Eva Kantůrková
Démoni nečasu
Baronet 2007, 279 s.
Pokračování příběhů s hlavním hrdinou Robertem Nečasem je oproti monologicky laděným prvním svazkům románem soustavného dialogu Roberta a profesora zvaného Zpovědnice. Profesorovo vzpomínání při společně strávených odpoledních má poskytnout materiál pro nový Nečasův román. Detaily ze života mladé ženy, jejíž příběh Zpovědnice odhaluje ve všech možných intimitách, však neutvářejí pouze nosnou postavu možného románu, ale počínají nebezpečně splývat s osudem Nečasovy skutečné ženy, jež tragicky zahynula. Jaký příběh se tu tedy odvíjí, ten, který má Nečas napsat, či ten, který opravdu prožil? V druhém případě tak vystupuje postava profesora v rovině Nečasovy sebereflexe, jež vede k přehodnocení vztahu s manželkou a k zamýšlení se nad současným životem. Rozhovory se Zpovědnicí začínají nebezpečně odhalovat Nečasovy démony. Tři části soustavných dialogů, narušovaných odjezdem Nečase do Řecka či změnou kavárny, však přes počáteční energii nabírají stále statičtějšího výrazu, kterému rovněž nepomáhá zdlouhavý výklad taoistického I-ťingu. Popisy orákula působí v textu jaksi nepatřičně, jen jako předmět autorčina zájmu. Román o psaní románu je zdařilý v modelování postav a v uvažování o vztahu skutečného života a uměle vytvářené fikční reality. Avšak opakováním dialogů a scén se zřetelnou intencí k filosofickým přesahům ztrácí kniha naléhavost předchozích nečasovských textů.
Zuzana Malá
Boris Vian (Vernon Sullivan)
U mrtvých na barvě kůže nesejde
Přeložil Tomáš Kybal
Maťa 2007, 156 s.
U mrtvých na barvě kůže nezáleží, u živých zato proklatě ano. Vernon Sullivan byl pseudonym Borise Viana, když ten zrovna dostal chuť vyráchat se v estetice americké drsné školy, kde ženy jsou mladičké a už tak vilné, auta rychlá, pěsti ocelové a správný chlap si s tím vším poradí levou zadní (když pravou přední otvírá další láhev whisky). Dokud… Hrdina Dan, ač bílé pleti, žije v panické hrůze z prozrazení své černošské krve. Když se zjeví jeho vyděračský bratr, zjistí vyhazovač, sexuální kombajn a spokojený manžel, že od jistého okamžiku (popsaného v páté kapitole) je potentní už jen při koitu s černoškami. A že právě uvedl do chodu nezastavitelný kolotoč násilí, útěků a hromad nevinných obětí. Druhá „sullivanovka“ (kromě ní u nás vyšla ještě debutová Naplivu na vaše hroby a sexuální antiutopie Zabte ošklivé) v krátkých kapitolách opět servíruje drsňácký slovník snů o Americe a sexuálně explicitní perly v typické vianovsky chutné kombinaci zalíbení, ironického odstupu a literárního experimentu – zde střídání ich- a er-formy. Knihu doplňuje slavný doslov, v němž Vian v roli Sullivanova překladatele spílá kritikům do krav za nemístnou projekci svých kritérií do jakéhokoli potištěného papíru namísto toho, aby si jej nejdřív pečlivě přečetli a snažili se uhádnout autorův záměr.
Petr Ferenc
Elena Poniatowska
Drahý Diego, objímá tě Quiela
Přeložila Anna Tkáčová
Práh 2007, 71 s.
