Vladimir Vertlib
Vyhoštění
Přeložila Hana Linhartová
Kalich 2007, 132 s.
Vladimir Vertlib (1966) zažil jako dítě emigraci ze Sovětského svazu – židovským rodičům se roku 1971 podařilo získat svolení úřadů k vystěhování do Izraele a poté následovalo další časté stěhování. Po Izraeli do Rakouska, z Rakouska zpět do Izraele, do USA a zpátky do Rakouska, kde autor vystudoval a v současnosti žije. Své zkušenosti Vertlib vtěsnal do řady svých děl, především však do této útlé novely. Autobiograficky a s ironickým nadhledem zde líčí snahu židovské rodiny uchytit se v USA, jízlivě je popsána zejména nepřekonatelná byrokracie – rodina zažívá nekonečné cestování po nejrůznějších úřadech a nakonec nekompromisní vyhoštění. Pubertální mladík intenzivně vnímá neosobní, často hrubé a antisemitské chování úředníků, zároveň řeší svoji první platonickou lásku. Hlavní dějová linka je přerušována vzpomínkami na pohnutou minulost židovské rodiny v Sovětském svazu či za druhé světové války a popisem tvrdého pobytu v Izraeli. Kritice neujde ani německá a ruská mentalita: porovnání německé nesmlouvavé pečlivosti tak, jak se projevila v koncentračních táborech s „širokou ruskou duší“, když soused sousedovi jeden den podpálí dům a druhý den s ním popíjí vodku.
Michal Kotrouš
Alexandre Dumas
Madame Lafarge
Přeložila Věra Šťovíčková-Heroldová
Brána 2007, 216 s.
Alexandre Dumas pro většinu lidí představuje především autora Tří mušketýrů či Hraběte Monte Crista. Ti sečtělejší si ještě vzpomenou na Královnu Margot. Dumas však napsal i další prózy, některé mnohem zajímavější, nemluvě o té, která se do rukou veřejnosti dostala jako poslední. Knižní podoby se dokonce dočkala až v roce 2005 a v loňském roce vyšla také v češtině. Román Madame Lafarge vznikl na základě skutečné události, o které prý svého času mluvila celá Paříž, a kdyby od jeho „zrození“ uplynulo méně let, daleko nejspíš by byl tento román zařazen do zcela jiné literární kategorie. Jde totiž skutečný osud jedné čtyřiadvacetileté ženy, která se pokusila vzepřít osudu i za cenu ztráty vlastní svobody. Tedy konkrétně dívky, která především – a v tom patrně spočívala její tragédie – přesahovala hranice tehdejších představ o tom, jak by ideální mladá dívka měla vypadat. Která dokázala položit tehdejší společnosti otázky, co ještě je vina, ale co už spadá do oblasti polehčujících okolností? Na co všechno má člověk právo, pokud se řídí vlastní intuicí? A tak Dumas, velký kouzelník s fantazií, pro jednou usedl ke stolu s tím, že musí vyjít z dostupných fakt, svědectví pamětníků, své vlastní paměti a dobového tisku, a že jeho fantazie bude pro tentokrát pouhým lepidlem, které pospojuje úlomky konkrétního, ale již uzavřeného životního příběhu. A ten byl vším možným, jen ne románovou fabulí.
Magdalena Wagnerová
Yasmina Reza
Zoufalství
Přeložila Zdenka Kovářová
FRA 2007, 113 s.
