Jako obvykle na začátku zimy se Francie začala zabývat problémem, který tradičně sužuje značný počet obyvatelů velkých měst a zejména Paříže. Je jím bezdomovectví a jako obvykle bylo potřeba lidské oběti, aby se téma znovu dostalo do médií. Noviny Le Monde tak přinesly ve vydání z 28. listopadu reportáž Elise Barthetové S božskými boveráky vincenneského lesíku (Avec les clodos célestes du bois de Vincennes). Bylo to právě zde, v parku zámku ve Vincennes, kde umrzla první oběť letošní zimy, a během posledního listopadového týdne, který byl v Paříži obzvlášť mrazivý, hned dvě další. Další dva z mnoha bezdomovců, kteří v parku táboří, se jmenují Emanuel a Philippe a v parku „bydlí“ od letošního června. Za normálních okolností okolo nich probíhají lidé pěstující jogging a projíždějí cyklisté zcela bez povšimnutí. Díky smrti jednoho z kolegů se z nich však staly téměř celebrity a oba vystoupili v úvodní reportáži hlavních večerních zpráv na veřejnoprávním kanále TF1. Jejich „obývák“ je pokrytý hlínou a spadaným listím, Emanuel a Philippe spí ve stanu a vzájemně si přezdívají „šimpanzi“. Dohromady se v parku zámku ve Vincennes pohybuje okolo dvou set bezdomovců. Emanuelovi je 46 let a pochází z normanského venkova. Předtím, než zakotvil ve vincenneském lesíku, užil si v různých pařížských ubytovnách své. Philippe pochází z Bretaně a má za sebou dráhu šéfkuchaře. Poté, co se u něj projevila roztroušená skleróza, ztratil rodinu, práci a odepsala ho i pojišťovna. Oba „šimpanzi“ dnes berou minimální podporu (ta je ve Francii necelých 450 eur) a dělí se o všechno – o kávu, o noviny, o konzervy. Dohadují se o budoucnosti Socialistické strany a atmosféra v parku pak připomíná kavárenské diskuse. Oba shodně nadávají na bezdomovecké ubytovny – spí se tam po padesáti, ostatní chrápou, páchnou a v šest hodin ráno je nemilosrdný budíček. Proto tito „božští boveráci“ dávají přednost romantickému životu v lese. Když je jim k ránu ve stanu zima, obalí se kabáty a dalším teplým oblečením. Přesto je jim ale jasné, že jim hrozí smrt chladem, a ta přijde pravděpodobně dříve, než se dožijí klidného stáří. „Za deset let už nejspíš nebudu mezi živými,“ říká k tomu odevzdaně Emanuel.
Experti srovnávají dosah hospodářské recese, jež právě propuká, s velkou krizí třicátých let 20. století. Zatímco i v České republice politici uznali, že se překvapení nejspíš konat nebude a ze země se ostrůvek stability nestane, Francie se už připravuje na perspektivy, které jsou srovnatelné snad jen se zkušeností Plevova Malého Bobše. Měsíčník Alternatives économiques otiskl ve svém prosincovém vydání analýzu Guillauma Duvala Kam až dosáhne krize? (La crise, jusqu’où?). Autor v úvodu opakuje známé moudro, které při současné krizi platí možná dvojnásob: nikdo neví, z čeho bude upředen zítřek. Finanční panika se sice zastavila, ale důvěra v trhy se stále nevrátila. Při posledním setkání G20 ukázaly mocnosti dobrou vůli jednat a krizovou situaci řešit, ale zbývá přenést jejich slova v činy. Mezitím je třeba přeházet i něco z hor dluhů, které se nahromadily v daňových rájích. Zároveň ovšem kolabuje hlavně reálná ekonomika: trh s realitami se propadá, konzumenti utrácejí čím dál méně, investice klesají a nezaměstnanost se rapidně zvyšuje. Vlna nedůvěry a pečlivější posuzování při předělování kreditů brutálně zesílily hospodářské zpomalení, které bylo už na spadnutí. Současně odletěly naděje v rozvojové země: řada z nich se musí vyrovnat s tím, že hlavní kurs investic nyní směřuje do bohatých zemí a kvůli recesi na Severu se snižuje i objem vývozu surovin a zboží. Výsledkem je, že experti předpovídají pro rozvinuté země na rok 2009 největší recesi v poválečném období. Neúspěchy podniků i domácností (a už zdaleka nejen těch nejchudších) zneklidňují stabilitu finančních institucí. Jako stálé riziko se ukazuje další omezování půjček a nutnost dalších kapitálových injekcí. Tato negativní dynamika by mohla pokračovat dlouhodobě, obdobně jako japonská stagnace devadesátých let. Jak lze ale ovlivnit dopady takto rozsáhlé krize? To podle autora záleží zejména na monetární a rozpočtové politice jednotlivých zemí. Jako obvykle nejmasivněji reagují instituce Spojených států. Avšak předlužení amerických domácností pravděpodobně nebude stačit k tomu, aby se země vyhnula dlouhodobé recesi. I čínské úřady plánují představení ambiciózního plánu podpory domácího hospodářství. Ale i přes spektakulární nárůst nepředstavuje čínská ekonomika více než 6 procent objemu té světové, zatímco americká reprezentuje stále její čtvrtinu a ekonomika eurozóny pak 22 procent. Zatím je zejména Evropa tou ekonomikou, kterou lze považovat ze měkký podbřišek boje proti recesi. V monetárních otázkách Evropská banka zaspala. Nehledě na plány na záchranu se ještě Evropa neuměla dohodnout na tom, jak rozpočtově podpořit reálnou ekonomiku do výšky jejích hrozeb.
Stane se ze seriálu Dynastie alternativní zábava? Ve Spojených státech se v dobách ekonomické krize mění postoj diváků k programům, které zobrazují život americké smetánky. Do módy se naopak dostávají „hrdinové dělnické třídy“, jako je například Earl ze seriálu My name is Earl. Kulturní týdeník Les inrockuptibles, který se věnuje zejména kytarovému rocku, přinesl na samém konci listopadu komentář Diane Lisarelliové. Věnovala se v něm změně kulturních návyků v dobách ekonomické krize. Zaměřuje se zejména na televizní seriály a nese název V plné krizi se americké seriály snaží znovuobjevit střední třídu (En pleine crise, les séries américaines retrouvent les classes moyennes). Komentář přináší řadu zajímavých postřehů, a byť je šitý na míru americkému prostředí, má značnou aktuálnost i pro evropské kulturní návyky, neboť ty dění za oceánem zatím vždy v uctivém odstupu kopírovaly. Většina amerických diváků tedy zanevřela na VIP hrdiny a televizní historky z prostředí horních deseti tisíc. Američané dávají stále větší přednost hrdinům, s nimiž se mohou identifikovat. Horní příčky žebříčků popularity tak ve Spojených státech mimo Earla obsazují hrdinové komediální série Roseanne, v níž se dělnická rodina střídavě stará o své tři děti a prochází řadou pochybných zaměstnání.