Angelinu Beloffovou (1879–1969), ruskou malířku, která žila a tvořila ve stínu svého muže Diega Rivery, si vybrala polská angažovaná novinářka a spisovatelka Elena Poniatowska za hrdinku příběhu osamělé ženy. Angelinu zanechal Diego Rivera v Paříži, aby měl v Mexiku klid na tvorbu. Žena si uchovává víru, že se tím neoslabila jejich láska a že se brzy oba setkají. Píše mu dopisy z Paříže a čeká odpovědi. Ty ale nepřicházejí. S každým dalším listem a v závěru dokonce s každou další řádkou odumírá naděje a bolest malířky Beloffové je citelnější. Poniatowska se nechala inspirovat skutečným dopisem, který byl otištěn v jedné ze životopisných knih o Diegu Riverovi, a vytvořila záznam konce lásky – emotivní, nikoliv však sentimentální. Z Angeliných dopisů veškeré emoce cítíme, ona sama ale jako by se bránila jim dát průchod, vždy pouze závěrečnou větou se vyzná svému muži z citu, který k němu stále ještě chová. Sugestivní literární počin vrcholí skutečným posledním dopisem Diegovi, který lze brát jako osvobozující, i jako smutnou tečku za jednou láskou.
Lukáš Gregor
Eva Válková
Na obojku z proutku růže
Weles 2007, 80 s.
Třetím svazkem edice Srdeční výdej je prvotina Evy Válkové (1953); autorka dosud publikovala například básně psané společně se surrealistickým básníkem Karlem Šebkem (Ani hlt motýla, 1995), zastoupena je i v antologii současné surrealistické poezie Letenka do noci (2004). Přítomná sbírka však nemá se surrealismem nic moc společného; tvoří ji poezie jednoduchá, ba prostá, přímočará, křehce důvěrná a důvěřující. Mnoho básní je spíš krátkými povzdechy, přičemž melancholická linie prostupuje zejména ústředním milostným tématem, občas sebeironicky shazovaným („Mít ve čtyřiceti/ Problémy s láskou/ Je k smíchu“). Přes nostalgický a frustrovaný tón řady básní tu však zaznějí i seifertovsky lehké verše-popěvky, dnes vzácné, protože se jich paradoxně odváží málokdo. A trochu našedlým a spíš monotónním celkem leckde prosvitne verš – obvykle pracující s nonsensem –, který svou básnickou přesností vzbuzuje respekt: „A probuzení jako konec světa“ (Bez názvu); „S tou/ nejkratší věčností“ (Příběhy II); „Zachraňování ryb/ aby se neutopily“ (O přestávce mezi životem a tamtím). „Má/ Tažná kobyla/ Právo snít“ (Zoufalství III), ptá se autorka, už bez otazníku – protože ví. Poezie Evy Válkové pravděpodobně nepatří mezi to nejlepší, co u nás v poslední době vyšlo. Nelze jí však nevěřit.
Simona Martínková-Racková
Bublifuk – antologie severočeského komiksu
Grafobal Press 2007, 223 s.
Samo vydání antologie shrnující tvorbu severočeských komiksových kreslířů od počátku 90. let je zásluhou. Navíc publikace obsahuje stručný (a občas vtipný) přehled vývoje tamní scény, točící se zejména kolem Ústí nad Labem (a zinu Sorrel) a profily jednotlivých autorů. Kniha je sestavena víceméně chronologicky s tím, že poslední kapitola je věnována ženským autorkám (zřejmě jde v severních Čechách o výjimku) a předposlední komiksu pro děti. Problémem nejen severočeského komiksu však je, jak si čtenář zajisté všimne, že není moc co představovat. Aby člověk našel něco aspoň trochu zajímavého, musí se pořádně pídit. Některé práce pak zaujmou jen částečně: nápadem (Radim Neuvirt a jeho komiks vytvořený v programu Malování, streetartové nálepky projektu Plamatý s nápisy jako „Vidím cosi plamatého“), vtipem (feministické stripy Venduly Chalánkové nebo příběh Štěpánky Bláhovcové o dvojici televizních moderátorů, kteří najdou vysněný nábytek u popelnic), málokdy však obojím. Výjimkou je snad jen Štěpán Jirák a jeho příběh o houbách za Protektorátu, který spojuje jak slušnou kresbu, tak dobrý nápad. V některých případech se dá pochybovat o tom, zda jde vůbec o komiks (kreslené vtipy Zdeňka Košeka), popřípadě proč se práce, které připomínají tvorbu dítěte základní školy, sesmolenou během hodiny pod lavicí, vůbec v antologii objevily (pomatené sci-fi Zrada Robina Petláka).