Jelineková, Fosse, Reza. Tyto autory spojuje nejen to, že se kromě psaní prózy věnují i dramatické tvorbě, ale především spisovatel Thomas Bernhard. Tedy nenávist ke světu, kterou v sobě hrdinové jejich knih stejně jako těch Bernhardových nosí. Postavy jsou znechucené životem, zahořklé, často osamocené. Francouzka íránsko-maďarského původu je u nás známá spíše jako dramatička, některé její hry u nás byly inscenovány, dvě vyšly i knižně (Obraz a Muž přístupný náhodám, 1997). Reza v Zoufalství zachycuje monolog starého muže vedený s jeho synem. Vyčítá mu především průměrnost: „bral bych tě raději jako zločince než bojovníka za štěstí“, říká. Spíš než jako výčitku synovi však můžeme vztáhnout otcovu nespokojenost k němu samému. S blížící se smrtí chce mít pocit, že jeho život za něco stál. Že nebyl úplně nudný, že po sobě zanechal stopu. Do své promluvy vypravěč přidává nejrůznější historky o svých přátelích a téměř polovina nepříliš rozsáhlé knihy patří převyprávěnému setkání s Geneviève, jednou z jeho dlouholetých přítelkyň. Autorka nezesiluje naléhavost knihy opakováním, spoléhá se spíše na strohé věty (ty se však v českém překladu příliš neobjevují). Obdivuhodné je, jak se Reza dokázala do starší mužské postavy vžít. Přestože je Zoufalství výtečně napsaná kniha, má po jejím přečtení člověk pocit, že jde jen o další variaci Bernhardových nespokojených starců.
Jiří G. Růžička
Pavel Cmíral
Milujem se čím dál víc
Albatros 2007, 64 s.
Opravdový poetický klenot: „Jen si mě schováš do soumraku, Andersen přijde po špičkách…“ Pavel Cmíral (1945), textař, scenárista a autor divadelních představení například pro Divadlo Spejbla a Hurvínka, tvůrce a vydavatel knihy básniček Zlatý Roman o úspěšném desetibojaři Šebrlem, vydává knihu veršovánek pro mládež, nazvanou podle písňového textu, který napsal pro Petra Kotvalda. Téměř padesát čísel o tom, co se stane, když se přiblíží „teta Puberta“, je napsáno uslintaně žoviálním stylem toho, „kdo se pohyboval mezi mládeží“ a urputně se snaží o vcítění, postižení problémů náctiletých, hovor jejich jazykem a generování rad „staršího kamaráda“. Navíc jazykem a formou o několik tříd kostrbatějšími než podobné výkony veršotepců Žáčka a Cimického. „Táhli jsme spolu do mekáče. Má skvělá lásko deštěm líbaná. Můj milý deníčku, dnes hráli písničku! 13 až 15 – střelenej věk. Co víš o závrati z dívčích vlasů? S tebou budu sbírat body za nákupy v Delvitě, s tebou budu mít pět dětí, řekni to svý: určitě!“ Ilustrační fota Renaty Horové, zobrazující mládež před pražskými památkami, v parcích a na tklivých zastávkách MHD, si s verši, které mají doprovázet, v ničem nezadají. Udivila mě narážka na „dvojici spoluregistrovaných bezvýznamných zpěváků“. Že by v kasematech ozařovaných zrcadlovými koulemi a neonovými tkaničkami zuřila tichá válka mezi kotvaldovci a vítkovci?
Petr Ferenc
Marie Kubátová
Pohádky z Měsíčkova stříbrného zámku
Ilustroval Petr Kříž
Nakladatelství Bor 2007, 92 s.
Je to již více než pět let, co každý pátek ve svém rozhlasovém pořadu Černobílá mozaika předčítal bluesman Jan Spálený z cyklu pohádek Marie Kubátové, tehdy pojmenovaného Bubáčci ze snů a hlíny. Texty, inspirované figurkami Jana Kutálka, nyní vyšly knižně. Hrdinové těchto próz jsou právě „oživené“ přízračné bytosti, do jejichž výrazů keramik dokázal vtisknout jímavou prostotu i rozvernou grotesknost. Vedle jeho charakteristických čertů se pohádkovým světem potulují klasické i neobvyklé postavičky, vedle jezinek a vodníků se zde čtenář setkává například s houslistou Plakaninim, bílou vránou nebo Spifajnem, z nichž většinu tíží melancholický smutek, nějaké svíravé trápení. Osobitě je pojat i vypravěč – potulný Pohádkář. Pohádky Marie Kubátové jsou drobné okouzlující příběhy, v nichž se tradiční motivy a koncepty spojují s moderními. Jejich přitažlivost posiluje i spisovatelčin bohatý jazyk, čerpající jak z archaických, tak ze současných vrstev češtiny. Svazek vnímavě ilustroval Petr Kříž. Jeho dějové ilustrace sice postrádají expresivitu Kutálkových soch a nahrazují ji lehce sentimentální malebností, díky svému přízračnému fialovému tónování však zdařile navozují jak představu nočního světa, tak i ústřední usebranou náladu osudů všech těch bubáčků, kteří ve vínku měli „nestrašit, jen zalaškovat a pobavit“.
