Obama se tak vyhne situaci, kdy by musel dostát očekávání svých arabských příznivců a zároveň se nedotknout zájmů americké sionistické lobby.
Z Obamova vítězství měli údajně radost i islamističtí radikálové. Ti podle Eliase Harfúše z deníku al-Haját očekávají, že spolu s republikánskou administrativou padne i nenáviděný projekt „Nového Blízkého východu“. Podle autora se však islamisté zcela mýlí ve svém odhadu, neboť nepochopili, že Obama kritizoval George W. Bushe pro jeho metody, nikoliv pro jeho cíle. Harfúš objasňuje, že Obama pokládal válku v Iráku za nešťastnou právě z toho důvodu, že skýtala argumentační potenciál radikálním islamistickým hnutím. Jeho názor na ně se ovšem v mnohém neliší od názoru Bushova. Rozdíl je nicméně v Obamově mnohem racionálnějším přístupu. Nechápe totiž boj proti islamistům ideologicky jako Bush, ale chápe, že každou krizi je třeba řešit samostatně. Tento přístup bude podle Harfúše mnohem efektivnější než Bushovy „křížové výpravy“. Islamisté by se měli chopit této historické šance a snažit se s novou administrativou dosáhnout rozumné dohody. Pokud tak neučiní, varuje Elias Harfúš, může hrozit, že se metody z Bushovy éry vrátí, jen budou mít svůdnou černou masku.