Když hvězdy explodují

Na jazzový odkaz šedesátých let lze v současnosti navazovat několika způsoby, málokdy však kreativně nebo nově. Jazz a jeho freejazzový štěp byl v mnoha ohledech plně a dobře definován již ve zmíněném období takovým způsobem, že opanoval celé pole stylistik a možných přístupů ke kompozici i ke zvuku, studiovým aranžím či různým fúzím a koketeriím s jinými oblastmi hudby (rock, soudobá hudba, funk). Je zřejmé, že tehdy pojmenované postupy a hudební morfologie málokdo překročil nebo rozvinul skrze jinou a jinými zkušenostmi nasycenou optiku. Někteří hudebníci se stále až do omrzení piplají s tehdejšími standardy, jiní pouze nepatrně a často až bezpohlavně rozvíjejí jazzrockové projekty v mantinelech dávno stanovených Milesem Davisem.

Třaskavé hvězdy

Vedoucí postavě chicagské jazzové scény Robu Mazurkovi se podařilo ukázat nové cesty za pomoci dvanáctihlavého orchestru slavných amerických mladých hudebníků převážně z jazzové nebo rockové scény (bubeník Mike Reed, kytarista Jeff Parker, trombonista Jeb Bishop nebo baskytarista Matthew Lux), ale hlavně za účasti legendárního trumpetisty Billa Dixona, jenž ukazuje, jak spontánně, neotřele a neskutečně brutálně lze hrát i ve velmi vysokém věku. Dixonův přístup je natolik selektivní a neústupný, že jeho diskografie čítá menší počet nahrávek než sáhodlouhé seznamy titulů jeho kolegů a spoluhráčů, jako jsou Archie Shepp, Cecil Taylor či Tony Oxley. Avšak o každé z nahrávek je možné bez nadsázky tvrdit, že představují skutečný mezník v postbopové nebo freejazzové hudbě. Sám třiaosmdesátiletý trumpetista, pianista a skladatel v jedné osobě hrál s čelnými zběsilými hráči své generace a nebojí se ani s plným nasazením spolupracovat s těmi o dvě generace mladšími. A je jasné, že mu takový způsob hry konvenuje.

Album Bill Dixon With Exploding Star Orchestra je skutečně nadmíru třaskavým a extenzivním materiálem, hudebním slepencem různých stylů a jazyků, které se organicky a až nerozlišitelně proplétají. Do jisté míry se jedná o komponovanou a maximálně zhuštěnou hudební strukturu, která ve svém hypertrofovaném řádu hráčům dovoluje spontánně explodovat až k samým hranicím hluku a silové hry s akcentem na intenzitu. V mnoha ohledech Dixonova trubka hraje volněji a méně idiomaticky než trubka Roba Mazurka; ten svému mistrovi sekunduje melodičtějšími party a v několika kulminujících momentech se propletou až k radostnému melodickému vyklenutí v unisonové souhře. Ne nadarmo se orchestr jmenuje tak, jak se jmenuje. Účast posluchače je zde absolutní podmínkou, každý se musí snažit zorientovat v zmatené, ale organizované spleti, každý si musí domýšlet možné cesty a určovat stylové zdroje, k nimž skladby odkazují. Referenčních bodů je zde však tolik, že je někdy lepší se pouze všemi palisádami nechat strhnout.

Dixon v jistých místech na svůj nástroj pouze vyluzuje šelesty, omezuje se na přefuky nebo rozlámaná sóla plná znepokojujících zvratů a nedokončených náznaků možného pokračování. Není tedy zasloužilým hudebníkem, který na konci své kariéry hraje ladné a vybouřené jazzové romance, hodící se k trávení pokrmů, ale je stále tím nekompromisním hráčem jako před více než čtyřiceti lety. Je patrné, že prošel šedesátými lety se vší vervou, ale svůj způsob hudebního uvažování nepřestal rozvíjet. Aniž by slevil nebo odhalil věkový rozdíl, hraje symbioticky se všemi zúčastněnými. Hrubě, násilně, nekompromisně.

V metafyzické kaši

Pravděpodobně od dob Coltraneových až metafyzických nahrávek Ascension či Meditations z jeho posledního tvůrčího období nebo alb Evan Parker Electro-Acoustic Ensemble nevzniklo v jazzu nic podobného. Velký počet hudebníků se na delší ploše kompozic vzájemně proplétá a překrývá až k hranicím nerozlišitelnosti, značné množství dechových nástrojů nebo funkově houpavých zdvojených perkusí se přebíjí s rockově údernou kytarou nebo emotivní recitací. Jednotlivé kompozice neuznávají návrat a repetici, valí se jak zauzlovaný chuchel, který v jistých momentech dává vyniknout barvám některých nitek, poodhalí kus spletence v jeho jasnější podobě, zvolní svoji dynamiku k meditativnímu jazzu s vibrafonem a tympány nebo se přizná k be-bopovým kořenům, a to zvláště v rytmické sekci. Je zřejmé, že šedesátá léta zde zní kdesi v pozadí, jsou spodním proudem, na němž se staví; ale zároveň jsou doplněna zkušeností o práci s abstraktnější hudbou, čistým hlukem nebo soudobým postjazzovým odstupem od možných tradic. A legenda Dixon tomu s láskou sekunduje. Jeho dialog s Mazurkem je ukázkou hudební telepatie a společné řeči, na níž nic nemění různé tradice a věk. Oba se ke jmenovaným tradicím stavějí s úctou, která je ale zavazuje k jejich rozvíjení a překročení. Jako by dynamiku jejich myšlení zhmotňovalo samo album, nic zde není jasně pojmenované a čitelné, vše se valí dále, pohlcuje kdejaký motiv a úryvek, přežvýkává jej do neúhledné freejazzové kaše, která je maximálně neurotizující a vzrušující.

Autor je hudební publicista.