Karel Kolařík
Arthur C. Clarke
Výprava na Zemi
Přeložil Zdeněk Volný
Baronet 2007, 220 s.
Ač oblibuji chůzi, jedno vím jistě: s palubní knihovničkou vybavenou kompletním dílem Arthura C. Clarka bych byl ochoten se vydat s kosmickým korábem až na sám konec Vesmíru ke Zřídlům Času; a že to jednou bude trvat pár pátků, je jisté. Klasikovi sci-fi literatury v jeho úctyhodném díle je inspirací kosmický věk – v roce 1945 zformuloval myšlenku geostacionární družice, realizovanou roku 1962 družicí Telstar. Zabýval se též ideou spojení rakety a jaderné hlavice. Do literatury vstoupil v roce 1951, od té doby si udržuje čtenářský zájem; z plejády jeho povídek vyčnívá Hlídka. Aby snad čtenář nemyslel, že se v Clarkeových dílech jedná jen o nezáživná technologická líčení a poletování kosmem sem a zase tam: „Slunce umíralo a svět byl velice starý. Avšak Adamovy děti i nadále vládly jeho mořím a obloze a jejich slzy a smích naplňovaly pláně a lesy starší než přemísťující se pohoří“ (povídka Nemesis). Ve svém díle je varovný před zneužíváním technologické moci člověka vůči Zemi a univerzu, naznačuje katastrofickými vizemi ničivé možnosti, dřímající dosud v nekontrolovatelném rozvoji pozemské civilizace; s jemným i sarkastickým vtipem glosuje příběhy svých literárních hrdinů… a ještě každá povídka skrývá rébus…
Vít Kremlička
Petr Bláha
Filosofie provincialismu
Martin Dolejš 2007, 94 s.
Autorem knihy je filosof působící na univerzitě v Ústí nad Labem. Již po přečtení několika vět upoutá nesmírně samorostlý jazyk a sloh, který činí nesnadným jakékoliv převyprávění či shrnutí. Na ukázku začátek a konec jedné z kapitol: „Přestože osamělost může být chápána jako opak něčeho, co je osamělosti natolik vzdáleno, že splňuje požadovanou roli opaku, musí provinciální filosof čas od času čelit námitce, že se ve své osamělosti tak vzdálil viditelnosti toho, k čemu by mohl zaujmout opačné stanovisko, že ve své obhajobě opačnosti již ztratil svou odlišnost… Pouze takováto osamělost je potvrzením dosud udržovaného opaku, který nemusí podléhat permanentnímu zjišťování detailů předmětu, který by snad byl strháván v opak pod záminkou trvání na odlišnosti.“ Všech třicet kapitol knihy je utkáno z vět podobného druhu. Čtenářovo přijetí díla bude patrně záležet na tom, nakolik si dovede tyto věty podložit svými konkrétními prožitky a poznatky. To není můj případ, i když vyciťuji naléhavost, s níž byl text psán. Chápu jej jako vyjádření odhodlání zůstat navzdory agresivnímu rozpínání „centra“ provinciálním (a to spíše ve vztahu k myšlence než k místu) filosofem, odmítajícím jakékoliv přizpůsobení či kompromis i při vědomí, že zkáze se nedá zabránit a že je svou tvrdošíjností odsouzen zůstat vyděděncem.
Jan Novotný
Zdeněk Neubauer
Golem a další příběhy o kabale, symbolech a podivuhodných setkáních
Malvern 2007, 186 s.
