Konec obrozenců v Česku?

1.
Jak byste zhodnotil uplynulých 13 ročníků Projektu 100 a v čem si myslíte, že je tento projekt ve srovnání s ostatními festivaly a přehlídkami u nás jedinečný?

2.
Prozatímní dramaturgie Projektu byla podivnou kombinací filmové klasiky a oceněných novinek z festivalů, čímž logicky výběr filmů působil nevyrovnaně. Myslíte si, že by přehlídka měla mít jednotnější, vyhraněnější ráz?

3.
Které filmy z letošního 14. ročníku byste vyzdvihl a které naopak nezařadil?

4.
Jak hodnotíte odvolání Jiřího Králíka z předsednictví AČFK a co si slibujete od nástupu Pavla Bednaříka do funkce uměleckého ředitele Asociace?

David Čeněk, filmový pedagog a dramaturg (LFŠ, MFDF Jihlava, Febiofest, Film Festival Zlín)

1. Myšlenka Projektu 100 byla bezpochyby záslužná. Alespoň malým dílem se do našeho značně zakrnělého prostředí vnesl duch zdravé cinefilie, tak jak existoval před čtyřiceti lety. Tato iniciativa byla jedinečná, protože se podařilo uvést do běžné distribuce starší filmy včetně snímků z období němého filmu.

2. Především si myslím, že současná podoba projektu již nevyhovuje změněným podmínkám distribuce ani současnému publiku. Projekt 100 měl vzejít z podnětu ministerstva kultury, které mělo jeho realizaci zadat jako úkol Národnímu filmovému archivu (NFA), čímž by konečně obě instituce mohly konkrétně a smysluplně přispět ke kultivaci českého filmového prostředí. Je absurdní, aby soukromá organizace, jako je Asociace, suplovala úkoly státní filmové instituce. Pokud NFA nemá úkol šíření filmové kultury zadaný ze zákona, je to zákon špatný a alibistický, který jen přispívá ke konzervaci NFA a podporuje pasivitu, co se týče propagace filmu. Úspěšnost Projektu 100 byla podle mě tak 40%, protože AČFK nemohla mít kapacitu, aby zužitkovala uvedení filmů do širšího povědomí např. formou průniku do výuky, mediální kampaní spojenou s návštěvou významného hosta či publikační činností. Ve filmově civilizované zemi se stěžejní obnovené premiéry ujme ministerstvo, filmotéka nebo archiv, tamější festival kategorie A či prestižní univerzita a společnými silami se snaží nejširší veřejnosti dílo zpřístupnit. U nás si kromě kratičkého textu v brožuře každý snímek přežíval svým vlastním omezeným způsobem.

3. Upřímně řečeno, nerozumím výběru posledních ročníků Projektu, i když ten letošní mi připadá vyrovnanější. Kromě několika prvních ročníků šlo většinou o výběrový mišmaš, který měl možná jakousi vágní spojovací linii, ale ne koncepci.

4. Způsob, jakým AČFK odvolala Jiřího Králíka, považuji za velmi nešťastný a těžko to mohlo dopadnout hůře. Místo ocenění jeho přínosu propagaci filmu v Česku vše upadlo do nepříliš jasně formulovaných obvinění a celá kauza vyzněla jako palácový převrat, i když to možná tak nebylo. Já sám jsem měl spory s panem Králíkem ohledně koncepce některých sekcí LFŠ, ale bez jeho osoby bychom se nikam u nás neposunuli. NFA je již sedmnáct let jednou z nejpasivnějších institucí, ministerstvo kultury na film nehledí, České filmové centrum se drží zuby nehty díky nadšení několika odvážných jednotlivců, takto však nelze propagovat národní kulturu. A Filmová akademie pouze uděluje ceny. Jiří Králík se oproti tomu zasadil o zakoupení řady hodnotných filmů do naší distribuce, rozvířil diskusi ohledně mediální výuky, udělal z LFŠ co do programu náš nejsvobodnější festival, kam jezdili nejzajímavější filmaři a umělci, protože na ostatní festivaly většinou jezdí jen hvězdy, které sice ve filmech vystupují, ale nemají k nim co říct. Od nástupu Pavla Bednaříka si zatím nic neslibuji, ani proti němu nic nemám.

Karel Och, filmový dramaturg MFF Karlovy Vary

1. Jakákoli snaha rozšířit filmovou distribuci o produkty spadající do tzv. umělecké kinematografie je hodná chvály. Jedinečnost Projektu 100 vyplývá přímo z jeho statutu přehlídky putující několik měsíců v roce po českých kinech s možností kdykoli se (nejen) na jejich plátna vrátit.

2. Proti stávající koncepci zásadní výhrady nemám. Výběr filmů několika posledních ročníků shledávám vyváženější než v předchozích letech. Zasazoval bych se o systematické zařazování dokumentárních filmů, a to jak klasických, tak současných.

3. Vrcholy letošního Projektu 100 pro mne představují Nový svět Terrence Malicka a Obrazy starého sveta Dušana Hanáka. Oba jsou již několik let dostupné na DVD, ale zážitek zprostředkovaný diskem nedosahuje intenzity filmového plátna.

