Co potřebujete vědět o Číně

Příručka věnovaná dějinám Číny, kterou zpracoval Vladimír Liščák z Orientálního ústavu AV ČR, svým objemem dokládá, že o události v zemi, která světu dala jednu z velkých starých civilizací, opravdu není nouze. Na osmi stech stranách shrnuje nejdůležitější události prostřednictvím chronologicky řazených hesel o pozvolna stoupající hustotě, přináší rovněž podrobné tabulky se jmény panovníků a daty jejich vlády a soupis literatury k tématu, včetně přehledu nejdůležitějších překladů čínských děl do češtiny. Chronologie je dovedena až do března 2008, tedy do doby krátce před vydáním. Na první pohled navíc zaujmou poměrně bohaté, vkusně zvolené a návodné ilustrace, nechybějí ani historické mapy. V přílohách najdeme stručné uvedení do jazyků a písem Číny a do čínského kalendáře a dalších přidružených otázek. Zvláštní dvě kapitoly tvoří dějiny Tchaj-wanu, rozdělené rokem 1949, a na úvod je zařazen oddíl o mytických vládcích dávnověku, který přísně vzato k dějinám patří jen volně. Z textu je zřejmý autorův smysl pro detail. Projevil se v téměř bezchybnosti standardního českého přepisu čínštiny i v přesně uváděných podobách jmen a pojmů z jiných, západních i východních jazyků. Takový výkon je v publikaci tohoto rozsahu úctyhodný. Knihu je potěšení listovat a lze ji pohodlně používat jako příručku i jako svébytný úvod do čínských studií.

Jak Arabové poznávali Čínu

Obsah vlastních vstupů zdaleka není omezen jen na politické dějiny, nýbrž je pojat encyklopedicky v širším slova smyslu. Přináší informace z vpravdě nevyčerpatelné oblasti dějin čínské kultury, vědy a techniky, snadno vypozorovatelný je též důraz na styky Číňanů se sousedními národnostmi a zeměmi, ale i se Západem. Právě tímto tématem se Liščák dlouhodoběji zabývá, a jeho důsledné zapracování do čínských dějin v datech, lze svým způsobem považovat za jeho hlavní autorský vklad v této publikaci. Bohaté údaje o procesu evropského a arabského poznávání Číny a o osobách, jež se ho účastnily, oceníme už proto, že mnohé z nich nejsou snadno dostupné, zvlášť jedná-li se o méně proslulá jména. S tím souvisí i péče, již si dal se sjednocením pravopisu jmen v jednotlivých nečínských jazycích, jako je například tibetština, jazyky turkické či arabština, s nimiž se jinak v literatuře setkáváme v mnoha leckdy dost divokých podobách.

V rozložení látky týkající se styků s nečínskými etniky, jimž dnes Číňané říkají zcela ahistoricky „národnostní menšiny“, je patrná větší zevrubnost u západních etnik, hlavně u Tibeťanů a různých turkických kmenů, zatímco osudy početných jižných a jihozápadních skupin (Miao, Jao, I, Čuang, Tung, Tchu-ťia ad.), které dodnes na území ČLR žijí, zůstaly převážně v pozadí. I když kniha zmírňuje sinocentrický pohled typický pro podobné čínské publikace, autor bohužel nepřihlédl k jazykově mandžuskému písemnictví a mandžuské kultuře obecně, jíž byla v první polovině vlády dynastie Čching věnována značná péče. Naopak v případě Tibetu o takové exkurzy není nouze.

A to písmo je ještě starší

Odborníka také nepotěší velmi nepřesné a potenciálně zavádějící informacemi o čínském písmu a jeho dějinách, a to zvlášť, pokud se týkají ožehavé otázky jeho nejstarších dokladů. Ačkoli autor na některých místech správně píše, že spadají do pozdního 13. stol. př. n. l., jinde uvádí odlišná data a operuje s tvrzeními šovinistických čínských paleografů, popřípadě senzacechtivých novinářů, kteří se je snaží posunout daleko do minulosti. U stručného představení znaků ve zvláštní kapitole ve mně pak vznikl dojem, že by bylo možná lepší podobné pasáže úplně vypustit, než se na krajně omezeném prostoru nutně dopouštět nepřípustných zjednodušení.

I když čtenář může někdy nabývat dojem, že Liščákova záliba v dějinách sinologie hrozí zvrtnout v přehled kuriozit nebo že hustota hesel stoupá ke konci knihy možná až přehnaně, nedá se příručce z hlediska jejího účelu nic závažnějšího vytknout. Dobře poslouží nejširšímu okruhu zájemců o Čínu i vzdělané veřejnosti vůbec.

Autor působí v Ústavu Dálného východu FF UK.