Zdeněk Neubauer, první český laureát ceny VIZE 97 a „postmoderní“ katolík, paradoxně odmítající vývoj církve po 2. vatikánském koncilu, má nejenom četné žáky a obdivovatele, ale také mnohé kritiky a odpůrce, které přitahuje/uráží svým suverénním/diletantským překračováním hranic jednotlivých vědních oborů. O nejnovějším svazku jeho esejů by asi škarohlíd řekl, že se tu dokonce pokouší o jakousi „teorii všeho“: nejen literatura, ale také přírodní zákony mají podle Neubauera jen jeden základ: pořadí písmen – text. Toto tvrzení autor dokumentuje na kabale, kybernetice a genetice. Jestliže Ladislav Hejdánek rád opakuje, že v současné vědě zůstává zachováno mnoho mytického, Neubauer její racionalitu označuje za „kabalistickou“: například biologii vytýká, že její představa života, který je jen realizací genetických pokynů, je příliš mechanická (totéž vytýká i kreacionismu). Autor je ale kritický i k náboženství: z hlediska židovské (podle něj v podstatě kabalistické) spirituality totiž opravdu nelze vznášet vážné námitky vůči genové manipulaci. Ostatně i zde nachází autor prvky magie: stavbu židovského chrámu lze podle něj pokládat za svého druhu theurgii. Neubauer tak provokuje nejen vědce, ale i věřící, a dokonce i věřící vědce (jako J. Grygara, jak ukázala jejich polemika v rozhlase).
Jan Lukavec
Stephen Webb
Kde tedy všichni jsou?
Přeložili Michael Prouza, Martin Šolc, Eva Šlaufová
Paseka 2007, 352 s.
Proč dosud nedošlo ke kontaktu s mimozemšťany? Jeden z přístupů k řešení tohoto problému představuje tzv. Fermiho rovnice, která se pokouší odhadnout pravděpodobnost inteligentního mimozemského života. Potíž samozřejmě je, že i hodnoty parametrů v této rovnici můžeme nanejvýš odhadovat. Téma, které vysloveně svádí k zmatenému fantazírování, podává anglický fyzik S. Webb systematickou a střízlivou formou: problém rozdělí na celkem 50 možných scénářů a pak se pokouší popsat přednosti i nedostatky jednotlivých variant. Přitom jakoby mimochodem vyloží leccos z radiotechniky, astronomie, matematického modelování, biologické evoluce, ale třeba i deskové tektoniky nebo metodologie vědy jako takové; od čtenáře se neočekávají prakticky žádné vstupní znalosti příslušných oborů. Autor je důkladný, takže analyzuje prakticky vše, co člověka napadne, od možností zjevně obskurních (mimozemšťané zde nepoznáni chodí mezi námi) až po ty působící rozumně (výjimečnost života jako takového, výjimečnost složitějšího života, netechnické civilizace, civilizace trávící čas ve virtuální realitě nebo samotná Země jako počítačová simulace). A aby zaujal i nějaké vlastní stanovisko, nakonec nabídne verzi, která se nejpravděpodobnější zdá jemu samému. Kniha navíc ukazuje, že preciznost a snaha o vyčerpávající výklad nemusí být vůbec na úkor čtivosti.
Pavel Houser
Giordano Bruno
Magie, pouta a dialog renesančního filosofa
Přeložili Jakub Hlaváček a Josef Hajný
Argo 2007, 183 s.
Seznámit se podrobněji s dílem významného a po staletí církví pronásledovaného renesančního filosofa není na škodu. Bruno se opět stává přitažlivý svou idejí „mnoha světů“, když dnes jsou všechny jeho představy o vesmíru v podstatě dokázány: dnes již také nehovoříme o univerzu, nýbrž o multiverzu mnoha světů a vesmírů. Bruna zaujala magie a chápe ji jako umění a moc jednat, a to na základě poznání skrytých vztahů a sil existujících mezi věcmi a lidmi; odhaluje se skrytá harmonie vesmíru, kterým prostupuje tajemný duch jako jeho princip; my se můžeme na tohoto všepronikajícího ducha naladit svým „uměním“ a ve své duši ho realizovat. Náš duch a naše duše jsou podle filosofa spjaty s vesmírným duchem, čímž se vytváří pro člověka možnost vhledu do věcí. Nad vším vládne soběstačné bytostné jedno, k němuž se lze přibližovat po žebříku sebepoznání. Talentovaný jedinec může, jak myslitel ukazuje dále ve svých Poutech, dosahovat vyššího stupně dokonalosti a v rozjímání spět až k božskému; takovým jedincům říká lidé „heroičtí“. Může nás poutat láska jako základní síla vesmíru, jak nám vyjevil již Empedoklés, ale Bruno se zamýšlí i nad těmi pouty, kterými můžeme být jako lidé negativním způsobem spoutáváni. Důkladně zkoumá, jak a jakými silami může být jednotlivec manipulativně ujařmen a jak pouto přechází na lidskou duši. Svým živě napsaným dílem filosof působí a inspiruje dodnes.