Jiří G. Růžička
Sam Bourne
Třicet šest spravedlivých
Přeložil Josef Hanzlík
Knižní klub 2007, 448 s.
Šestatřicet spravedlivých – jeden ani neví, zda to je málo nebo dost, protože „se odvíjí starodávný příběh a hrozba, jíž se lidstvo hrozí tisíce let“. Willovi unesli manželku, skorem ho umučili, sledují ho, dostane direkt do brady, a že není všemu konec, se ukáže, když se zjistí, že rabín dal zabít někoho v Bangkoku... až jde člověku rozum kolem. Ovšem, jedná se o literární thriller, a to je ta nejlepší sranda, jaká člověka může potkat. Lehce fašizoidní nátěr sice nejde zakrýt – ordinérní židovské spiknutí; mimochodem zavražděný Aboriginec; tlupa dementních Anglosasů; zástupy normálů – ale co bychom v literární rekreaci neprominuli? Má sice více stran, než by se slušelo, a lze si ji představit jako svižnou rodokapsovou novelu do čekárny o Angličanovi v New Yorku, ale budiž – nakonec dojde k banální otcovraždě a senzace je za námi. Třicet šest spravedlivých působí dojmem suverénně protřepaného koktejlu s dodržením receptury – a s absencí invence, že člověku až přijde té vyplýtvané kořalky líto a ptá se po nejbližší hospodě. Čtenář by se bavil, kdyby to nebylo tak smutné – a tak je to v Třiceti šesti spravedlivých (kdyby alespoň v Šestatřiceti, aby to mělo šťávu!) se vším.
Vít Kremlička
Životopis svatého Issy
Přeložil Jaromír Kozák
Avatar 2007, 93 s.
Další kniha, jež se zaobírá možným pobytem Ježíše Nazaretského na Středním a Dálném východě, kde je nazýván Issa. Jedná se o text objevený údajně roku 1877–78 ruským novinářem N. Notovičem v klášteře Hemiš v Ladákhu. Zda tu kráčí o velký orientalistický objev či geniální falzifikát, není doposud jasné. Spekuluje se i o tom, že spis byl ochoten odkoupit sám papežský stolec. Hlubokému textu předchází poněkud rozporuplný Kozákův úvod a zavádějící je občas i poznámkový aparát, kterým text opatřil. U řady svých jistojistých tvrzení – např. že Ježíšův „otec, ne-li i matka, byl jedním z čelných představitelů sekty esejců“, nebo že „skutečně dobrými učedníky byli jedině Jidáš a Marie Magdalská“ – se ani neobtěžuje uvést zdroj. Případně nás odkáže na některou ze svých knih, jak činí u několika nejasných termínů nebo u vlastního výroku týkajícího se ukřižování, kdy „cílem nebylo Ježíšovo zabití, nýbrž dosažení nejvyššího zasvěcení prožitkem klinické smrti“. Chybí jakékoliv, alespoň stručně podložené zdůvodnění těchto názorů. Dráždivě až vražedně úsměvná je pak Kozákova narážka na F. M. Müllera, který si dovolil Notovičův objev kritizovat; byl podle něho příliš zaujatý. Kozákovo nakládání s informacemi škodí především samotnému textu, jenž si přečtení zaslouží, ať už byl napsán kýmkoliv.
Gabriela Krůzová
Jack Challoner
Mozek
Přeložil Václav Petr
Triton 2007, 157 s.