4. Jiřího Králíka považuji za jednu z klíčových postav procesu popularizace filmového umění v druhé polovině devadesátých let. Proces doplňování pověstných „děr“ ve filmovém vzdělání není ani zdaleka u konce, ovšem např. poslední ročníky LFŠ ukázaly, že tak nelze činit na úkor kvality zprostředkování diváckého zážitku.

Zdeněk Holý, šéfredaktor časopisu Cinepur, dramaturg Febiofestu v minulých letech

1. Projekt 100 byl výjimečný na počátku devadesátých let, kdy byl hlad po jinak nedostupných archivních snímcích, dnes přístupných na DVD.

4. Jako nutný krok, který vyplynul z dlouhodobě neřešené situace (ekonomické, manažerské dramaturgické) v AČFK, za niž však nenese zodpovědnost jen Jiří Králík, ale i AČFK a její kontrolní a výkonné orgány. Od Pavla Bednaříka očekávám nalezení nové tváře pro „vlajkové“ projekty AČFK, jako jsou Projekt 100 a LFŠ.

Kamil Fila, filmový kritik – Cinepur, Cinema, aktualne.cz

1. Projekt 100 především reprezentuje vkus střední a starší generace „klubistů“, kteří zažili sedmdesátá a hlavně osmdesátá léta coby esteticky formující období. Odtud vychází představa, že to, co se tehdy u nás promítalo pod kolonkou „umělecký film“, je nejvhodnější i pro generaci diváků, kteří nezažili normalizační období.

2. Tvář přehlídky podle mého měla být mnohem vyhraněnější a jednotnější, protože pak mohla plnit i vzdělávací funkci. Jedním z nejrozumnějších návrhů, který jsem slyšel, bylo vybrat si pro jeden ročník dva až tři tvůrce a uvést od nich jak známé filmy, tak ty (často neprávem) pozapomenuté či u nás neuvedené. Za nejhůře domyšlené jsem vždy považoval míchání filmů z tzv. zlatého fondu s tzv. kultovními filmy. Druhý pojem je silně svázán s kulturou půlnočních kin sedmdesátých let a poetika filmů v nich uváděných (grindhouse) se zásadně liší od poetiky klasicky chápaných uměleckých filmů (arthouse). V Česku se ke slovu kult ale chybně váže buď něco příliš populárního a masového, nebo duchovního.

3. To právě záleží na tom, co má Projekt 100 reprezentovat. Může být buď autorskou přehlídkou vývoje tvorby jednotlivých tvůrců (například Luise Buñuela či Terrence Malicka) nebo festivalem expresionistických snímků (a nezůstat jen u Kabinetu dr. Caligariho jako letos) či představit sérii psychedelických snímků ze sedmdesátých let (a ne uvést pouze Antonioniho Zabriskie Point a Jodorowského Svatou horu). Osobně bych polský sociálně-realistický film Náměstí spasitele zařadil spíš do běžné distribuce než do přehlídky, protože pochybuji o jeho potenciálu stát se klasikou.

4. Z osobní zkušenosti na LFŠ můžu říct, že Jiří Králík je typ manažera, který neumí distribuovat práci mezi jiné lidi, jeho nadšení pro věc ale dovede být nakažlivé. Od nástupu Pavla Bednaříka si slibuji právě chybějící koncepčnost týkající se jak programu přehlídek, tak jednotlivých distribučních premiér v rámci AČFK.

Přemysl Martinek, filmový dramaturg (Filmasia, MFDF Jihlava, Febiofest – několik let programový ředitel)

1. Projekt 100 rozšiřuje základní nabídku dostupných filmů nikoliv na několik dní, ale na několik let.

2. Výběr filmů je vždy diskutabilní. I do budoucna by měl být náročný a objevovat věci, které se jinak do České republiky dostanou jen v omezené formě. U výběru filmů bych se zaměřil i na méně známou klasiku a větší žánrovou, stylovou a druhovou pestrost filmů.

3. Nejde o to, jestli jsou ty filmy vybrané dobře, ale o to, jak koho oslovují. Já osobně jsem vděčný za filmy Aquirre, hněv boží, Nový svět a Zabriskie Point, protože je mám velmi rád. Výběr respektuji, jen bych se radši podíval třeba na americké poválečné komedie, první filmy ženských režisérek v Hollywoodu, klasické žánrové filmy s hvězdami nebo na starší francouzské filmy.

4. U Pavla Bednaříka se těším na srovnání programové koncepce LFŠ, která je dlouho příliš otevřená. Podle mě AČFK jako instituce fungovala v posledních letech právě jen díky Jiřímu Králíkovi, o ostatních osobnostech nebylo slyšet. Překvapilo mě, že se o jeho problémech s organizací akce mluví až dnes, když mu to dříve všichni tolerovali. Jiří Králík je bezesporu autorem většiny projektů AČFK, dokázal toho spoustu a takovéto rozloučení si nezasluhuje.

Připravila Kamila Boháčková.