Jiří Olšovský
Jan Saudek
Národní divadlo, sezona 2006/07
Národní divadlo, Gallery 2007, 115 s.
Nápad svěřit fotografovi či fotografům vždy jednu divadelní sezonu ustavil jednu novou součást obrazu Národního divadla v očích veřejnosti. Jan Saudek je pro tento projekt disponován již svým fotografickým habitem. Jeho fotografie jsou hravě teatrální, exhibicionismus je vybalancován (sebe)ironií, jeho fotografická narace má dramatickou výstavbu, jeho zapojování rekvizit do fotografického děje je svým způsobem prací scénografa. Dá se říci, že právě touto knihou se projevily kvality Saudkova díla, nikoli proto, že by byly dříve skryté, ale protože vyzněly naplno. Paradoxně právě kniha, která měla nejméně aspirací stát se svého druhu artefaktem jako jiné Saudkovy knihy poslední doby, tedy produkt, který měl „dokumentovat“ loňskou divadelní sezonu, nejšťastněji odhalil fotografovo ledví. Kongeniální je i grafická úprava Milana Jaroše. Pouze mi uniklo, proč v galerii portrétovaných chybí soubor opery ND, když je zde zastoupen někdejší (Jiří Nekvasil) i nynější (Jiří Heřman) šéf opery ND. Navíc Saudek slibuje nejen řediteli ND, ale i čtenářům, že vytvoří „za devět měsíců sto portrétů členů činohry, baletu a opery“. Za důležitější než ne zcela dodržený slib však považuji to, co portréty šéfů i členů činohry a baletu vyjevují: že slavná Saudkova zjizvená zeď zdaleka nekonstituuje jeho poetiku; že ve hře, v tomto případě dramatu portrétovaných, jde o daleko více.
Michal Janata
Host 10/2007
Prosincové číslo Hostu nabízí jako lákadlo „komponovaný rozhovor“ o Ludvíku Vaculíkovi bez něj. Ve skutečnosti to znamená, že redakce zformulovala rozličné otázky týkající se tohoto spisovatele a položila je respondentům, počínaje prezidentem a Michalem Vieweghem konče. Jestli materiál, na nějž upoutává graficky nevyvedená obálka, něco odhalil, pak neschopnost většiny dotazovaných mluvit o někom jiném než o sobě. Desítka se bohužel jako celek vyvedla méně, než bývá u Hostu zvykem – vinna je chatrná redakční práce, která mnoha textům nepomohla a některým zlomila vaz. Typickým příkladem budiž blok o slovenské literatuře. Studie Martina Hudymače Lesk a bída současné slovenské prózy je zacílena na znalce tamější sekundární literatury a její situace. Jakkoli je kritická, dochází ke smířlivým závěrům, takže mylně vzbuzuje dojem, že jde o zbytečné rozčilování. Text je překladem ze slovenštiny, ale je tak mizerně převeden, že nedbaleji už to snad ani nešlo. Zoufalou stylistickou úroveň navíc sráží množství uvozovek, bez nichž se neobejde snad jediná věta. Redakce zaspala i v recenzním bloku; co bývá dobré, je tentokrát slabé až zoufalé, ne-li nesrozumitelné (viz „Ponechme stranu výpravnou složku textu“). O to bizarněji pak působí pečlivě propracovaný rozhovor s Michaelem Špiritem, autoritou redakční práce. Tentokrát ho v Hostu měli požádat, aby nejen písemně odpovídal na otázky, ale celé jim to přečetl.
Marta Ljubková