Kniha vznikla zpracováním anglického televizního seriálu. Nejde v ní o ucelený výklad současných názorů na stavbu a fungování mozku, ale o seznámení s několika vybranými oblastmi nejnovějších výzkumů. Tyto výzkumy se týkají nejen dění uvnitř mozku, ale též jeho projevů v lidském chování i společenských problémů, které s tím souvisí. Prvním tématem je vciťování, „čtení myšlenek“ jednoho mozku jiným mozkem, a to zejména se zřetelem k autistům a možnosti zařadit je do společnosti. Následují kapitoly o genetické podmíněnosti inteligence a způsobech jejího měření, o vnímání vlastního těla, jehož zvláště záhadným aspektem je existence „fantomů“ amputovaných končetin, a o zvláštnostech mozkové činnosti lidí se zálibou v riziku, jaké představují např. adrenalinové sporty. Zvláště živá a poutavá je kapitola o vlivu pobytu ve velkých výškách, provázeného nedostatkem kyslíku, na duševní činnost, jak to bylo zkoumáno během speciální výpravy do Himálaje. Kniha končí kapitolou o souvislosti bludů a sebeklamů s postiženími mozku. Vyvážené kombinování obecných poznatků s vylíčením konkrétních případů podivnosti mozkových projevů z ní činí čtivé dílo. Překladatel je díky své odborné i jazykové erudici nejen nepoškodil, ale ještě obohatil několika podnětnými poznámkami pod čarou.
Jan Novotný
Miroslav Zahrádka
Toulky s ruskými spisovateli
Oftis 2007, 144 s.
Vyjděme z předpokladu, že útlá knížka je doplňkem k autorovým předešlým stručným dějinám literatury (Ruská literatura XX. století a Ruská literatura XIX. století v kontextu evropských literatur). Připočteme-li k tomu díla jiných autorů (Ruská moderní literatura 1890–2000 Milana Hraly), dojdeme možná k úsudku, že se ve východoslovanské literární vědě neustále něco děje. A ono se děje, čili níže zmiňované výtky nemusejí být relevantní, přesto však uveďme alespoň dvě z těch podstatnějších: Toulkám sice nechybí závěrečný jmenný rejstřík, absence základních autobiografických údajů (datum narození a úmrtí, popř. přehledná bibliografie) však čtenáře neznalého souvislostí může lehce zmást či odradit. Další překážkou se může jevit samotný výběr autorů. Jestliže v předchozích knihách řadil Zahrádka ruskou literaturu chronologicky, v poslední knize předkládá pejskokočičkovský dort: vedle klasiků A. S. Puškina a N. V. Gogola zde máme Maxima Gorkého, Michaila Šolochova, Michaila Bulgakova, Čingize Ajtmatova, a také polozapomenuté Vasila Bykava či Grigorije Baklanova. Navíc jsou jejich díla interpretována ve zkratkovitém recenzním stylu, čili poslouží především gymnazistům jakožto sekundární literatura ke slovníku a k maturitě. Ovšem střední školy, na kterých se v hodinách literatury probírají Baklanov či Bykav, jsou u nás jistě vzácnou výjimkou.
Bára Gregorová
Lobkovický zámek v Neratovicích v životě a díle Františka Palackého
Editor Jiří Kořalka
Akropolis 2007, 266 s.
Korespondence, dnes transformovaná do elektronické komunikace s naprosto odlišnými stylistickými, jazykovými i estetickými parametry, je dvojnásob vděčná u autora, jehož podoba se nám vyčerpává rolí – v procesu recepce jeho díla – zemského historiografa, hlavního (spolu)tvůrce koncepce českých dějin a mytografa, jenž vplétal svoji rozsáhlou historiografickou erudici do osnovy emancipačního mýtu českého národa. Kořalkou pořízený výbor dopisů mezi Františkem Palackým a jeho manželkou Terezií Měchurovou spolu s korespondencí jejich dcery Marie a dopisem Františka Ladislava Riegera Terezii Palacké vztahujících se k zámku Lobkovice je doplněn úvodní studií, přehledem vzpomínkových akcí u hrobu Františka Palackého v Lobkovicích, Palackého statí Historie statku lobkovského z Časopisu Českého Musea, písemnou nabídkou knížete Ferdinanda Lobkowicze týkající se prodeje zámku Lobkovic Palackého tchánovi Janu Měchurovi, písemností dokládajících pobyt Boženy Němcové v Lobkovicích, záznamy z deníků Františka Palackého o pohřbu Terezie Palacké a výňatkem z poslední vůle Palackého a úryvky z dobového tisku o jeho pohřbu. Edičně zdařilý výbor, z něhož lze nejen vytěžit poznatky o vztahu Palackého k rodinnému sídlu. Především však lze knihu chápat jako mikrosondu do života jedné měšťanské intelektuální rodiny v jejích praktických, rodinných i milostných rovinách.
