Do mailu mi přišla anonymní výzva, abych v případě, že nesouhlasím s neustálým zdražováním elektřiny a nehoráznými odměnami manažerů elektrárenské společnosti ČEZ, 1. února v 18 hodin vypnul všechny spotřebiče. Rád to udělám, a to i přesto, že mne server idnes.cz ujišťuje, že vypnutí může ohrozit společnost ČEPS, která spravuje elektrizační soustavu, a nikoliv samotný ČEZ. Z technického pohledu je to možná pravda. Ale jak se jinak může občan ozvat proti nemravnému ekonomicko-politickému penězovodu, na kterém se podílejí všechny strany kromě zelených? Jak jinak demonstrovat, že se mi zvedá žaludek z lidí, kteří si nechají od téměř státní firmy vyplácet mnohasetnásobky průměrné mzdy, aby pak z vedlejší ředitelské odměny 670 milionů uloupli stovku milionů pro školu syna pana prezidenta? Jiné cesty jistě existují. Těch zákonných má ale obíraný občan k dispozici poměrně málo. Náhlé zhasnutí patří mezi ty legální i osvícené způsoby. Účastníci energetického spiknutí by si ale měli uvědomit, že na ty druhé může také dojít.
Filip Pospíšil
Často mi připadá, že největšími odpůrci ústavního práva na informace jsou státní instituce zřizované různými veřejnými orgány. Například Letiště Praha, Ředitelství silnic a dálnic ČR (ŘSD), Ředitelství vodních cest ČR (ŘVC) apod. V roce 2003 zažádaly Děti Země ŘSD o nahlédnutí do stavebních dokumentací pro dálnici D8 kolem Ústí nad Labem, aby si je mohly ještě před zahájením stavebních řízení nastudovat. ŘSD ovšem tehdy sdělilo, že nejsou státní instituce, a že tedy ekologům nic neposkytnou. Po čtyřech letech soudních sporů toto tvrzení Městský soud odmítl a na konci roku 2007 umožnil organizaci do dokumentací nahlédnout. ŘSD se po několika prohraných sporech nyní snaží informace poskytovat. Ale historie se opakuje třeba u ŘVC. Zřejmě ještě kvůli odmítání informací neprohrálo žádný soud. Občanovi tedy stále nezbývá než podávat žaloby a trpělivě čekat. A pak také využít svého důvtipu. Žádat o stejné informace u různých institucí. Co nedá ŘSD či ŘVC, poskytne jiný, otevřenější státní úřad. V tomto státě se totiž v podstatě nic neutají. Bohužel nám ale stále chybí zákon o úřední službě, který by za porušování zákonů (neposkytování informací) obsahoval osobní sankce. Informační povinnost si tedy úředníci snadno dovolí obcházet.
Miroslav Patrik
„Ti žebráci, co vidíte za oknem mikrobusu, jsou líní lidé, kteří nechtějí pracovat. A pro mnohé je to skvělý kšeft. Mohou si z vyžebraných peněz postavit celé vily,“ vysvětluje delegatům mezinárodní konference bangladéšská vládní úřednice. Jeden z nich se odváží položit otázku: „A co ti lidé, co nemají údy nebo obličeje?“ Průvodkyně neodpoví, jen pokrčí nos. Opovržení vůči chudým, se kterými se setkáte v mnoha zemích Asie, nezná hranic. Nákupní střediska a restaurace Jakarty se hemží zbohatlíky, za nimiž táhnou armády služek, které v náručích nesou děti svých zaměstnavatelů, tahají nákupní tašky a pak posedávají v koutech často bez jídla a pití, zatímco se panstvo láduje v drahých restauracích. Imperativem je předvést se a dokázat svou vysokou sociální úroveň. Každá maličkost přitom hraje svou roli: oblečení, značka mobilu a auta, adresa bydliště, množství služek, kuchařů, zahradníků, osobních strážců. Nejvíce se cení exkluzivita. Tedy to, co si většina občanů nemůže dovolit nebo co se za peníze ani nedá koupit. Například členství v golfových klubech. Místa prestiže – luxusní restaurace, hotely a nákupní střediska hlídají stráže s obušky a někdy i pistolemi. Vedle bez povšimnutí postávají či polehávají zástupci nejnižších vrstev.
André Vltchek
V den, kdy se v Praze čeští neonacisté snažili vyřvat si svobodu a šířit své xenofobní názory, podlehl v Příbrami osmnáctiletý antifašista brutálnímu útoku bajonetem ze strany neonacisty navlečeného v německé uniformě. Čeští novináři nejdříve o incidentu nepsali nic, a potom se – především v Mladé frontě DNES – spolu s příbramskou policií pustili do definování vraha i oběti stylem, který z útočníka dělá „jen militaristu“ a z podlehnuvšího antifašisty zase jen „trochu jiného skinheada“ (MFD 25. l.). Budoucí vrah se podle svědků promenoval po škole se zakázanou, později osudnou zbraní. Tehdy ale podle policistů ještě „tolik nevybočil“. Teď si zase nejsou jistí, jestli dostatečně „vybočuje“ jeho účes nebo oblečení. Vrah i oběť s holými hlavami, to už je pro české novináře i policisty trochu moc, a tak klasický ideový střet mezi hajlujícími neonacisty a jejich odpůrci interpretují jako „osobní spor“ dvou chlapců. Zřejmě tedy hádka o půjčení holicího strojku, nebo snad spor o militaria mezi sběrateli? Když byl před lety zavražděn Filip Venclík (také antifašista), konaly se pietní akce a nejeden politik neopomněl rychle vyjádřit lítost i rozhořčení. Nelze očekávat, že něco podobného, možná s výjimkou aktivit antifašistů, zorganizují i v případě zemřelého Jana Kučery.
Lukáš Rychetský