Žijeme v parlamentní demokracii? Ano, přiznávám, že je to čistě řečnická otázka. Někdy se možná můžeme domnívat, že ano. Jindy bychom takový názor mohli těžko obhajovat. Třeba v tomto případě. Už jsme v A2 psali (č. 41/2006), že na základě dohody mezi Evropskou komisí a vládou Spojených států jsou předávány do USA osobní údaje leteckých cestujících. Bez ohledu na to, že se proti této dohodě staví Evropský parlament (právě minulý týden k tomu vydal usnesení) a český parlament takové předávání nikdy neschválil (má o něm ale jednat na konci listopadu). O tom, že dohoda porušuje pravidla ochrany osobních údajů, jsou přesvědčeny příslušné evropské úřady, většina evropských i mnoho českých poslanců a senátorů. Údaje jsou ale předávány dál. A bude jich předáváno ještě více. I kvůli tajným smlouvám, doprovázejícím zavedení elektronických víz do USA, které s takovým nadšením přivítali ministři české vlády 17. listopadu. Poslancům jejich obsah ministr vnitra samozřejmě neukázal. Proč také. Patří to snad k parlamentní demokracii?
Filip Pospíšil
Hamburk, divadlo Kampnagel, projekt Zipp, jehož název mluví o cíli propojit (pevným zdrhovadlem) českou a německou kulturu prostřednictvím nejrůznějších dvounárodnostních projektů. Téma série večerů: Čechy, Německo, léta 1968 a 1989, velkoryse naplánováno. Dvojice divadelních představení Alles wird anders a Exit 89 (A2 č. 46/2008) do velkých sálů bývalé továrny přitáhne cca 40 diváků. První kus místy opravdu mrazivě, jindy trochu školometsky konfrontuje svět německých hippie dvojčat – a celebrit – Gettyových se světem přibližně stejně starého Čecha Václava Trojana; druhá konverzačka ukazuje, jak se pod příslibem grantu do výpravných projektů násilně roubují požadovaná témata. Trochu mi to připomnělo státní umělecké zakázky k měsíci československo-sovětského přátelství, snad jen organizátoři zde vypadali nadšeně a přesvědčeni o své práci. Evropské granty v touze po tvorbě umění asi plodí stejná monstra jako požadavky socialistického světa. Oč lépe dopadly koncerty. Čtení Pavla Zajíčka doprovázené německými hudebníky bylo velmi dobré i proto, že nemuselo mnoha slovy obhajovat sebe sama. Divácký nezájem odrážel umělost tématu a k jediné kulturní výměně došlo po jednom z večerů mezi mnou a německým kolegou v blízké hospodě.
Petr Ferenc
Občanské sdružení Iuridicum Remedium 14. 11. zveřejnilo výsledky 4. ročníku soutěže o Cenu Velkého bratra (Big Brother Awards), která upozorňuje na porušování soukromí slíděním států a firem. Mezinárodním slídilem se potřetí staly Spojené státy americké (letos za visa waiver program pro kontrolu návštěvníků), úředním slídilem pražský magistrát za čipovou kartu Pražana, firemním pak AQER.CZ se softwarem monitorujícím váš počítač. Pozitivní cenu převzala německá iniciativa AK Vorrat za kampaň proti zavádění směrnice o uchování elektronických komunikačních dat. Slídění osob či skupin není nic nového, stále nebezpečnější jsou ale metody a mediální masáž, které mohou vyvolat pocit ohrožení. Aby se účastníci vyhlášení výsledků různých mutací slídilů tolik nebáli, provedl je večerem herecký soubor Krátkého a úderného divadla z Liberce. Jeho zbraní je ironie, absurdity a nezodpovězené otázky. Na pátém ročníku bych na rautu ale opravdu konečně uvítal nějaký ten veganský pokrm po vzoru soirée na Ropákovi. Tam vítěze nezvou a ropácký dort snědí sami účastníci akce. Ceny Velkého bratra bych podobně rozdával jen za přínos ochraně soukromí a na šmíráky, co stejně nepřijdou, bych neplýtval časem. Zbude pak více prostoru na zábavu.
Miroslav Patrik
Po ne tak dávném útoku na reklamní plochy na dálnici D1, jemuž jsme věnovali celé jedno hlavní téma (krotitelé reklamy, A2 č. 39/2007) se spisovatel Ludvík Vaculík nechal ve svém posledním slově v Lidových novinách slyšet, že akt podporuje a „těší se na další naše takové činy“. Nemusel se těšit dlouho. Minulý pátek se podobné cti dostalo dalším reklamám, které pro změnu hyzdí dálnici D5 z Prahy do Plzně. Ludvík Vaculík v žádné ze skupin útočníků podle všeho v tom strašlivém počasí nebyl, ale jako by tam byl – po prvním útoku se k věci postavil s pochopením takřka aktivistickým; zmíněný kus jeho sloupku byl jedním z mála významných hlasů. Uvidíme, jak zareaguje veřejnost a hlavně média, která si první příležitost vyjádřit se k problematice reklamy u českých dálnic (což je v takovém množství evropská rarita) nechala v naprosté většině ujít nebo ji pohřbila v bezmyšlenkovitých řečech o vandalství. Po minulé akci před dvěma měsíci dotčení pronajímatelé billboardů vypsali na udání aktérů až půlmiliónovou odměnu. Nyní jim asi jim nezbude nic jiného, než ji navýšit nebo se této hry na Divoký západ po předešlém neúspěchu vzdát úplně. Střílet se doufejme nebude.
Lukáš Rychetský