Michal Janata
Günter Figal
Úvod do Heideggera
Přeložil Vlastimil Zátka
Academia 2007, 192 s.
Současný německý filosof podává zasvěcený výklad díla Martina Heideggera. Znovu se vrátil k otázce, co vůbec je filosofie a jaký má vztah k lidskému bytí. Figal říká, že Heideggerovo dílo je vlastně „gigantickým torzem“: Heidegger jasně ukázal, jak lze s filosofováním začínat stále znovu – jeho hledačství má bytostně experimentátorský charakter, stejně jako třeba myšlení Kierkegaardovo nebo Nietzscheho. Zásluhou Figalovy studie je přiblížení počátků Heideggerova myšlení: autor dokládá, že filosof již v té době začal s kritickou revizí dějin filosofie, jež je později nazvána „destrukcí“ západní metafyziky, ontologie a teologie. A tak spatřuje i odstup od Hegela a víceméně kierkegaadovský důraz na jedinečnost konkrétního jedince, který se jedině sám za sebe a ze sebe může přiblížit k absolutnu. Čtivý a vcelku hluboký výklad (celkový pohled na Heideggera to však není) Figal završuje vyobrazením období, kdy se filosof začíná vymaňovat z iluzivních představ „nového počátku a světa“ a spěje k poslední etapě svého myšlení. Střední období, jak autor brilantně vykládá, myslitel završil úvahami o Hölderlinovi, bozích a božském. Ve svém každodenním bytí se máme stát nositeli „moci básnictví“, máme se podřídit nárokům, které klade básník jako prototyp svobodného ducha.
Jiří Olšovský
Luboš Xaver Veselý
Doživotí
Nakladatelství XYZ 2007, 446 s.
Jiří Xaver Veselý, známý jako moderátor rozhlasových a televizních talk show, mezi jehož předešlé počiny na poli literatury patří kniha o potížích s hubnutím, si tentokrát vybral závažnější námět. Rozhodl se uskutečnit rozhovory s osmnácti současnými doživotními vězni. Knihu otevírá úvodní slovo ředitele valdické věznice, stručně informující o našem vězeňství. Následují rozmluvy s mediálně více či méně známými zločinci, uskutečněné přímo v prostorách věznic Valdice, Mírov a Rýnovice. Všemi se jako jedna z ústředních myšlenek prolíná tradiční tvrzení odsouzených o jejich nevině nebo polemika s nepřiměřeností trestu za spáchané trestné činy. Koncepce knihy vychází ze zažité praxe autora, který se jako moderátor programů, u nichž lze těžko zastřít bulvárnost, často snaží vzbudit prvoplánový zájem čtenáře. Výsledkem je poměrně povrchní přístup k mnoha tragickým událostem a na několika místech až netaktní narážky na spáchaný zločin. Nicméně je třeba přiznat, že navázání otevřeného rozhovoru s vězni, izolovanými po dlouhou řadu let od okolního světa, není lehký úkol. Kniha je naturalistickým pohledem do myšlenkového světa pachatelů nejtěžších trestných činů a může působit až šokujícím dojmem. Na druhé straně přináší i zjištění, že neradostný život ve vězeňských celách přiměl alespoň některé z vězňů k zamyšlení nad svými činy a dovedl je ke snaze o nápravu.
Ondřej Hladík