Jsou si nějak podobní. Premiér Mirek Topolánek a hudebník Daniel Landa. Přímí, drsní, vulgární a oblíbení. Když na poslední schůzi poslanecké sněmovny citoval premiér z Landovy písně, udělala se z toho kauza. Nechme stranou Landovu tisíckrát provařenou „bílou ligu“. Z Topolánkových projevů jsme zvyklí na těžší hnědý kalibr: „noc dlouhých nožů“ na adresu volebního vítězství ODS nebo nacistické „es kommt der Tag“. „Vždyť i to největší hovado má svůj strop, vy ho nemáte,“ řekl premiér Davidu Rathovi. Citoval tak z Landovy písně Forbes (která pojednává o hazardním hráči). Zajímavé je, že nikdo nerozebíral, co z písně může premiér nebo jeho už nyní poučení protivníci pro další půtky použít. „Házíš lesklou mincí, ta je poslední“ (k reformě veřejných financí). „Velký rudý kola mě v mozku pálí“ (komunisté při prezidentské volbě). David Rath se možná uchýlí k podpásovce a vsune premiérovi do úst: „skončil jsem jak troska, jako úplnej debil, co tejden doma nebyl, ale stejně je to fuk, protože můj vlastní kluk mě už možná nemá rád!“ Další paralela. Na chystaném turné zpěváka, které nazval Československo 2008, budou fanoušci zváni prostřednictvím provokativních plakátů znázorňujících Landu na poštovní známce. Půjde-li to takhle dál, může jít Dan v Mirkových šlépějích. Oblíbený je dost a gule na to má. To by teprve bylo Peklo s Landou.
Jan Vávra
Cestování autem po Bangladéši připomíná práci ve válečné oblasti. Motorky a rikši se proplétají u krajnic, lidé s přivřenýma očima utíkají přes vozovku, větší vozy tlačí ty menší ven ze silnice. Kolem dokola je prach, kouř a ozývá se hysterické vytí klaksonu. Značná část obyvatelstva dosud cestuje po vodě s pomocí prámů (které se často potápějí) a za britské říše vybudované železnice (která se rozpadá). Stále více lidí proto spoléhá i na autobusy. A střední vrstvy se jako všude jinde zamilovaly do automobilů. I díky tomu se hlavní město Dháka stalo prakticky neprůjezdné. Cesta z okrajové čtvrti do centra trvá v průměru dvě hodiny. Místní řidiči přitom navíc jezdí jako šílenci. V zemi snad neexistuje jediné vozidlo bez viditelných stop havárie. Všechna auta mají vpředu a vzadu přiletované ocelové roury, které nahrazují blatníky. Odřené stěny a promáčklé rohy kamionů a autobusů vypovídají o desítkách nehod, jež způsobily či přežily. Podle posledních oficiálních statistik z roku 2003 tu při nehodách zahynulo za rok tři tisíce lidí. Odborníci však tvrdí, že obětí ve skutečnosti bylo přes 12 tisíc a od té doby se číslo zdvojnásobilo. Za jedenáct dní jsem tu najel 3 tisíce kilometrů a za tu dobu jsem viděl devět zcela zničených autobusů, přičemž ve dvou případech se na místě hávárie ještě nacházela jezírka zaschlé krve. Mé auto řidiči autobusů dvakrát vytlačili do příkopu. Patří to k jejich oblíbeným sportům.
André Vltchek
Absurdita představy, že by v čele státu měl stát člověk čestný, statečný a zajímavý svou vizí, se ukázala ve vší nahotě při televizní válce účetních, jež měla suplovat prezidentskou debatu. Ostatně nikdy jsme takového prezidenta neměli, tak proč bychom ho měli mít zrovna teď? Ten první neváhal poslat naivní, nadšené vlastence do zbytečné řeže proti svým krajanům u Zborova, jen aby udělal dojem na své politické partnery. Jeho nástupce se ukázal jako slaboch mezinárodního formátu. O sebrance komunistických prezidentů čím méně toho bude řečeno, tím lépe. A první „svobodný“ prezident se zase projevil jako zdatný dramatik, leč špatný intrikán. Proč bychom tedy měli doufat v něco lepšího? Neměli bychom být spokojeni s tím, že se o post nejvyšší perou dva účetní, kteří se před kamerami komicky přou o globální oteplování? Vždyť přece nežijeme v čase velkých vizí, a prezident skoro žádné pravomoci nemá. Přesto však, když člověk vidí dva kandidáty, mezi nimiž je jediný rozdíl, a to ten, že první své názory díky stranickému zázemí měnit nemusí a druhý je mění tak odporně rychle, že by za chvíli zapřel i své rodiče, vnucuje se vzpomínka na slova nejslavnější kancelářské myši v dějinách literatury, totiž písaře Bartlebyho: „Já bych prosím raději ne.“
Ladislav Nagy
O případu afghánského studenta odsouzeného k smrti v absurdní kauze za „urážení islámu“ informovala i česká média. Mohli jsme to číst jako závan barbarství, které s námi, civilizovaným světem svobody slova, nijak nesouvisí. Jako by chystaná poprava neměla s naším světem nic společného. Naneštěstí tomu tak není – režim, v němž k popravě dochází, udržují jen a jen okupační vojáci, mimo jiné i vojáci čeští. Pokud by někdo chtěl odsouzeného osvobodit, lze si představit, že se střetne třeba právě s nimi. Neměli bychom se v této souvislosti více zajímat o české angažmá ve světě? Popraví-li totiž Sajida Parvíze Kámbachše, budeme vůči němu morálně vzato v podobné situaci jako biblické davy skandující „krev jeho na nás a naše děti“.
Ondřej Slačálek