Specifickému pojetí lidských práv v Kolumbii se 28. října věnoval španělský deník El País, když citoval velmi kritickou a tamní vládou odmítanou zprávu Amnesty International. Tato nevládní organizace shrnuje ve zmíněném dokumentu případy násilí páchaného členy kolumbijských ultrapravicových paramilitárních skupin, které podle tvrzení bogotské vlády již prakticky neexistuje. Marcelo Pollack z AI řekl: „Kolumbijská vláda popírá ozbrojený konflikt a prezentuje optimistický obrázek země, jež za sebou nechala svou krvavou minulost.“ Přitom je řada z údajně demobilizovaných paramilitárních skupin stále aktivních a „většina odpovědných (za zločiny) nebyla předvedena před spravedlnost“. Podle AI bylo jenom v první polovině roku 2008 násilně přesídleno 270 tisíc lidí, tedy o 41 procent více než ve stejnou dobu v roce 2007. Loni v Kolumbii zemřelo v důsledku používání zakázaných pozemních min skoro 200 lidí a Kolumbie je na prvním místě v počtu obětí tohoto druhu zbraně. AI žádá mezinárodní společenství a především španělskou vládu, aby zahrnuly Kolumbii mezi největší světové narušitele lidských práv. Zde by možná bylo namístě se dotázat, zda bude česká „lidsko-právní“ – avšak zároveň proamerická – politika pro. „Pokud se neuzná problém, nebude řešení,“ říká Pollack z AI. Jeho organizace tvrdí, že jen v loňském roce zabili členové ultrapravicových bojůvek asi 1400 lidí a počet „přesídlenců“ v důsledku špinavé války řadí Kolumbii na druhou příčku ve světovém seznamu zemí s největším počtem vyhnaných obyvatel. Na 190 lidí zavraždily přímo vládní síly. Jejich aktivity pak byly tématem článku stejného deníku o dva dny později, když Uribeho vláda provedla největší čistku uvnitř ozbrojených sil. Propuštěno bylo 27 důstojníků, mezi nimi i 3 generálové. Jejich provinění nespočívá v ničem menším než ve vraždění nevinných lidí, kteří jsou poté vydáváni za členy levicových guerill. Likvidace civilistů má dokázat úspěchy armády v boji proti levicovým povstalcům. V případě, který vyústil v propuštění vojáků, se jednalo o zmizení 11 mladíků z okolí Bogoty, kteří byli poté nalezeni o 500 kilometrů severněji a „identifikováni“ jako povstalci. Vojáci si takovým postupem nejenom zvyšují svoji prestiž, ale také dosahují rychlejších povýšení. Od roku 2002 je takto vyšetřováno přes 700 případů mimosoudních vražd spáchaných státními orgány.
Venezuelský deník Tal Cual, řízený tamním významným politikem Teodoro Petkoffem, publikoval 25. listopadu rozhovor s expertem na mezinárodní politiku a univerzitním profesorem Demetrio Boersnerem. Interview se týkalo vztahu mezi vládami v Caracasu a v Moskvě v souvislosti s právě probíhajícím společným námořním cvičením loďstev obou států v Karibiku. Boersner nespatřuje v cvičení žádný důkaz zásadnějšího obratu ve sbližování obou států a akci se snaží zbavit ideologického obsahu s poukazem na fakt, že v ruském zahraničněpolitickém myšlení dnes převažuje pragmatismus. Chavéz prý uvažuje jinak. „Možná by se mu líbilo být v centru vážné mezinárodní krize podobné té, v níž se střetlo Rusko a USA v období raket na Kubě. To se však nestane, nebude nová studená válka. Pro tu by byla potřeba revoluční a ideologické složka. Rusko není komunistické ani socialistické, ani neobhajuje nějakou ideologii, již by chtělo vnutit světu,“ tvrdí profesor. Rusové prý pouze využívají možnosti vrátit Západu léta ponižování, jež vyvrcholila bombardováním Jugoslávie a podporou Saakašviliho. V devadesátých letech podle Boersnera „Západ nepodal Rusku pomocnou ruku a neuznal za pozitivní fakt (…), že docházelo k pokusu vybudovat tržní ekonomiku a že poprvé mělo pluralistický režim se svobodnými volbami“. Podle Boersnera šlo o „velkou nespravedlnost“ a Rusko bylo tlačeno do kouta. Proto nyní reaguje tak, že si najde „Saakašviliho Latinské Ameriky“, který se mu vlastně sám nabídl. Chavéze se Rusové kdykoli zbaví, respektive nedovolí, aby jim bránil jednat pragmaticky také s USA. Z profesorova podání tak vyplývá, že jediným poraženým v této hře může být Chavéz, onen karibský Saakašvili, za kterým jezdí lodě z jiné polokoule.